Marcela Lippertová-Grünerová: chci lékařům předat své zkušenosti

29-05-2012

Hostem dnešní rubriky je docentka Marcela Lippertová-Grünerová. Lékařka, která žije v Německu a působí na Univerzitní klinice v Kolíně. Ve Fakultní nemocnici v Plzni se zúčastnila semináře, který byl věnován rehabilitaci při závažném poranění mozku. Její rodina do Německa odešla po roce 1968.

Marcela Lippertová-GrünerováMarcela Lippertová-Grünerová Doktorka Marcela Lippertová-Grünerová se na Univerzitní klinice v Kolíně věnuje rehabilitaci po poranění mozku patnáct let. A protože v Česku ještě komplexní rehabilitace neexistuje, rozhodla se své vědomosti předat v ČR svým kolegům. Mimo jiné přednáší v Praze, přijala pozvání na seminář do Fakultní nemocnice v Plzni a následně k rozhovoru u mikrofonu Radia Praha. Kolik vám bylo, když rodina odešla?

"Mě bylo necelých 15 let."

Jak jste vnímala příchod do Německa?

"Jelikož jsem byla ještě dítě, tak jsem to vnímala pozitivně. Bylo to nové dobrodružství. Samozřejmě mi v té době bylo jasné, že se nemůžu vrátit. To bylo zlé. Věděla jsem, že přátele a rodinu, kterou jsem tu zanechala, už skoro nikdy neuvidím. To bylo moje pevné přesvědčení, nikdy jsem si neuměla představit, že by komunismus padl. Jasná motivace rodiny byla v tom, že chtěli, abych dosáhla vysokoškolského vzdělání, což by mě z důvodu původu mé rodiny v České republice nebylo umožněno."

Když jste se rozhodovala, věděla jste už dřív, že to má být medicína? Byli rodiče také lékaři?

"Tatínek byl psychiatr a maminka je psycholožka. Vždycky spíš říkali, abych medicínu nedělala, ale já jsem v tom vyrůstala o tak jsem o medicínu měla už od dětství zájem. Udělala jsem v Německu maturitu a vystudovala i školu. Nejdříve jsem neměla kontakty vůbec žádné. Můj otec bohužel brzy zemřel, než jsem měla možnost nějaké kontakty vybudovat. Takže mé kontakty s českými lékaři vznikly na základě zahraničních kongresů. Tam jsem se setkal s kolegy a nějak jsme se dostali do rozhovoru. A to byl vlastně důvod, proč jsem se začala angažovat v Praze."

Vy už tady nemáte žádné příbuzné?

"Mám tu příbuzné, jezdím se pravidelně, ale neměla jsem tady žádné profesionální kontakty, ale čistě příbuzenské kontakty."

Kdy jste se poprvé podívala do Česka?

"To už je řadu let, to bylo ještě během komunismu. Tenkrát jsme směli zpět, když rodiče zaplatili vysokoškolské vzdělání státu. Jezdili jsme vždycky po jednom, protože jsme měli strach, že by nás mohli zadržet. Teď si vzpomínám, že jsem tu byla dokonce během revoluce a zúčastnila jsem se protestních akcí."

Jak jste vnímala Česko, když jste sem přijížděla po určitých etapách?

"Já jsem tady už po revoluci byla poměrně často. A teď jsem tady každých šest až osm týdnů alespoň krátce a většinou tu trávím prázdniny. Je tady vidět vývin, co se týká věcí sociálních, produktivity, i architektonických změn, co se tady všechno postavilo, zrekonstruovalo, to je grandiózní. Já jsem vždycky pozitivně překvapená, když se do té Prahy vrátím, co všechno se udělalo. Ohromný pokrok vidím i v medicíně. Myslím, že se to nedá srovnat s minulostí. Dnešní medicína, ta akutní, je zde v Čechách na absolutní špičkové mezinárodní úrovni. Jak intenzívní, tak záchranná služba snese jakoukoliv mezinárodní konkurenci. Je opravdu na vysoké úrovni."

