Robert Sameš a Marcela Čechová - dva portréty Čechů z Austrálie

06-01-2007

Své kořeny mají v Česku, žijí však na opačném konci světa - v Austrálii. V dnešní krajanské rubrice přináší Milena Štráfeldová dva portréty: rodilého Tahiťana, potomka českých rodičů, a české exulantky, která z bývalého Československa odešla po srpnu 1968.

"I was born in Tahiti,"

říká o sobě Robert Sameš, inspektor čistoty ovzduší, který už desítky let žije v Austrálii. Oba jeho rodiče jsou přitom Češi.

"Můj otec přišel z Bílé Hlíny, jméno vesnice, odkud pochází moje maminka, si ale nepamatuji,"

vyprávěl o svém původu Robert Sameš na loňském setkání rodáků v Mladé Boleslavi. Zúčastnil se ho i se svou sestrou Annou Coad, která žije na Novém Zélandu. Žádný z nich ale dnes už česky nemluví:

"Můj mateřský jazyk byla čeština. Mluvili jsme tak s rodiči. Pak jsem se naučila francouzsky, a když jsme se přestěhovali na Nový Zéland, museli jsme se učit anglicky. A dnes mluvíme hlavně anglicky."

Anna Coad historii své rodiny na Tahiti a později na Novém Zélandě zaznamenala. Její otec Josef Sameš bojoval za 1. světové války v armádě, po válce cestoval po Francii a nakonec se vypravil do francouzské kolonie Markézy. Spolu s dalšími českými dobrodruhy tu chtěl postavit luxusní hotel pro turisty. Jejich plán ale ztroskotal na ostrých útesech kolem ostrova, které nedovolily větším lodím, aby přistávaly u zdejších pláží. Usadil se tedy na Tahiti, kde byly příhodné klimatické podmínky pro farmaření, a pustil se do pěstování vanilky. V roce 1929 dorazila na Tahiti i rodina Šantových. Šantovi pocházeli z Přepych u Opočna a jejich dcera Marta se o osm let později stala manželkou Josefa Sameše. Na Tahiti se Samešovým narodily čtyři děti, byli mezi nimi i Robert a Anna.

"Po druhé světové válce se rodiče přestěhovali na Nový Zéland a tam se také narodili další dva bratři a sestra."

Rodině se nevedlo příliš dobře, pěstování vanilky na Tahiti skončilo nezdarem, oba rodiče navíc onemocněli. Na předměstí Aucklandu na Novém Zélandě, kam přesídlili, žila početná rodina v malém domě s akrovým pozemkem. Otec si našel práci v keramičce.

"Život byl těžký, peníze byly vzácné. Má šetrná matka v ruce obrátila každou penny. Otec pěstoval ovoce a zeleninu, matka ji zpracovávala a přebytky uchovávala na zimu. Šila všechno naše oblečení, stříhala nám vlasy a vařila vynikající česká jídla a koláče, jak si je pamatovala z domova. Otec nám spravoval boty tak dlouho, jak to jen bylo možné,"

uvádí Anna Coad ve svých vzpomínkách. Přesto děti vystudovaly. Z Anny se stala učitelka a Robert Sameš je bakalářem přírodních věd.

"Když jsem dokončil univerzitu, usadil jsem se v Austrálii. Původně jsem pracoval jako chemik v průmyslu a později jsem se stal kontrolorem čistoty ovzduší."

Do České republiky se oba vracejí. Robert tu byl poprvé v roce 1967, pak v roce 2000 a naposledy loni, kdy v Mladé Boleslavi proběhlo už druhé velké setkání rodáků ze zahraničí.

"Před šesti lety se mi tu opravdu líbilo a moc se těším, že si to tu zase užiju."

A setkává se s Čechy ve svém australském domově?

