Na Zakarpatské Ukrajině jsou dodnes stopy toho, že patřila po dvacet let k Československu

Řekne-li se Podkarpatská Rus, vybaví se nám možná jediné jméno - Nikola Šuhaj. Příběh zbojníka z Koločavy vylíčil spisovatel Ivan Olbracht ve svém románu tak barvitě, že ještě dnes míří do hor na Zakarpatské Ukrajině tisíce českých turistů. Pro mnoho Čechů ale mají cesty do této části dnešní Ukrajiny nostalgickou příchuť i z jiného důvodu. Od roku 1919 patřila Podkarpatská Rus po dvě desetiletí k Československu, žilo tu až pětatřicet tisíc Čechoslováků a jejich stopy tu jsou stále patrné. Řada Čechů v Podkarpatské Rusi zůstala, i když ji v roce 1945 postoupila Československá republika Sovětskému svazu. Do Užhorodu se za nimi vypravila Milena Štráfeldová.

Okolí Koločavy, foto: autorkaOkolí Koločavy, foto: autorka V Užhorodě stačí odbočit v centru města na nábřeží, projít k Velkému a Malému Galagu, a ocitnete se v pražských Dejvicích. Právě tak vypadají domy a ulice, které tu ve 20. a 30. letech minulého století postavili čeští architekti. Dodnes tu stojí Masarykova škola, pošta, na které kdysi byl československý státní znak, nebo Masarykův most. Pod lipami, které tu Češi vysázeli, kvetou prý stejné růže jako před osmdesáti lety. Jen státní zřízení se mezitím několikrát změnilo.

"Za těch necelých dvacet let, kdy tady bylo Československo, se Užhorod stal evropským městem. Byly vybudovány různé domy, fabriky, fungovaly závody. Vybudovaly se školy, kde se učilo v češtině, ve slovenštině, rusínsky, hebrejsky, německy. Takže lidé různých národností byli velmi spokojení. Dokonce i Maďaři, kteří tu žili za Rakouska-Uherska i za Československa,"

Bývalá Masarykova škola v Užhorodě, foto: autorkaBývalá Masarykova škola v Užhorodě, foto: autorka říká jeden z českých krajanů v Užhorodě Ivan Latko. Podkarpatská Rus měla za sebou ve 20. století pohnutou historii. Po staletí toto území ovládali Maďaři, američtí Rusíni v čele Grigorijem Žatkovičem se ale v roce 1918 dohodli ve Spojených státech s Tomášem G. Masarykem, že Podkarpatská Rus se po válce stane autonomní, tzv. pátou zemí Československa. Připojení k Československu o rok později potvrdila konference ve Versailles. V roce 1919 obsadila Podkarpatskou Rus československá vojska a vzápětí sem začali přicházet i první lékaři, učitelé a státní úředníci. Stavěly se silnice, mosty, rozšířila se síť železničních tratí, v Mukačevu a Užhorodě vyrůstaly celé nové čtvrti. Z Československa sem v letech první republiky mělo přijít až 35 tisíc lidí. Byli mezi nimi i předkové Ivana Latka:

"Vím, že tady žili v Dolhej, to je okres Iršavský. Dokonce měli i svůj dům. Pracovali v lese, protože tam máme dřevo, a byli spokojeni."

Ivan Latko (vlevo) a Libor Chytílek, foto: autorkaIvan Latko (vlevo) a Libor Chytílek, foto: autorka V letech první republiky přišli na Podkarpatskou Rus i rodiče Libora Chytílka. Ten se už narodil v Užhorodě, jako šestiletý ale zažil, jak Češi z Podkarpatské Rusi zase odcházeli. V roce 1938 probíhalo všechno ještě v relativním klidu a s komfortem:

"Státní zaměstnanci například měli od státu podporu, na odvoz svého movitého majetku dostali předělené železniční vagóny, do kterých si mohli svoje věci v poklidu naložit a odvézt si je do historických zemí ke svým rodinám."

Zcela jiná situace pro Čechy v Podkarpatské Rusi nastala v roce 1939. 15. března ji zabrala maďarská armáda a Češi dostali osmačtyřicet hodin na to, aby se vrátili do Protektorátu Čechy a Morava. S sebou si mohli vzít jen malé příruční zavazadlo.

"Ten odchod lidí byl vynucený, lidé byli doslova vyhnáni. Všechno to bylo za dramatických událostí. I movitý majetek vlastně nenávratně ztratili."