Setkáváte se s Čechy v Německu? Navštěvujete nějaké akce, třeba filmové přehlídky a podobně?

"Já jsem asi špatný krajan. Znám samozřejmě několik krajanů žijících v zahraničí a také se stýkáme. To jsou přátelé, je jich hrstka, dalo by se říct. Není jich tedy moc, ale jsou to dobří přátelé. Ale co vždycky dělám, když se setkám s Čechem v Německu a vůbec v zahraničí, tak vždycky řeknu, že pokud by něco nebylo v pořádku a byli v nouzi, tak jsem ochotná a schopná jim pomoct."

Mluví vaše děti Česky?

"Já mám jednu dceru, té je 13 let. Saša mluví perfektně česky, protože od začátku jsem s ní mluvila výhradně česky a manžel výhradně německy, takže je klasicky bilingvní, má ohromnou slovní zásobu a nemá jakýkoliv akcent. Číst umí, psát moc neumí, ale to se taky určitě naučí. Co se týče mé češtiny, není úplně tak elegantní jako je moje němčina. Samozřejmě spoustu odborných věcí jsem se musela naučit. Když jsem začala přednášet v Praze, tak jsem přednášela nejprve v angličtině, což byla strašná ostuda, protože jsem ty odborné výrazy v češtině neznala. Pak jsem se začala stydět a číst odbornou literaturu, abych to zase dohnala."

Při rozhovoru jsme několikrát narazili na obor docentky Lippertová-Grünerová. A tím je neurorehabilitace po poraněních v mozku. V Česku jí na toto téma vyšlo už několik knih. Jak v nich uvádí, díky značnému pokroku v medicíně přežívají i lidé s dříve smrtelným poškozením mozku. Následně je však nutná komplexní specializovaná neurorehabilitace a právě té se Marcela Lippertová-Grünerová věnuje na univerzitní klinice v Kolíně nad Rýnem. Nyní se snaží předat své znalosti v Praze a v Plzni.

"Proč jsem se začala angažovat? Je to můj koníček a moje povolání. Je to něco, co v České republice neexistuje, ta časná neurorehabilitace v té formě, že mozek musí být osloven v té nejranější fázi, aby ta jeho plasticita proběhla pokud možno co nejlépe. Takže to byl ten důvod, že jsem viděla, že to, co já umím, co léta dělám, tady ještě neexistuje. Byla za tím vůle něco zavést, něco pomoct, aby se to rozvinulo. To je myslím ta motivace. Tady v Plzni teď proběhl seminář. S panem doktorem Navrátilem jsme se dvakrát či třikrát setkali a neustále jsme o té problematice mluvili, tak mě to hrozně těší, že se Plzeň snaží prosadit neurorehabilitaci, jak v rámci zdejší Fakultní nemocnice, tak snad výhledově v rámci nějakého dalšího zařízení, které by právě tu včasnou rehabilitaci mohlo nabídnout."

Máte vzpomínku na nějakého pacienta, který vás obzvlášť zaujal, ten jeho životní příběh nebo je třeba se od toho oprostit?

"Já si myslím, že se člověk od toho musí trochu profesionálně oprostit, jinak by to nemohl delší dobu vykonávat. Já jsem tuhle práci dělala patnáct let a těch osudů tam opravdu bylo hodně. Je to samozřejmě vždycky o tom, že pacienti jsou takovou částí rozšířené rodiny, jak já tomu říkám. V okamžiku, kdy se o ně staráme, tak samozřejmě stojí v maximálním zájmu, ale přesto musí být taková opona mezi lékařem a pacientem nebo by jsme také nebyli schopni mu opravdu pomoci. Ale sledování pacientů vždy patří k našemu zaměření. Spoustu pacientů jsem viděla pět, deset let po traumatu mozku. Jsou to opravdu krásné příběhy, každý z nich by stál za to vyprávět."

29-05-2012