V Praze si po 40 letech zahrál slavný kanadský jazzman Ed Vokurka

01-03-2008

Housle mu do rakouského exilu pašoval Jaromír Vejvoda, autor legendární polky Škoda lásky. Josef Škvorecký podle něj napsal jednu z postav svého Příběhu inženýra lidských duší. Jazzový houslový virtuos Ed Vokurka, který od roku 1967 žije v kanadském Torontu, vystoupil tento týden v Praze na festivalu Mene Tekel proti komunistické totalitě, zlu a násilí. Na festivalu s ním natáčela Milena Štráfeldová

Kdybychom hledali typického představitele českého exilu z 60. let, mohl by jím být právě jazzman Ed Vokurka. V bývalém Československu mu nepřál už jeho "třídní původ". Jeho otec, který ovšem zemřel v roce 1941, když byly Edovi dva roky, byl totiž před válkou vysokým vládním úředníkem:

"Neznamená to, že by byl politicky aktivní. Na jeho hrobě na Vinohradech je napsáno vrchní ministerský komisař pro zásobování, čili vysoká funkce. Byl to velmi inteligentní, sečtělý člověk a zemřel ve třiceti šesti letech. Já jsem byl sirotek, tatínka jsem ani neznal a všem klukům jsem záviděl, že mají tátu. A /komunisti/ to drželi proti mně, najednou nesmím jít na konzervatoř."

Nebylo nic platné, že měl vždy nejlepší prospěch a od dětství hrál na housle. Sedmiletou hudební školu absolvoval za pět let a vyhrál řadu houslových soutěží. Komunisté mu v 50. letech nedovolili jít ani na střední školu. Po ročním odkladu směl alespoň na jedenáctiletku, pak se ale situace opakovala.

"Není v zájmu lidově demokratického zřízení, aby tento žadatel, s takovým původem, byl přijat na jakoukoli školu vyšší úrovně,"

dočetl se při přijímacím zkouškách na vysokou. Další rok tedy prožil ve vozovém depu, kde jako dělník pracoval s krumpáčem, sbíječkou a kladivem. Pak teprve mohl jít dálkově studovat na techniku:

"Já jsem se dostal k inženýrství ne proto, že jsem to miloval, ale že mi nic jiného nezbylo."

Nakonec absolvoval Vysokou školu železniční a vypracoval se dokonce na náčelníka vozového depa Praha - střed. Hudbě se ale věnoval dál. Vystupoval v pražských jazzových klubech Reduta, Alfa, Vltava nebo Viola a právě s jeho kapelou si tu poprvé zazpíval i Karel Gott. Mezi Edovy tehdejší muzikantské kolegy patřili Petr Hapka nebo Karel Svoboda. Vysoká funkce u železnice ho ale nakonec přiměla odejít do exilu:

"Já jsem nebyl ve straně, já jsem nebyl v Pionýru a jednoho dne na to přišli, zavolali si mne na ministerstvo a řekli mi: soudruhu, my tě pozorujeme, jseš naše naděje, ale všimli jsme si, že vlastně nejseš ve straně. Jak to?!"

Komunisti mu nakonec dali lhůtu šesti měsíců, aby do strany vstoupil. Jinak mu hrozilo, že by třeba kvůli fiktivnímu manku mohl jít i na několik let do vězení. V té době měl už šestiměsíční dceru a s manželkou se rozhodli, že co nejrychleji odejdou do emigrace. Napřed ovšem poslal do exilu své housle:

"Do houslí jsme zalepili, zaklížili můj diplom, moje vysvědčení z hudebních škol, že jsem třeba zvítězil v nějakých soutěžích, a jenom jsme trnuli hrůzou, jestli to projde. Že to bude o půl roku dřív ve Vídni. A vyšlo to. Za to jsem nesmírně vděčný panu Jaromíru Vejvodovi, protože vzal na sebe strašný risk. To totiž byla kapela dechová."

Teprve pak odjel s manželkou do Rakouska, na návštěvu příbuzných. Ani to se ale neobešlo bez komplikací:

"V té době, v 65., 66., 67. roce, jste nemohla vyjet s celou rodinou. Musela jste nechat doma rukojmí. Byli jsme jako otroci. V tomto případě my jsme měli dceru, tenkrát byla šest nebo osm měsíců stará, a tu jsme museli takzvaně nechat doma. Nebudu chodit do detailů, podařilo se mi to nějak trošku zamašinýrovat a dceru jsme dostali na pas."

