Posrpnová exulantka Dana Seidlová založila ve Švýcarsku tradici skautských táborů

21-08-2012

Srpnová okupace Československa v r. 1968 vyhnala do exilu desítky tisíc Čechů i Slováků. Byla mezi nimi i Dana Seidlová se svým manželem. Po krátkém pobytu v Německu se natrvalo usadili ve švýcarské Curychu, kde Dana Seidlová žije dodnes. Kromě hledání nové existence se tu ale od počátku věnovala i činnosti v krajanských spolcích a ve škole pro děti českých exulantů. Pořádala pro ně i dnes už vyhlášené skautské tábory "Na Válendě". Stovky skautů po celém světě ji také znají pod přezdívkou pirátka. Dana Seidlová je dnešním hostem krajanské rubriky.

Dana SeidlováDana Seidlová Co vás vlastně vyhnalo do Švýcarska?

"Kdybych to řekla hodně jednoduše, tak to byla touha po svobodě."

To je opravdu hodně lakonická odpověď... Kdy přesně jste utíkala?

"My jsme odcházeli v r. 1969. To bylo vlastně zásluhou mého muže, který má strašně váhavou povahu. Jinak bychom odešli asi dřív. V r. 1969 jsme odešli do Mnichova a po roce pak do Švýcarska."

Jak se vám tam hned od počátku žilo? Naplnilo to vaše představy o svobodě?

"Ano, to rozhodně! Samozřejmě představy o všedním životě jsem vlastně žádné neměla. To bylo v mlhách. Tu svobodu jsme ale pociťovali od první chvíle."

My samozřejmě nebudeme prozrazovat žádná přesná čísla, jen řeknu, že v r. 1969 jste odcházela jako zcela dospělý člověk. Musela jste si tam najít novou profesi, novou existenci. Jak to šlo?

"No tak, šlo to celkem dobře. Zásluhou mého muže, protože jako elektroinženýr se okamžitě uplatnil. Takže já jsem ho cítila za zády, abych tak řekla. Nakonec jsem nastoupila na místo v jednom soukromém sanatoriu. Tam jsem byla několik měsíců a mezitím jsme si vyřídili přesun do Švýcarska."

A vy jste i tam pracovala dál jako zdravotnice?

"Ano, ale taky ne hned. Celkem jsem tam ale pracovala devět let."

Jaké to bylo, přejít z československého zdravotnictví do švýcarského?

"Speciálně v mém oboru, já jsem pracovala na porodnici, to byl obrovský rozdíl. Jednak personál vytvářel takový kompaktní kolektiv, byla mezi ním solidarita. A pak taky přístup personálu k pacientům byl úplně jiný."

Z českého skautského tábora ve Valendas, který Dana Seidlová zakládala. Dlouhá léta zde jako vedoucí působí také Pavel Beco.Z českého skautského tábora ve Valendas, který Dana Seidlová zakládala. Dlouhá léta zde jako vedoucí působí také Pavel Beco. My jsme se ovšem tehdy chlubili tím, že máme nejlepší zdravotnictví ne-li na světě, tak určitě v Evropě. Jaká byla realita?

"Já si to netroufám zevšeobecňovat, ale myslím, že po té medicínské stránce jsme na tom poměrně dobře. Co se ale týká té každodenní péče a přístupu k pacientům, je to naprosto nesrovnatelné."

Zažila jste tam exulantský kulturní šok? Ten náraz na jinou realitu, když člověk odejde ze země, kde je zvyklý na to, jak to chodí, jak to funguje, vyzná se tam, a najednou přijde do jiné země, kde všechno funguje trochu jinak?

"Celá organizace všedního života je jiná, jistě. Ale právě ten přístup! Třeba úředník, když s ním máte co do činění, jedná s člověkem jako jeho sloužící."

Nikoliv z pozice panstva...

"Přesně tak! To byl ten rozdíl."

Vy jste se věnovala, a dodnes se stále věnujete krajanských aktivitám. Kdy jste s tím ve Švýcarsku začala?

"Hned od začátku, protože tam se hned vytvořila taková česká diaspora. Hned začala česká škola v Curychu."

Tam mířily skutečně stovky Čechů s rodinami. Ta komunita je poměrně silná. Měli Češi hned od počátku potřebu se sdružovat, anebo spíš zapadnout do švýcarské společnosti?

"Tyto tendence tam sice taky byly, ale především se chtěli sdružovat. Měli také společné zážitky, společné starosti a zkušenosti."

CurychCurych Co všechno jste tam v krajanském životě podnikala?

"Především začala česká škola, která byla každou sobotu odpoledne."

Pro kolik dětí?

"Nevím, ze začátku jich tam bylo šedesát nebo sedmdesát."

V jakém věku?

"Bylo to jako obecná škola, asi tak do patnácti let."

Vy jste ale pro děti českých exulantů desítky let pořádali i skautské tábory. Jak k tomu došlo?

"Tábory vznikly podobně. Domluvili jsme se s několika rodiči, kteří měli jednak děti v tom správném věku od osmi až deseti let do patnácti a jednak měli zkušenost z domova, ještě zažili ten starý prvorepublikový skauting, eventuálně z roku 1948. Někdo z nich k tomu přičichnul a řekl si: tohle bychom potřebovali pro naše děti!"

Předpokládám, že vy jste jako skautka vyrostla...

"Ano, ano."

Od kolika let jste byla ve skautu?

"Já nevím, jestli se dá počítat, co jsem zažila před válkou. Ale pak od r. 1948 velice intenzívně až do r. 1949."

Odhadnete, kolik těmi skautskými tábory ve Švýcarsku prošlo dětí? A kolik let jste je pořádali?

"Na táborech bylo kolem třiceti dětí. Důležitější ale myslím bylo to, že se tam během zdejší normalizace sjížděly děti i z Ameriky, ze Švédska, z Francie. A čeština byla pojítko, které všechny drželo pohromadě. Tam hlaholila jenom čeština, nic jiného. A myslím, že děti, které přicházely z dálky, třeba ze Švédska nebo z Ameriky, kde už skoro neuměly česky, se na táborech hodně zdokonalily. Za tři týdny udělaly ohromný pokrok."

Pořádají se tábory dodnes?

"Tábory se pořádají doteď, ta struktura je ale úplně jiná. Jeden týden je úřední řečí čeština, jinak je to ale různé. Pokud tam jsou české děti, tak je to už třetí generace."

Mimochodem, vy jste z rodiny Gutha-Jarkovského. Jak se to promítalo do života vaší rodiny? Stolovali jste na stříbře?

"Tak na stříbře náhodou jo. Jinak ale velice občansky."

A zažila jste, že by vyžadoval po svých příbuzných nějaké prvky etikety?

"Ne, ne! Z toho jsme si dělali dost legraci, to musím říct. Dodnes si z toho děláme legraci."

Dana Seidlová koncem 80. let minulého století stála i u zrodu řetězové hladovky, kterou po celém světě drželi čeští exulanti za tzv. vězně svědomí v husákovském Československu. K této akci a jejímu ohlasu mezi československým disentem se vrátíme v některé z příštích krajanských rubrik.

21-08-2012