Velkému teroru v SSSR na konci 30. let padly za oběť tisíce Čechů

17-04-2010

I Radio Praha se tuto sobotu připojuje ke Dni smutku, který byl v České republice vyhlášen kvůli tragickému úmrtí polského prezidentského páru a dalších obětí leteckého neštěstí u Smolenska. Letadlo s polskou delegací mířilo do ruské Katyně, kde v r. 1940 stalinská NKVD postřílela tisíce příslušníků polské elity. Oběťmi Velkého teroru na konci 30. let se stali i Češi, kteří tehdy žili na území Sovětského svazu žili. Jejich osudy připomíná dnešní repríza rubriky Češi v zahraničí. Rubriku připravuje Milena Štráfeldová:

Ve druhé polovině 19. století se do tehdejšího carského Ruska stěhovaly tisíce rodin z Čech i z Moravy. Češi sem přicházeli na pozvání cara, aby osídlili málo obydlené kraje, obdělali půdu a aby zde hospodařili.

"Tradiční české kolonizace směřovaly hlavně na Halič, na Volyň. Půl Volyně zůstalo už po první světové válce v rámci Sovětského svazu a i ta druhá půlka tam nakonec spadla, když se Stalin domluvil s Hitlerem a vzal si ji. Další české kolonie byly u Kavkazu, u Černého moře atd. Byla to celá řada oblastí, ale ta Volyňská byla asi nejpočetnější,"

vysvětluje doc. Mečislav Borák z opavské univerzity. Dlouhodobě se zabývá česko - ruskými vztahy ve 20. století, stalinskými perzekucemi a také masakrem 25 tisíc polských zajatců, které postřílela sovětská NKVD v r. 1940 v Katyni. Katyni však v Sovětském svazu předcházelo období Velkého teroru, jemuž v letech 1937 - 38 padlo za oběť na tři čtvrtě milionu lidí. Čistky se týkaly všech sociálních vrstev, všech profesí i národností:

Odhalení masového hrobu v KatyniOdhalení masového hrobu v Katyni "Češi se vždycky svezli s každou z nich, hlavně s akcemi proti Němcům, Rakušanům, také proti Polákům. Ale i s takovými akcemi, jako byla proti Charbincům u Číny. Na Charbinské železnici totiž bylo hodně Čechů zaměstnáno na dráze. Ale právě na Ukrajině jsme narazili na něco, co by šlo označit za protičeskou akci, naplánovanou, realizovanou, se značným množstvím obětí."

O jak zrůdné období jde, ukazuje podle doc. Boráka i "soutěž" mezi jednotlivými regiony Sovětského svazu:

"Tehdy se na Ukrajinu vypravili z Moskvy nadřízení z bezpečnosti, aby ji pokárali, že počty postřílených jsou příliš malé ve srovnání s jinými oblastmi. Oblasti spolu totiž soutěžily, kdo nakonec najde víc nepřátel lidu a kdo jich víc zlikviduje. Posílaly do Moskvy žádosti, aby jim to dovolili, a Moskva jim obvykle vyhověla. Ukrajina byla navíc blízko západních hranic, takže ti nadřízení tvrdili, že tam musí být mnohem víc špiónů. A jestli je nenajdou, znamenalo to, že sami půjdou ke zdi. Tak se vyměnilo několik garnitur v bezpečnosti."

Akce proti Čechům vrcholily v r. 1938, kdy byli pozatýkáni prakticky všichni, kdo pracovali v českých krajanských spolcích, v ochotnických divadlech i v Sokole. Úřady tvrdily, že byli odsouzeni na deset let do gulagu na Sibiři nebo v Kazachstánu. Ve skutečnosti byli bez soudu popraveni už koncem 30. let přímo v místech, kde předtím žili. V jednom z takových hromadných hrobů v ukrajinském Žitomyru dosud leží na dvacet tisíc obětí všech národností:

"Všichni jsou naházeni v obrovské jámě přímo ve městě, kousek za židovským hřbitovem. Na začátku sídliště, které už na konci 80. let začalo zasahovat do míst, kde leží ti mrtví. Začátkem 90. let se podařilo výstavbu zastavit, udělali exhumace a našli pozůstatky po tisících lidí. Místní historikové to odhadují až na dvacet tisíc. To znamená celá Žitomyrská oblast i vzdálenější okolí. Po těch exhumacích to zalili asfaltem a ti lidé tam leží v naprosto nedůstojných podmínkách. Pravoslavná církev tam na kraji udělala dřevěný kříž."

