Komenského škola ve Vídni

06-10-2002

Vítám Vás zase po týdnu u dalšího dílu naší krajanské rubriky. Dnes se alespoň krátce vrátíme k slavnému snímku Amadeus, jehož novou verzi představil režisér Miloš Forman minulý týden v Praze, budeme si povídat o tom, jak se učí čeština na škole Jana Ámose Komenského ve Vídni, a nakonec si připomeneme osobnost Ivana Jelínka. Známý exilový spisovatel, básník a publicista zemřel před týdnem v Londýně ve věku 93 let.

V sobotu 28. září se do Stavovského divadla v Praze vrátil Wolfgang Amadeus Mozart. O dvacet let starší a dvacet minut delší, jak během večera uvedl filmový režisér Miloš Forman. Slavný Čechoameričan zde totiž pražskému publiku představil novou, prodlouženou verzi svého oscarového snímku Amadeus. Divákům, mezi kterými nechyběli ministr kultury Pavel Dostál, americký velvyslanec Craig Stapleton i známí čeští filmaři a herci, Forman po promítáním řekl:

Miloš Forman, Foto: ČTKMiloš Forman, Foto: ČTK "Tu verzi, kterou jste dneska viděli, těch dvacet minut navíc, to není, že jsem natahoval scény, které jste už viděli možná někteří z vás před dvaceti lety. Ale to jsou scény, které byly napsány ve scénáři Petera Shaffera, natočeny, ale nikdy se do filmu nedostaly. A já jsem nesmírně šťastný, že díky DVD se mohly tyhle scény vrátit do filmu a že jste viděli tu filmovou verzi, která je vlastně tím prvním konečným střihem, který se nám všem líbil."

Prodlouženou verzi Amadea, do které Miloš Forman vrátil především scény objasňující vzájemné vztahy Mozarta, jeho ženy Constanze a skladatelova protivníka Salieriho, viděli už návštěvníci nedávného Berlinale. Nyní se s nimi tedy můžeme seznámit i my prostřednictvím DVD. Stavovské divadlo v Praze bylo pro křest nového Amadea opravdu ideální kulisou: nejen že zde v roce 1787 sám W. A. Mozart dirigoval světovou premiéru své "opery oper" - Dona Giovanniho, ale v roce 1983 se přímo tady natáčel i Formanův Amadeus.

 

Z Prahy do Vídně to bylo i v Mozartových časech jen kousek. My se tam teď přesuneme za pouhý okamžik. Ve Vídni po staletí žilo mnoho Čechů i Moravanů. Ještě po první světové válce jejich počet dosahoval až 150 tisíc lidí a jejich děti navštěvovaly české školy hned v několika vídeňských obvodech. Dnes z nich zůstala jediná, škola Jana Ámose Komenského na Sebastianplatz . Na 250 dětí se tu v dvojjazyčné škole učí sice podle rakouských osnov, všechny předměty se ale vyučují nejen německy, ale i česky nebo slovensky. Učitelky dějepisu Heleny Klein Watryczové jsem se zeptala, zda se její žáci dosud zajímají o situaci v Česku, o české dějiny, literaturu a kulturu:

"Ti žáci, kteří k nám přišli nebo přicházejí v novější době, tak ti se o českou literaturu zajímají. Také je to "z domu". A ti, kteří se narodili v Rakousku, tak ti většinou vědí, co my jim tady řekneme ve škole. Doma je to tak, že v podstatě se snaží zaintegrovat do rakouské společnosti. Ale my jako původně česká škola se přeci jenom všemi prostředky snažíme udržet i to české."

Znamená to, že třeba proti osnovám běžných rakouských škol máte ve svém učivu víc odkazů na českou historii a českou kulturu?

"Samozřejmě! Ovšem to záleží také na učiteli, jaký k tomu má přístup. Naše povinnost je, abychom učili podle rakouského učebního plánu, ale my samozřejmě, to už je tradice dlouhých let, jsme do těch rakouských dějin nebo světových dějin v rakouském pojetí vždycky zapojovali české nebo československé dějiny a že jsme žákům o tom vždycky hodně vyprávěli. Tak se děje také na obecné škole, kde mají ve čtvrté třídě hodinu českých dějin."

Organizuje škola nějaké výlety dětí do Čech nebo na Slovensko?

"Ano, organizuje. Také je tu spousta českých organizací, spolek Komenský, České srdce nebo Klub Čechů a Slováků, které organizují různé akce, kterých se mohou zúčastnit dospělí i děti. I my v rámci školy organizujeme školy v přírodě v Čechách."

Myslíte, že ty děti se cítí být víc Čechy nebo Rakušany?

