První dopis Enrique Stanko Vráze o jihoamerických indiánech skončil v koši

Víte, že cestovatel Emil Holub dokázal se svou přednáškou o jižní Africe vyprodat pražský Žofín? A že první dopis záhadného cestovatele Enrique Stanko Vráze o jihoamerických indiánech skončil v Praze v redakčním koši? A proč se z Vráze a Alberto Vojtěcha Friče stali zapřisáhlí nepřátelé? To vše se dozvíte v dnešní krajanské rubrice. O českých cestovatelích 2. poloviny 19. století si Milena Štráfeldová na Smetanovských dnech v Plzni povídala s historikem Vladimírem Rozhoněm:

Pane doktore, Vy se českými cestovateli 19. a počátku 20. století zabýváte už dlouho. Psal jste a přednášel například o prvním českém eskymákovi Janu Welzlovi, o knězi Aloisi Musilovi, který sjednotil beduínské kmeny, jste také autorem knihy Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, kde se věnujete cestovatelům 2. poloviny 19. století. Kteří z nich patří k těm nejznámějším a kdo o svých cestách po světě pak po návratu domů nejčastěji přednášel?

"Rozhodně to byla trojice Emil Holub, Enrique Stanko Vráz a Josef Kořenský. K přednáškám se dostali právě Emil Holub a Vráz. Později začal intenzívně s přednáškami i Alberto Vojtěch Frič."

Jak je české publikum přijímalo a kde všude přednášeli?

"Přijímalo je velice pozitivně. Veškeré jejich přednášky byly dopředu vyprodány a setkávaly se s bouřlivým ohlasem. A kde všude přednášeli? Téměř všude."

Nejenom ve velkých městech? Bylo to i v menších obcích v Čechách i na Moravě?

"V Čechách i na Moravě, v menších městech... Kdybychom sledovali třeba itinerář posledních Holubových přednášek, tak to jsou malá města na Moravě, kam zajížděl. Třeba hospodské sály, které měl vždycky vyprodány. To samé třeba Vráz, když se domlouval třeba do Jilemnice, do jižních Čech, do menších měst."

Věděli návštěvníci přednášek už předem, co mají čekat? Referovalo se tady o Holubových, Fričových nebo o Kořenského cestách v tisku ještě dřív, než se vrátili?

"Já bych začal Holubem. On pobýval sedm let v jižní Africe a byl znám v tisku, protože zasílal domů v dopisech články. A díky péči jeho otce a zejména Vojty Náprstka ty články vycházely poměrně často, byly velice čteny a ceněny. Takže když se vracel do Prahy, už dopředu se vědělo, že Holub se vrací z jižní Afriky. On byl vlastně prvním, kdo pobýval tak daleko v jižní Africe a kdo tam bádal. On se zabýval velice širokým spektrem bádání, takže lidé byli dychtiví. A ještě než přijel do Prahy, Neruda psal o tom, že nám Čechům bude Holub přednášet. Všichni se na to těšili, a jakmile ta přednáška byla ohlášená, okamžitě i přes vysoké vstupné byl žofínský sál vyprodán."

Jak to bylo s Vrázem? Byl to podobný případ? Znali ho lidé už dopředu?

"S Vrázem je to trošku složitější. Vráze osobně neznal nikdo. On o sobě dal vědět ze severní Afriky, dokonce první dopis, který napsal, skončil v redakčním koši, protože redaktor si nevšiml exotické známky a myslel si, že si z něj někdo dělá legraci. Ten vlastenecký okruh byl poměrně úzký, vědělo se, kde kdo cestuje, a nějakého Vráze nikdo neznal. Mimochodem to je jeho pseudonym a jeho jméno neznáme dodnes. On se přesto nevzdal, posílal další příspěvky, což vyvolalo senzaci. On je nejdříve posílal ze severní Afriky, pak ze západního pobřeží Afriky a následně z Jižní Ameriky. S těmi dopisy posílal i příspěvky pro Náprstkovo muzeum, tudíž byl znám tímto způsobem. To, že se v létě roku 1894 nečekaně objevil v Praze, byl šok pro všechny lidi, kteří si s ním dopisovali. On si dopisoval s Náprstkem, Kořenským a tak dále. To vzbudilo obrovskou senzaci."

Vráz si ovšem později stěžoval na malichernost českého prostředí. Proč?

"On se cítil nedoceněn. Částečně právem, protože když v roce 1910 odjížděl, měl původně naslibováno, že získá nějaké stálé místo a že o něj bude postaráno. To se ale nestalo. Jediný příjem v té době, kromě literárních honorářů, byly opravdu jen příspěvky z přednášek. On už v té době měl rodinu, tak to pochopitelně bylo nedostačující. Takže v tomto smyslu on opouštěl tehdy ještě Rakousko-Uhersko velice roztrpčen. A přesto se nechal umluvit, že se začal angažovat v české věci v zahraničí. Dokonce když pak vypukla Velká válka, angažoval se u amerických krajanů za samostatné Československo."

