Vladimír Krajina, Cyril Svoboda, Aja Vrzáňová

Je opět konec týdne, a já Vás tak mohu přivítat u další krajanské rubriky. V Praze byla před několika dny odhalena pamětní deska významnému českému krajanovi, vědci a politikovi - profesoru Vladimíru Krajinovi. S jeho dcerou si budu povídat o tom, jak si profesor Krajina i v exilu udržel vztahy s vlastí. Radiu Praha poskytl krátký rozhovor nový ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda - zeptali jsme se, zda český stát pro krajany dělá skutečně dost a jak se šéf naší diplomacie dívá na nízkou účast krajanů v červnových volbách do Poslanecké sněmovny. A na závěr mám pro Vás tu pověstnou třešničku na dortu: jediná československá mistryně světa v krasobruslení, Čechoameričanka Ája Vrzáňová bude vyprávět o svém životě v Americe i o tom, zda se do Čech někdy vrátí natrvalo.

Profesor Vladimír Krajina - vědec světového jména, ale i vedoucí postava českého protinacistického odboje a významná osobnost poúnorového exilu. Botanik, který se jako jeden z prvních zabýval výzkumem rostlin ve vysokohorských oblastech v Evropě, vzácné sbírky však přivezl i ročního pobytu na Havaji a Dálném východě. Vysokoškolský profesor, kterého uznávali studenti v Praze stejně jako v kanadském Vancouveru. Ekolog, který se celý život věnoval ochraně životního prostředí. To ostatně minulý týden v Botanické zahradě v Praze připomněla i kanadská velvyslankyně Margaret Huber:

"Zanechal za sebou také trvalé dědictví v tom, jak obě naše země pečují o životní prostředí. Mám mnoho příležitostí cestovat po celé České republice a krása Vaší země na mne silně zapůsobila. Zaujalo mne i to, jak si Češi váží životního prostředí a jak je ochraňují. Myslím, že v tom se odráží i silná tradice, jejíž součástí byl i profesor Krajina."

Profesoru Krajinovi byla v pondělí 7. října odhalena na budově Botanického ústavu na pražském Albertově pamětní deska. Ta bude návštěvníkům Botanické zahrady připomínat nejen Krajinu - botanika, ale i politika a bojovníka proti diktatuře. Po okupaci Československa v roce 1939 se Vladimír Krajina zapojil do domácího odboje, stal se dokonce jedním z jeho vedoucích činitelů, vedl tajnou informační kancelář. V roce 1943 byl však zatčen a zbytek války prožil v koncentračním táboře. Hned v roce 1945 se ale k politice vrátil, pracoval ve vedení Československé strany národně socialistické a byl poslancem Národního shromáždění. Odchod do exilu krátce po únoru 1948 mu zřejmě zachránil život. Dalšího půlstoletí pak prožil hlavně v Kanadě. Do Československa se krátce vrátil až po listopadu - v roce 1990 mu prezident Václav Havel udělil nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva 1. stupně. Nejvyšším řádem ho vyznamenala i kanadská vláda. V Kanadě také profesor Krajina v roce 1993 ve svých 88 letech zemřel. Při odhalování jeho pamětní desky v Praze jsem zastihla paní Milenu Jandovou, dceru profesora Krajiny. Zajímalo mne, jaký byl jako otec:

"Můj otec byl typ otce, který se věnoval hlavně vědě a věnoval se národu. My děti jsme byly až tak na třetím místě. Přesto jsme ho samozřejmě nesmírně milovaly, a když jsme náhodou směly s ním strávit několik hodin, tak to bylo pro nás privilegium. Ale celou tu dobu se snažil zajistit to, abychom i jako Kanaďané si zachovaly velký poměr k tomuto národu, k této zemí, což se samozřejmě stalo. Ačkoliv jsme všichni žili v Kanadě nesmírně dlouhou dobu, tak se zase rádi vracíme sem a snažíme se každý svým malým způsobem něco pro tento národ udělat."

Co pro kanadské krajany znamená Krajinova osobnost?

"On byl samozřejmě činný, co se týče krajanských spolků. Vždycky se snažil, aby pomáhaly jeden druhému. Což bylo potřeba, protože v dobách, kdy přicházeli imigranti, tak samozřejmě jsme jeden druhému pomáhali. Ale chtěl také zanechat určitou kulturní hodnotu a snažil se propagovat co nejvíc to, co národ český dělá velkým, to znamená hudbu, literaturu a tak dále. Co se týče jeho práce vědecké, tak vždycky to pokládal i tak, že to dělá pro národ. Že to nedělá jenom pro sebe, ale tím, když se někde uplatní on, tak se o něm vždycky řekne, že je to Čech, a to znamená, že také něco udělá pro národ český."

 

Jak už jsem řekla v úvodu naší dnešní krajanské rubriky, Radiu Praha poskytl rozhovor ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda. Mého redakčního kolegu Jaromíra Marka mimo jiné zajímalo, co soudí nový šéf české diplomacie o vztazích České republiky k našim krajanům v zahraničí:

"Děláme a chceme dělat všechno pro to, aby ty vztahy byly dobré. Také jsem patřil mezi ty, kteří podporovali možnost volby v zahraničí, a možná se má uvažovat i o tom, zda by korespondenční forma voleb neměla spatřit světlo světa. Ale ona ta věc je oboustranná. To, co já vidím třeba u Poláků nebo u Maďarů, je samozřejmě na prvním místě péče Polska a Maďarska o svou krajanskou komunitu, ale na druhé straně také je zřetelné, že ti krajané se svojí mateřskou zemí dýchají. Lobbují za ni, pracují pro ni v mnoha oblastech. Takže je to obousměrné, byť samozřejmě první na tahu je stát."