"Na Novém Zélandě jsem nepotkal mnoho Čechů, ale v Austrálii je jich spousta. Tam, kde bydlím, jsou hned tři: jeden pochází z Plzně, druhý z Moravy a u toho třetího si nejsem jistý, odkud pochází."

Česká krajanská komunita v Austrálii je podle odhadů pátá nejpočetnější na světě. Předčí ji pouze lidé s českými kořeny ve Spojených státech, na Slovensku, v Kanadě a v Chorvatsku. Podle údajů ministerstva zahraničí tu v polovině 90. let minulého století žilo kolem 15 tisíc Čechů.

 

Marcela Čechová má za sebou zcela jiný osud. Do Austrálie odešla po srpnové okupaci Československa, přesně 28. srpna 1968.

MelbourneMelbourne "Musím se pochlubit tím, že jsme byli vlastně první na hranicích. My jsme jeli sice do Rakouska, ale jeli jsme přes Maďarsko a Jugoslávii, protože zrovna v ten den, kdy jsme odcházeli, nám zavřeli hranice. A tak jsme byli první, vítali nás s květinami, a taky jsme se dostali jako první do letadla, které směřovalo do Austrálie."

Letadlo mířilo do Melbourne. Čekalo je tam velkolepé přivítání:

"Myslím si, že ještě jim nikdo pořádně nepoděkoval za to, co pro nás udělali. Na letišti bylo asi tři sta lidí a bylo to prostě absolutně báječný."

Čeští krajané v Melbourne nabízeli ubytování, zázemí, nosili pytle pomerančů. Horší však bylo pro Marcelu Čechovou sehnat práci. V Československu sice vystudovala zemědělství, neuměla ale anglicky. První rok proto skončila u pásu, oplétala zahradní hadice, nakonec ale přeci jen získala místo ve výzkumném ústavu. Ošetřovala tu zvířata.

"Moje ošetřování spočívalo v tom, že jsem měla na starosti já nevím kolik králíků. Já jsem je musela množit a na těch králících byly blechy, které jsem z nich sundávala a dávala do zkumavky. Ty blechy se potom nakazily myxomatózou. Pak je rozváželi po vlastech australských a dělali nákazu myxomatózou, aby prostě králící chcípli."

Manžel Marcely Čechové na tom byl mnohem lépe. Jako odborník v zemědělském výzkumu dostal práci v Melbourne hned po příletu. Bez problémů se v Austrálii adaptoval i mladší syn, kterému v roce 1968 bylo teprve pět let. Se starším, tehdy třináctiletým synem byly zpočátku trochu problémy.

"Děti jsou k sobě dost kruté a na kluka volali: ty jsem komunista! Mohl jim tisíckrát vykládat, že komunista není. Dvakrát jsme museli změnit školu. Ale díky tomu, že jeden z chlapců byl starší a druhý mladší, tak ten starší nám ho udržel v češtině."

V Melbourne Čechovi zůstali příštích dvacet let.

Sokol v MelbourneSokol v Melbourne "Po dvaceti letech už nám v Melbourne začala být zima, a tak jsme se odstěhovali na Tropic of Capricorn, což je začátek tropů."

V Melbourne se ale paní Čechová zapojila do krajanských aktivit, píše do krajanských periodik, je členkou Sokola. Právě tady ale vznikl nedávno spor:

"Časy se mění a lidi s nimi. Teď je velký problém se Sokolem, který se zakládal v době, kdy my jsme přijeli. ti staří buďto už vymřeli, nebo jsou na vymření, ale mladé tam nějak nechtějí..."

A Sokol se tam rozpadl?

"Nerozpadl se, zatím se o něj bojuje."

Je nějaká naděje na to, že se domluví?

"Myslím, že ano."

Za nejvýznamnějšího českého krajana v Austrálii považuje Marcela Čechová Františka Váňu, který po třicet let vydával časopis Hlas domova. Po jeho smrti se už nenašel nikdo, kdo by ve vydávání pokračoval.

 

06-01-2007