Jak to bylo s Fričem? Hovořil jste o tom, že se jeho přednášky sabotovaly. To byl jeho dojem, nebo je to skutečnost?

"Abych pravdu řekl, takto se k tomu vyjadřuje pouze Frič. Nenašel jsem žádné jiné vyjádření, což bude způsobeno také tím, že o Fričovi se opravdu psalo velice málo. On si dokázal svým nekompromisním způsobem nadělat množství nepřátel zejména v té "solidní" české společnost. On se několikrát zmiňuje, že třeba měl ohlášenou přednášku a den předtím někdo rozvěsil plakáty, že přednáška se nekoná. Takže přijel a pořadatelé mu řekli, že přednášku zrušil. Přesto sám popisuje, že dokázal během několika hodin sehnat lidi a přednášet."

Co bylo příčinou nepřátelství mezi Vrázem a Fričem?

"Kdybych to hodně zjednodušil, tak když se Frič vrátil ze své první jihoamerické cesty do Prahy, měl malou výstavu v obchodním domě U Nováků v pražské Vodičkově ulici. Vystavoval asi sto dvacet předmětů, ale přesto zaujaly, protože to byly originální indiánské sbírky. A on velice uctivým dopisem požádal svého zkušeného kolegu Vráze, zda by mu nepomohl a neporadil. V tom dopise píše, že se hodlá do Ameriky vrátit a že si chce na cestu vydělal přednáškami. Tak proto požádal Vráze, aby mu byl nápomocen. Trošku odbočím: Vráz se podle všeho znal s Fričovými rodiči. A zejména matka byla vehementně proti tomu, aby syn někde nezdárně cestoval. Takže dělala všechno proto, aby se tak nestalo. Když už ho tedy pustili na první cestu, říkali si: dobře, on se vybouří, vrátí se a bude klid. On ale chtěl opravdu znovu odjet do Jižní Ameriky, a dokonce někam do pralesů, tak i matka třeba tlačila na Vráze, aby to klukovi rozmluvil. Ale to bude možná jen domněnka, nenašel jsem k tomu žádné podklady. Ať už k tomu Vráz přistoupil z jakéhokoli podnětu, tak mu v dopise - a to si dal velice na čas, téměř tři měsíce - odpověděl, že jej nepovažuje za kompetentního, aby přednášel o Jižní Americe. On byl znalec Jižní Ameriky, on měl "monopol" na Jižní Ameriku, a takový sotva odrostlý kluk jako Frič o tom přeci nemůže mluvit. Frič se nedal odradit, do Jižní Ameriky odjel znovu, a kdyby to skončilo tímto odmítnutím, asi by se to nějakým způsobem vytratilo do ztracena. Vráz ale nepochopitelně, zřejmě ze závistí, pokračoval. Jeden z Fričových přátel mu později napsal: lezeš mu do zelí. Oni se setkali v Jižní Americe a Vráz odtud psal Fričovu otci, co to vychoval za nezdárného syna, že tam mladý Alberto Vojtěch Frič lže, že si vymýšlí a tak dále. Vyloženě ho pomlouval. A došlo to tak daleko, že pak po návratu, když k těm pomluvám docházelo dále, si Frič dokonce stěžoval u Společnosti Náprstkova muzea. Sešla se jakási čestná komise, která, přestože tam byli Vrázovi přátelé, dala za pravdu Fričovi, že Vráz přestřelil. Přesto se to jejich nepřátelství vyostřilo tak, že Vráz Fričovi nikdy nemohl přijít na jméno. I když později to vypustil z hlavy, protože řešil jiné starosti. A Frič byl zase taková povaha, že jestli byl někdo jeho nepřítelem, jestli ho někdo zklamal, tak to byl nepřítel na celý život. On mu neodpustil, ignoroval ho a pohlížel na něj s despektem."

Cesta Alberto Vojtěcha Friče do Jižní Ameriky má ovšem velmi zajímavou dohru. Jak se po mnoha letech ukázalo, dodnes tu v Paraguayi žijí jeho potomci. Třetina příslušníků indiánského kmene Chamacoco v osadě Puerto Esperanza se hlásí k Fričovi jako svému předkovi a sami se nazývají Checomacoco. V roce 2005 tu své sté narozeniny oslavila dcera Alberto Vojtěcha Friče Hermína. Její matkou byla domorodá indiánská dívka Lorai. Česká republika dnes svým vzdáleným "krajanům" v Puerto Esperanza pomáhá tím, že pro ně zakoupila stádo krav, podporuje vzdělávání i lepší zdravotní péči. Podporu pro indiány kmene Checomacoco hledá stejnojmenné občanské sdružení z Prahy. Jeho "náčelníkem" je český vnuk Alberto Vojtěcha Friče Pavel Frič. O českých indiánech v Paraguayi si budeme povídat v jedné z příštích krajanských rubrik.