Máte tedy pocit, že i Češi žijící v zahraničí něco dluží České republice?

"Já nemyslím, že všichni, ale schopnost diaspory nebo žití v diaspoře u Čechů je dána také mimo jiné tím, že mají větší dar asimilace s lidmi, se kterými žijí. Ba dokonce si hluboce myslím, že to je pozitivní dopad emigrace nebo schopnosti žít někde jinde, že i s prostředím, ve kterém žijete, se identifikujete, že se identifikujete s lidmi. Je také přirozené, že vedle toho máte svůj vztah k mateřské zemi. No a potom jsou země, kde ta vazba je mnohem vyšší, ať už jsem říkal Polsko, vidím to ale třeba i na čínské komunitě, kde zase ta schopnost asimilovat je velmi nízká. A potom to vede k tomu, že ti lidé žijí vlastně v jakémsi ghettu. Takže já jsem pro takový ten zdravý střed: ani vytvořit ghetto a žít jenom v té vazbě se svou původní zemí, a ani úplné rozplynutí se. A myslím si, že je dobré být identifikován s prostředím, ve kterém žijete."

Vy jste zmínil volby, volební zákon. Jak třeba vy osobně jste hodnotil účast Čechů žijících v zahraničí v těch letošních volbách? A co byl podle vás hlavní důvod té nízké účasti nebo nižší účasti, než se obecně předpokládalo?

"Zaprvé museli naši občané překonávat velkou vzdálenost. Zadruhé nejsou příliš vtaženi tady do toho zápasu mezi politickými stranami, a je to proto dobře, že ta účast byla takhle nízká, protože je to důkazem toho, že volby u nás byly normální, standardní. Já jsem si jist, že kdyby šlo o zásadní střet s totalitou, kdyby ty volby znamenaly nějakou takhle zásadní otázku, takže by přišlo volit víc lidí ze zahraničí. Tím, že ti lidé nešli volit, říkají: my moc nerozumíme té vaší scéně, v zásadě jste demokratickou zemí, takže my nemusíme kvůli tomu sedat do auta a jet tři sta kilometrů."

 

A na závěr dnešní krajanské rubriky si budeme povídat s paní Ájou Vrzáňovou, naší zřejmě nejslavnější krasobruslařkou a zatím jedinou československou mistryní světa. Ája Vrzáňová odešla do emigrace ve Spojených státech na vrcholu své sportovní kariéry, v roce 1950. Řadu let pak bruslila profesionálně, a jak nám řekla, ke krasobruslařskému sportu má blízko i dnes. Dál se věnuje závodníkům, soudcuje, i když k současné praxi rozhodčích na závodech má své výhrady:

"My, kteří jsme byli profíci, nesmíme soudcovat amatérské závody, to znamená mistrovství světa a olympiádu. My s tím nesouhlasíme, protože si myslíme, že tomu rozumíme víc než někdo, kdo se to naučí z knih. Ale tak to je. Takže já jsem teď zapojená hodně, poradím profesionálům, jak co dělat, soudcuju, takže jednou nohou jsem stále ještě v bruslení."

Při svých návštěvách České republiky paní Vrzáňová sleduje krasobruslařské dění i u nás:

"Já jsem stále v kontaktu s Františkem Pecharem, který je vedoucím trenérem v Praze. Vždycky se jdu podívat na bruslaře, nováčky, někdy seniory, kteří půjdou do velkých mistrovství. A zatím bohužel to není v Praze nejlepší v bruslení, ale jsou tam nějací velice dobří junioři, takže doufám, že příštích pár let to bude opravdu zase na světové úrovni. Já jsem jediná mistryně v minulém století! Je to kuriózní, protože když řeknete, já jsem jediná mistryně světa, co Československo mělo v minulém století, tak to vypadá, jako bych měla být sto let stará."

Řada Čechoameričanů se po roce 1989 vrátila zpátky do Česka. Zeptali jsme se, zda na trvalý návrat nepomýšlí i paní Vrzáňová, nebo zda chce dál zůstat ve Spojených státech:

"Proč zůstávám v Americe? Protože já jsem zde už padesát let. A ono je opravdu těžké, když si tady zvyknete a když tady máte dobrou kariéru a dobré kamarády, najednou se zase zvednout a odejít ve starším věku. Dost lidí se vrátilo a jistě mají k tomu své důvody, ale pro mne by to bylo opravdu komplikované. Já zde mám nemovitosti, můj manžel bohužel zemřel, prostě je to opravdu těžké. Ale jsem šťastná, že se mohu kdykoli vrátit, to je pro mne strašně důležité, protože moje srdce vždycky zůstane v Praze."

Na závěr jen doplním, že paní Vrzáňová byla první, kdo hned na počátku letošních katastrofálních záplav v České republice uspořádal mezi krajany v Americe finanční sbírku. Deset tisíc dolarů, které se podařilo na její výzvu shromáždit, krajané věnovali na odstraňování povodňových škod v Ústí nad Labem.