Gulag, 1932Gulag, 1932 O smrti svých blízkých se přitom jejich rodiny nedozvěděly. Až koncem 40. let dostávaly od sovětských úřadů oznámení, že jejich otcové, dědečkové, strýčkově zemřeli v gulagu.

"Bezpečnost zainteresovala do té falzifikace údajů i orgány státní správy, matriky. Dávala příkaz matrikám v jednotlivých oblastech, odkud ti postřílení pocházeli, aby vystavily falešné úmrtní listy. A do těch listů na příkaz bezpečnosti zapisovaly datum, které bylo nejméně o deset let odlišné od skutečné smrti. A psaly, že jejich příbuzný v gulagu umřel na běžnou nemoc, chřipku, zápal plic, zápal mozkových blan, infarkt."

Skutečnost začala vycházet najevo až s nástupem Gorbačevovy perestrojky koncem 80. let:

"Je zajímavé, že do ciziny ještě pořád posílali tato falešná sdělení a že měli celý úřad na ministerstvu vnitra, který tu evidenci centrálně shromažďoval, aby se nedopustili nějakého omylu, když těch lží museli mít statisíce. Aby věděli, co vlastně těm příbuzným odpověděli, aby se mohli na tu předchozí lež odvolávat a nedošlo k prozrazení. Celou dobu se snažili utajit, že ty popravy měly tak masový charakter ve 30. letech."

StalinStalin Přestože dnes je už většina archivů pro historiky otevřená, je podle doc. Boráka těžké říct, kolik Čechů, případně čs. občanů padlo Velkému teroru za oběť:

"To bylo dost obtížné počítání, protože v Sovětském svazu se někdy obtížné rozlišovala národnost a státní příslušnost. Zrovna tak se obtížně hovoří o tom, koho tam zahrnout. Předválečné Československo bylo včetně Podkarpatské Rusi. Takže kdybychom to brali v tom předválečném rozměru Československa, tak jsme napočítali asi sedmatřicet tisíc perzekvovaných a z toho mohlo být několik tisíc popravených nebo zemřelých v gulagu. Pokud by se to týkalo jenom českých zemí samotných, tak jsme hovořili asi o pěti tisících perzekvovaných a asi o dvou tisících mrtvých."

Doc. Borák spolupracoval na vzniku filmového dokumentu Zatajené popravy, který Česká televize vysílala 5. března. Setkal se přitom i v Žitomyru s českými krajany, jejichž blízcí tehdy zahynuli:

"Už jsme věděli, že na kraji města je to pohřebiště, ale příbuzní místních Čechů to nevěděli. Nevěděli, že tam leží jejich otcové, dědečkové, strýcové a tak dále. Oni měla doma papíry, že zahynuli někde v gulagu. A i ti, kteří měli pochybnosti, mají doteď jakýsi ostych zajít do archivu a podívat se. Takže nás jedna paní v Žitomyru přesvědčovala, že její dědeček zemřel na to, jak ho při výsleších zbili. Že rozhodně nemůže být mezi popravenými. Odpoledne jsem v archivu našel, že byl zastřelen jako ostatní. Maminka jí řekla, aby to měla ve škole snazší, že on tam mezi těmi popravenými nebyl."

Podobné hromadné hroby jako u Žitomyru jsou však i u Mosky, Petrohradu, Kyjeva nebo v Bělorusku:

"Není oblasti, autonomní republiky, žádného regionu v bývalém Sovětském svazu, kde by nějaký Čech, zastřelený v té době, neležel. Našli jsme jich přes čtyři sta jenom z období Velkého teroru a přes dvě stě dalších od počátku 20. let. Takže to pokrývá opravdu celou oblast Sovětského svazu. A Ukrajina, to je kapitola sama pro sebe, protože zvláště západní Ukrajina byla předmětem ještě větších perzekucí, než tomu bylo v samotném Rusku."

17-04-2010