Okolí Sinevirského jezera, foto: autorkaOkolí Sinevirského jezera, foto: autorka Podle odhadů odešlo tehdy z Podkarpatské Rusi kolem 30 tisíc lidí. Řada Čechů, kteří tu mezitím uzavřeli smíšená manželství a založili rodiny, ale zůstala. Za 2. světové války Stalin Benešovi přislíbil, že o svém poválečném osudu si obyvatelé Podkarpatské Rusi rozhodnou ve svobodném referendu. Od roku 1944 bylo ale zřejmé, že Stalin usiluje o připojení tohoto území k Sovětskému svazu. Podle Libora Chytílka bylo "svobodné referendum" zcela zmanipulované:

"Všechno bylo připraveno a nakonec to muselo vyznít, jako že to probíhá v demokratických podmínkách referenda, kde se k tomu lidé mohli vyjádřit. Sovětské orgány tehdy vývoj zinscenovaly tak, že údajně lidem dávaly jakési válečné dávky potravin, převzetí je nechaly podepisovat na archy, které potom označily jako projev vůle občanů, aby se vymanili, alespoň tak to bylo formulováno, z nadvlády buržoazního československého státu a aby se spojili se svojí tisíciletou matičkou Ukrajinou."

Vodní náhon (okolí Sinevirského jezera), foto: autorkaVodní náhon (okolí Sinevirského jezera), foto: autorka Za těchto okolností a pod sovětským tlakem schválila československá vláda 29. června 1945 smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. V té době bylo toto území již důsledně nazýváno Zakarpatskou Ukrajinou. Součástí dohody bylo i finanční odškodnění Čechů, kteří zde museli zanechat své majetky. Sovětský svaz vyplatil Československu tři sta milionů rublů, čs. strana ale své občany ve skutečnosti nikdy neodškodnila. O výplatě se sice jedná v posledních patnácti letech, kdy zájmy poškozených zastupuje občanské sdružení Podkarpatská Rus, stát ale prohlašuje, že na odškodnění nemá peníze. Celý případ tak může skončit až u Evropského soudu ve Štrasburku.

Libor Chytílek připomíná, že mnohé Čechy, kteří na Pokarpatské Rusi přežili válku, potkal po roce 1945 tragický osud:

"Těsně po válce se řada českých občanů dostala do gulagu, což je svým způsobem nepochopitelné. Vlastně se to stalo v období euforie nad vítězstvím spojeneckých armád nad Německem. Ale příslušníci sovětské tajné policie věděli, jaký bude další vývoj, a snažili se společnost zavčas tak zvládnout, aby nikdo nemohl podat svědectví o vývoji v Sovětském svazu po Říjnové revoluci."

Čeští senátoři u bysty TGM v Užhorodě, foto: autorkaČeští senátoři u bysty TGM v Užhorodě, foto: autorka Teprve po rozpadu Sovětského svazu si na Zakarpatské Ukrajině mohli čeští krajané znovu začít připomínat stopy, které tu Československá republika za pouhá dvě desetiletí zanechala. Jak říká Ivan Latko, začaly tu vznikat i krajanské spolky:

"Zhruba před deseti lety jsme zorganizovali Užhorodskou společnost české kultury Jana Amose Komenského a za další tři roky Klub T. G. Masaryka v Užhorodě. Každý spolek má zhruba sto lidí, v českém spolku je ale víc Čechů nebo Slováků. V Klubu TGM jsou členy nejenom Češi, ale i Rusíni, kteří měli rádi Masaryka, první republiku. Hlavní cíl našich spolků je propagace české kultury, českého státu, ale i první Československé republiky a Tomáše G. Masaryka, protože si myslíme, že za těch dvacet let se tady život změnil k lepšímu. To uznáváme nejen my, ale i obyvatelé různých národností na Podkarpatské Rusi, Maďaři, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Židé a tak dále."

Mukačevo, foto: autorkaMukačevo, foto: autorka Českým spolkům se tak v uplynulých letech podařilo vydat řadu zajímavých publikací o Podkarpatské Rusi, k těm posledním patří například rozsáhlá kniha o technických stavbách, které tu vznikly v letech první republiky. V roce 2002 byla ve čtvrti Galago, kterou Čechoslováci v Užhorodu postavili, odhalena busta Tomáše G. Masaryka.

O zájmu Čechů o Podkarpatskou Rus svědčí i to, že do Užhorodu, Mukačeva a hlavně na Poloniny se z Česka každoročně vydávají snad tisíce turistů. Jsou mezi nimi hlavně mladí lidé s batohy na zádech, kteří kraj kolem Koločavy procházejí pěšky nebo projíždějí na kolech. V přírodní rezervaci u Sinevirského jezera je slyšet čeština stejně jako u jezera Máchova. Úředníci z užhorodské městské správy pro to mají dokonce název: nostalgická turistika. Zůstává samozřejmě otázkou, kdo má k té nostalgii větší důvod.