Pro mladé Čechy není v rumunském Banátu práce, hromadně se stěhují do Čech

29-07-2006

Svatá Helena, Rovensko, Šumice - česká jména vesnic, kde se dodnes mluví s plzeňským nebo chodským dialektem. Od Česka jsou však vzdáleny přes tisíc kilometrů. Leží totiž v rumunském Banátu, v odlehlém kraji, kam vedou jen provizorní cesty a kde ještě před pár lety nebyla zavedena elektřina. K práci na poli se tam dosud okovávají krávy. A právě sem Vás pozveme v naší krajanské rubrice

Rovensko v BanátuRovensko v Banátu Rumunský Banát se i o letošních prázdninách stává cílem mnoha českých turistů. Češi sem míří s určitou nostalgií - dodnes tu totiž mohou na vlastní kůži zažít, jaké to je spát na seně, ráno se napít čerstvě nadojeného mléka nebo večer posedět s hospodáři na dvoře selského stavení a okusit domácí slaninu, právě vytaženou z komína. Pro Čechy, kteří tu žijí už v páté, šesté generaci, však život v Banátu není právě idylický. Není tu práce, takže mnoho mladých lidí raději volilo odchod - stovky a stovky jich míří zpět do České republiky. O tom všem hovoří učitelka z Nové Moldovy Alena Gecse:

"Já učím na rumunské škole, ale skupinu českých dětí vyučuji i česky. Spolu s manželem, který je historik, jsme napsali Dějiny a tradice české minority v Rumunsku. /Je to/ učebnice, podle které se bude vyučovat v šesté třídě."

A jaká tedy alespoň v krátkosti je historie českých vystěhovalců v rumunském Banátu:

"Před dvě sty lety, skoro před dvěma sty lety, v roce 1823, byl Jižní Banát liduprázdný. Stal se uherskou provincií a v této době tu vznikla vojenská hranice. Ta část, která musela provincii hlídat proti tureckým útokům. Vojenské úřady musely tuto oblast nějak osídlit a začaly přivádět kolonisty. Byli tam němečtí a srbští kolonisté, ti se ale usazovali v banátské nížině, v Banátském Poli, a hornaté kraje stále zůstávaly prázdné.

Alena Gecse (vlevo)Alena Gecse (vlevo) V této době žil v Oravici velký boháč, který pracoval s dřívím. Pronajal od vlády velké oblasti lesů, lesy vykácel, dřevo prodal a půdu zase vrátil zpět vládě. Potřeboval v této oblasti lidi, dřevorubce a dělníky, kteří by to dřevo káceli. Poslal proto agenty do Čech, kde lidé žili dosti těžko, řemeslníci i rolníci. Podařilo se jim přemluvit spoustu lidí. Slibovali jim pole, tolik, kolik budou moci obdělat, potom jim slibovali zadarmo dřevo na vystavění domků, i to, že budou na deset let zbaveni všech daní a vojenské služby. To bylo pro české lidi jako země zaslíbená. Několik rodin se sebralo, do vozů složily z domácího nářadí, co se dalo, vozy pokryly rohožemi a vydaly se na cestu. Vozy byly tažené voly.

Tak se /Češi/ dostali do této oblasti. Když ale přišli, viděli, že to není tak, jak se jim slibovalo. Byli vyloženi v lese, na začátku si vykopali nějaké boudy v zemi, které pokryli syrovým dřívím a na to dali drn. Tam žili, nežli si postavili dřevěné domky. Trvalo to nějaký rok a lidé už reptali, naříkali a litovali, že opustili svoje malé domečky. Už se ale nešlo vrátit, nebyla zpáteční cesta. Druhá vlna kolonizace byla v roce 1826, kdy se osídlování této oblasti už ujaly vojenské úřady. Založilo se dalších pět vesniček. První vesnice, kam přijeli s těmi vozy, byla Svatá Helena. Je to jedna z největších vesnic. Další vesnice byly založeny v letech 1826 - 30. Jsou to Gerník, Eibental, Bígr, Rovensko a Šumice."

Paní učitelka Gecse nám při návštěvě v rumunském Banátu nabídla i tradiční koláče. které se prý v českých rodinách pečou dodnes.

BanátBanát "Jmenujou se horácké koláče s třemi kabáty, Mají náplň povidlovou, tvarohovou a ořechovou. Na ně se kápne smetana a posypou se skořicí. Každá náplň má zvláštní vůni. Do povidel se dává hřebíček, do tvarohu citron a do ořechů rum. Jsou výborné. Ty recepty si přinesly naše prababičky z Čech."

Jaká je ale současnost a zejména budoucnost českých krajanů v rumunském Banátu? Zřejmě ne jednoduchá. Alena Gecse ji jako učitelka vidí hlavně v tamních dětech:

"Děti jsou šikovné, podaří se jim projít i na střední školy, které jsou jenom ve městech. Část z nich jde i na vysoké školy. Ale potom, když skončí školu, nemají kde pracovat. Musejí proto odejít do Čech, protože jinak se neuživí. My doufáme, že se /to tu/ ještě nějak udrží, záleží jenom na tom, jestli třeba přijdou nějací podnikatelé, aby mládež měla pracovní místa. Potenciál by byl. - Bude to trvat! Když to trvá dvě stě let, potrvá to i dál."

 

29-07-2006