Na Moravě se o adventu chodívalo s prosbou o nocleh pro Pannu Marii

V tuto chvíli vrcholí advent, příprava na Kristovo narození. V naší dnešní krajanské rubrice Vám proto chceme alespoň na chvíli toto období připomenout v podobě, v jaké ho slavili naši předkové. Více už Milena Štráfeldová:

Už jediná adventní neděle nás v tuto chvíli dělí od letošních svátků vánočních. Možná se ještě na poslední chvíli vydáte do tlačenice v obchodních domech, abyste svým blízkým nakoupili dárky, a možná se vrhnete na předvánoční úklid nebo pečení vanilkových rohlíčků. Zkusme se však v tom předvánočním shonu zastavit a dát adventnímu času alespoň na chvíli jeho původní smysl:

O adventu se naši předkové scházeli každé ráno v kostele a společně zde zpívali roráty. Na jižní Moravě, v okolí Kyjova, se ve vesnických kostelících zpívají roráty dodnes:

Advent si jako dobu zamyšlení a očekávání Vykupitele připomínají křesťané už od středověku. Jeho počátky spadají prý až do doby Karla Velikého. Býval tehdy delší, až osm týdnů, později se ale slavil jen po čtyři neděle. "Slavil" přitom není to pravé slovo - advent totiž provázel půst, nekonaly se žádné taneční zábavy ani svatby, utichl večerní zpěv. Vše se soustředilo na příchod Ježíše. Hlavně na venkově ale o adventu probíhalo také mnoho obřadů, které mají ještě pohanský původ - v divokých maskách chodívali po vsi ambrožové a perchty, lucky hlídaly, zda hospodyně mají doma řádně vymeteno, a barborky strašívaly děti. Mladé dívky zase prosily sv. Barboru o přímluvu:

K nejznámějším postavám adventu samozřejmě patří Mikuláš, který se v trojici s andělem a čertem udržel dodnes, dokonce i ve velkých městech. Dříve prý s Mikulášem však chodily mikulášky a v předvečer svátků jednotlivých svatých o adventu se objevovaly i další tajemné bytosti: matičky, brůny, klovcové báby, klempeři. Maškary zahalené do bílých prostěradel, se zamoučeným nebo začerněným obličejem, s obrácenou beranicí na hlavě, zuby s řepy a divoce vyplazeným jazykem dokázaly nahnat strach. Perchty mlsným dětem vyhrožovaly, že jim rozpářou břicho a vycpou je hrachovinou. A klemepra obcházel chalupy s neckami pobitými hřeby a dětem, které naopak nechtěly jíst, hrozil, že jim oková bosé nohy.

Na jihomoravském Dolňácku, odkud jsou naše dnešní nahrávky, však byl ještě jiný tradiční zvyk. Říkali mu chození po noclehu a ženy ze vsi navštěvovaly v předvánočním čase jednotlivé chalupy se soškou Panny Marie a prosily pro ni o střechu nad hlavou:

Nocleh pro Pannu Marii s Ježíškem se sv. Josefovi podařilo najít až v chlévě. Na Dolňácku však o adventu chystali prosebníkům jiné přivítání - ozdobená soška Panny Marie byla v každé chalupě přijímána s úctou, do druhého dne byla vystavena na zvláštním místě - a další den se stěhovala zase o dům dál:

V okolí slováckého Kyjova se ovšem chození po noclehu neobešlo bez něčeho na zahřátí i k zakousnutí.

A totéž vám přeji i já. Jen bych ještě měla prozradit, že všechny nahrávky z dnešního pořadu byly pořízeny letos v létě během Slováckého roku v Kyjově - nejstarších a také nejuznávanějších folklorních slavností v České republice. A teď už opravdu - šťastné prožití vánočních svátků.