Harry Pollak: Muž, který zachránil Aston Martin

V rubrice Češi v zahraničí jste před týdnem mohli vyslechnout první část rozhovoru s veteránem druhé světové války a poúnorovým exulantem Harry Pollakem. Poté, co jeho rodina zahynula během holocaustu, komunisté mu v r. 1948 znemožnili dostudovat, nedovolili mu pracovat v oboru a navíc mu na rodinném statku předepisovali nesplnitelné dávky, rozhodl se odejít do exilu. Vypráví o tom v dnešní, druhé části našeho rozhovoru:

Harry Pollak s oceněním London Medal British Institution of Management, foto: archiv Harryho PollakaHarry Pollak s oceněním London Medal British Institution of Management, foto: archiv Harryho Pollaka "Já jsem zkoušel různé cesty a nakonec jsem se dozvěděl o místě v Praze, kde člověk dostal kontakt na někoho na Šumavě, kam chodili němečtí pašeráci. A jednou, když tam přišli, jsem musel honem rychle na hranice. Pak jsme s mou ženou na konci listopadu, bylo deset centimetrů sněhu, šli dvacet kilometrů přes Šumavu, přes Boubín, co Německa."

Jaké byly vaše začátky v této druhé emigraci?

"Velmi těžké. Já jsem došel na anglický konzulát, což taky nebylo bez nebezpečí, a oni mi dali potvrzení, že mám vízum do Anglie. A tak já jsem šel s přesvědčením, že jakmile budu v Německu, budu mít vízum a dostanu se do Anglie. To vízum ale bylo platné pouze na platný český pas, který jsem neměl. Tak jsem musel znovu zažádat o vízum. Byl jsem v utečeneckém táboře v Norimberku a anglický konzulát byl ve Frankfurtu. Byl otevřený od 11,00 do 12,00 hodin každý všední den. Dostat se ale z Norimberka do Franfurtu bylo pro utečence těžké. - Jak to můžu udělat? To je vaše věc. - Tak jsem jel autostopem, podal jsem si žádost a říkal jsem jim, jak je to důležité hlavně kvůli mé ženě, která nikdy nežila za podmínek utečeneckého tábora. Trvalo to tři měsíce a pořád žádná odpověď. Tak jsem tam jel znovu a oni mi řekli, že to tam bylo už na Vánoce. Nikdo si ale nevzpomněl, aby mi to poslal. I takové věci se staly."

Vy jste pak zůstal v Evropě?

"Já jsem měl příležitost emigrovat do Palestiny, tam mi byla ochotná pomoct nějaká židovská společnost. Na to, abych se ale mohl dostat do Anglie, jsem nemohl získat žádného sponzora. Nakonec jsem to ale zase překonal. A když jsem se dostal do Anglie, měl jsem ještě jednu anglickou penny, za kterou telefonoval z Victoria Station svému kolegovi z armády. Ten toho taky moc neměl, ale přivítal mne, převzal nás a zaplatil nám tři dny v hotelu v Londýně. A teď si představte, po třech měsících v utečeneckém táboře jsme měli hotel s koupelnou! To byl pro nás ráj!"

Harry Pollak ve výrobní lince Westair dehumidifiers, foto: archiv Harryho PollakaHarry Pollak ve výrobní lince Westair dehumidifiers, foto: archiv Harryho Pollaka Vy jste pak celé desítky let mohl uplatňovat svoje vzdělání, pracoval jste jako inženýr, postupně jste zachraňoval různé podniky. Kde všude jste působil?

"Víte, ze začátku mne tam neznali. Musel jsem si dělat reklamu. Dostal jsem místo jako kreslič v kanceláři. Tam bych mohl zůstat do konce života, možná bych byl prvním kresličem, nebo bych možná byl šéfem celé kanceláře. To ale nebyl můj cíl. Tak jsem publikoval v různých časopisech a tak jsem se spřátelil například se sekretářem instituce klimatizačních inženýrů. Ten mne doporučil nějakému Američanovi, který si chtěl otevřít svou kancelář v Londýně. A to byl ohromný skok, to bylo úžasné. Tam jsem byl rok velmi úspěšně činný, na úplně jiné úrovni nežli v té kanceláři. Pak mne ale ten majitel prodal jedné továrně v severní Anglii, kde chtěli vyrábět klimatizační přístroje, které jsem zkonstruoval. Tak jsem tam šel a byl jsem ředitelem té továrny. Deset let jsem ji úspěšně vedl a cítili jsme se tam velmi dobře. Inženýři v Anglii ale byli velmi špatně placení a museli platit velké daně. Takže ani za deset let jsme si nemohli uspořit na dům. Tak jsem řekl své ženě, že tady to nemá žádnou cenu a já musím dělat něco jiného. Přihlásil jsem se do americké poradní společnosti, která mi nabídla místo. Rok jsem byl v Německu a potom jsem dostal možnost práce v Londýně, a sice jako vedoucí interního poradního odboru u Dunlop. Ta společnost zaměstnávala 105 tisíc lidí po celém světě. Vyráběla nejenom pneumatiky, ale i sportovní věci, gumovou pěnu atd. Tam jsem měl kancelář a byl jsem váženým členem a vedlo se mi tam velmi dobře. Pak jsem ale dostal nabídku stát se jedním ze třech ředitelů investiční banky v Londýně, která se zabývala ozdravením nemocných společností. Tam jsem se vlastně dostal do tohoto oboru a dal jsem do pořádku celou řadu společnosti, nejenom v Anglii, ale taky v Belgii a ve Francii."

Vy jste zachránil i Aston Martin!

"Taky. A nakonec mne zavolali do Švýcarska. Jeden můj kamarád z armády, který tam koupil papírnu, která by bývala zkrachovala, mne tam povolal, abych ji dal do pořádku. To jsem udělal a zůstali jsme tam viset. Tam žijeme vlastně dodnes."

Foto: archiv Harryho PollakaFoto: archiv Harryho Pollaka Vám, to mohu prozradit, bude brzy devadesát. Dá se vůbec tak dlouhý život shrnout do nějakého krátkého poučení? Co vám vlastně v životě přijde nejdůležitější?

"To je jednoduché. Přežít! A to není jenom můj cíl, to je cíl každého živočicha. Přežít, protože to je to nejcennější, co máme."

Vy jste se zmínil i o tom, jak vlastně řešit problémy. Každý z nás se neustále potýká s nějakým problémem a mnoho lidí si neustále naříká na problémy, s jakými žije. Jak jste se k tomu stavěl vy sám?

"Já vám to řeknu. Každý z nás má určitou kapacitu problémů. A když problémy tuto kapacitu nezaplňují, tak si člověk musí problémy vymyslet. A většina problémů, na které si lidé stěžují, jsou právě ty problémy, které si vymysleli, aby zaplnili tu svou kapacitu."

Děkuji. A na závěr vás poprosím, abyste mi přečetl kousek ze své knížky.

"Rád. - Člověk může projít celým životem, aniž by si uvědomil jednoduché poučení, že má pouze jeden život. A když se mu nepodaří uskutečnit cíl, který si předsevzal, tak to nikoho nezajímá!"