"To je velice těžké zodpovědět. Je to velmi indidviduální. Oni se cítí být i Rakušany i Čechy. Je zapotřebí, aby byli taky trochu kosmopolity, aby věděli, že jdeme společně do Evropy. Ale my jsme vycházeli přece jenom z české školy, tak cítíme, že bychom neměli ten český národ opomíjet. Tak se je k tomu snažíme vést."

 

27. září zemřel ve svých 93 letech v Londýně český básník, prozaik, esejista a překladatel Ivan Jelínek. Rodák z Kyjova publikoval svou první sbírku Perletě v roce 1933, jeho nejnovější sbírka vyšla vloni. Řadu děl Ivana Jelínka má ve svém archívu i Český rozhlas. Poslechněte si úryvek z jeho básnické skladby Kolová stavba v přednesu Rudolfa Kvíze:

Ptákem se vznášíš nad vlnami
nad námi pěšími
tmou pod vlnou,
roznášen až nad mlhami
v cestu rozchodnou
s tebou co svítání
k světlu přechodnou.

Tak přítomen z nitra
zevně jsi neviděn,
ač jasně hmatán
pocítěn zjevně z útrob země
jsi přichycen,
co nehybnost do tebe chvátám,
oči tvé sítě nerozsápám,
věda tě, vím tě.


Ivan JelínekIvan Jelínek S Ivanem Jelínkem při tvorbě pořadů pro Český rozhlas spolupracoval jako redaktor i básník Rudolf Matys. Zajímaly mne jeho osobní vzpomínky na jeho dlouholetého přítele:

"Pro mne je Ivan Jelínek především básníkem, a to velkým básníkem. Básníkem samozřejmě ne pro každého. Pro něj jazyk nebyl jenom prostředek k běžné komunikaci, k získávání informací, ale pro něj to byla bytost. Tím samozřejmě je ta poezie těžká a náročná a patří do té linie české poezie, kterou ve 20. století výrazně předznamenal Vladimír Holan, František Halas a Josef Palivec. To, že byl také publicistou, a vynikajícím publicistou, je všeobecně známo. Jeho život také mu poskytoval mnoho témat, jeho biografie je plná dobrodružství, skutečně v pravém slova smyslu je to dobrodružství. Já osobně jsem se Ivanem Jelínkem setkal na začátku 90. let, kdy čas od času přijížděl do Prahy. Scházeli jsme se vícekrát, miloval staré pražské kavárny, chodil rád do Slavie. A pokud jsme vedli nějaký rozhovor, vždycky se nakonec stočil do oblasti starých civilizací a mýtů, indických, indiánských, antických. Byl také neobyčejně vzdělaný člověk, který pravidelně denně docházel do čítárny Britského muzea, kde měl pro sebe vyhrazený stůl. Loni koncem roku mi napsal dopis: "Já jsem naprosto nešťastný, protože mi zrušili čítárnu a já nemohu už chodit ke svému stolku A7. Není v tom něco hluboce britského?" K jeho čilosti bych rád ještě poznamenal, že on pocházel z jižní Moravy. A vždycky, když přijel do Prahy, říkal: "Já tady vlastně jenom projíždím, já se moc těším na Kyjov. Na ty chasníky, na ty dívky v krojích. Já to zbožňuju, to nádherné smyslové i smyslné teplo té jižní Moravy."

K publicistické činnosti Ivana Jelínka jen doplním, že v roce 1939 uprchl do Francie, kde vstoupil do československé armády a stal se redaktorem rozhlasové stanice Svobodné Československo. Později působil jako nezávislý novinář, spolupracoval s BBC, Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky. Od roku 1956 žil v Británii, kde pracoval jako kulturní redaktor BBC. Na setkání s Ivanem Jelínkem v londýnské BBC vzpomíná i ředitel Radia Praha Miroslav Krupička.

"Byl jsem u něj několikrát i doma, on žil na západním okraji Londýna ve velmi hezkém domku. Viděl jsem, že je to typický literární intelektuál 30. let nebo takového předválečného ražení. Měl tam obrázek Masaryka, obrovitou knihovnu s Ottovým slovníkem a takové to intelektuálské zázemí, které se mně vybaví, když se řekne Peroutka. Debatovali jsme o knihách, on mi ukazoval své sbírky, už tehdy připravoval svůj životopis, svou autobiografii, která potom vyšla pod názvem Jablko se kouše. Vedli jsme spolu řadu zajímavých, především literárních nebo literárně filozofických rozhovorů. V podstatě v té době to byl jeden z mála lidí v české redakci BBC, s kterým bylo možné takové rozhovory vést. Jeden z mála představitelů ještě té nejstarší generace emigrantské, protože on vlastně emigroval poprvé před válkou, podruhé po válce. A něco řekl bych "prvorepublikového" v něm bylo."

Vzpomínka na básníka a publicistu Ivana Jelínka uzavřela naši dnešní krajanskou rubriku.

06-10-2002