V Rakousku se Ed Vokurka snažil získat azyl s tím, že odtud půjde do Německa. Chtěl využít nabídky, že by mohl učit na univerzitě v Heidelbergu. Rakušané mu ale v rámci své azylové politiky umožnili odejít pouze do jedné ze čtyř zemí: do Austrálie, Jižní Afriky, USA nebo do Kanady.

"Já nemám rád hady a štíry, to mi vadí, tak Austrálie byla pryč. Měl jsem tušení, že v Jižní Africe nebude vždycky všechno moc růžové, toho jsem se taky bál. A samozřejmě, jak jsme byli šest nebo osm měsíců v lágrů, šly řeči, že si jakýkoli schopný muž musí vykoupit americké občanství tím, že půjde za americkou stranu bojovat do Vietnamu. Já jsem utíkal taky proto, že se říkalo, že tady půjdeme pomáhat Vietnamcům z naší bratrské strany. A teď jsem si říkal, utekl jsem z jedné strany a půjdu tam umírat za někoho z americké strany. Čili Amerika taky nepřipadala v úvahu, tak jsme požádali o Kanadu, která nám vyšla."

Vokurkovi přijeli do Kanady v roce 150. výročí jejího založení, v té době probíhalo v Montrealu EXPO 1967.

"Nikoho jsme neznali a já jsem si myslel, že umím anglicky. Do jazykových škol jsem chodil od roku 1954, uměl jsem si přečíst všechny noviny, ale mluvení je úplně jiná věc. Když jsme dojeli do Toronta, které bylo tenkrát velmi ospalé, v neděli nesměla být otevřená ani kina, všechno bylo zavřené, a zeptal jsem se řidiče tramvaje a on řekl what? A já jsem řekl what? A věděl jsem, že nevím, co on povídá mně, a on nevěděl, co povídám já, a moje sebevědomí strašně kleslo."

První dva roky měl Ed Vokurka problémy se vůbec uchytit. Nemohl uplatnit své technické ani hudební vzdělání. Zjistil, že mu všechny diplomy jsou v Kanadě k ničemu, a musel začít od píky:

"Zase tahat kabely, jezdil jsem s nějakým náklaďákem. To bylo zajímavé, já jsem v životě nejel autem, já jsem neuměl jezdit. Řekli mi, že tady je práce, můžeš dostat dolar dvacet za hodinu, ale umíš jezdit s autem? Řekl jsem, že samozřejmě umím jezdit s autem, no problem. Tak tamhle je takové auto, něco, jako u nás bývaly V3S. - A víš, kam jet? Jo, vím. - Dvoumilionové město, nevěděl jsem, kde je sever a kde jih. Tak jsem zajel někam za tu továrnu, tam jsem se učil hodinu dopředu a dozadu se šaltpákou. Tu věc jsem měl dokázat asi tak za tři, za čtyři hodiny, a vrátil jsem se asi po deseti hodinách, než jsem všechno našel."

Během příštích dvou let, kdy několikrát měnil zaměstnání, se Ed Vokurka muzice vůbec nemohl věnovat. Pak se ovšem dostal k "bílým límečkům" a později se stal i šéfem oddělení. Když se ale podíval na své vzácné housle, zjistil, že jsou celé rozklížené. Naštěstí mu je dal do pořádku houslař, který se staral o nástroje Torontské filharmonie.

"Během dalších dvou let jsem se dostal poměrně do formy, dostal jsem nabídku do Las Vegas. to jsem ale nemohl přijmout, protože tady byla rodina a já jsem věděl, že mám zodpovědnost. Tak jsem sice hrál, ale nabídku jsem nepřijal."

Zato se mu podařilo uspět z více než 130 kandidátů v konkurzu na místo profesora na nové polytechnické škole. První přednášky se ale musel učit nazpaměť. Na škole působil skoro třicet let, napsal několik knih, například o využití metrického systému pro Kanadu, vyučoval také kreslení na počítačích. Když mu ale nabídli, aby vedl katedru, na škole by přitom musel být celé dny, odmítl. Přijal jednoroční plat a odešel do výslužby.

"Okamžitě jsem dal dohromady svou první kapelu a během dvou let jsem vybral všechny nejlepší podniky v Torontě. Takzvané Montreal Bistro, to byl jeden z prestižních mezinárodních klubů, potom Senátor... Vždycky jsem měl vyprodáno. Pak jsem se někdy v roce 2001 přihlásil do dalšího konkurzu do Roy Thompson Hall, což je na úrovni naší Smetanovy síně. To je taková Variety show, kde hrají lidé z opery, sólisté, klavíristé, sbory, balet je tam. Já jsem se přihlásil a od té doby jsem taková jejich hvězda."

Foto: www.edvokurka.com

 

01-03-2008