Exilová spisovatelka Jindra Tichá přijíždí každý rok z Nového Zélandu do Prahy s novou knížkou

24-07-2012

Smrt a odpuštění, Jak krmit bohy, Pacific Letters nebo Amerika, jak ji Kolumbus neznal - to je jen namátkový výčet z dosavadních šestnácti knih Jindry Tiché. Píše nejen romány, ale i eseje, cestopisné črty a reportáže. V Česku se s ní však její čtenáři často nesetkají, nanejvýš jednou do roka. Exilová spisovatelka totiž už od roku 1970 žije na Novém Zélandě.

Jindra Tichá, zdroj: nakladatelství AkropolisJindra Tichá, zdroj: nakladatelství Akropolis V literární tvorbě Jindry Tiché se prolíná silně autobiografické téma exilu, ztráty domova a zpřetrhání vazeb se světoběžnictvím. Procestovala doslova celý svět. Původní obor, který v 50. letech vystudovala na Karlově univerzitě v Praze, přitom dost možná překvapí. Zvolila si totiž - logiku:

"Podstatný důvod byl ten, že jsem chtěla studovat filozofii. A když jsem v r. 1956 přišla na filozofickou fakultu, tak jsem poznala, že se tam žádná filozofie neučí. A marxismus v té nejhorší verzi. Jediná normální disciplína, která se tam učila, byla logika u profesora Zicha. Tak jsem se rozhodla, že budu dělat logiku."

Své první místo získala mladá filozofka počátkem 60. let, ovšem za poněkud bizarních okolností:

"Já už jsem publikovala v logice, tak si mne vyhlídla katedra filozofie na Přírodovědecké fakultě UK. Bylo to tedy s podmínkou. Oni museli obětovat někoho na oltář marxismu-leninismu. Jeden z nich musel vždycky odejít na rok někam do továrny. Tak jsem šla do Tesly v Holešovicích. Ne že by tam potřebovali logiku, ale tihle lidé vůbec neuměli psát hlášení. Tak se mne chytli, abych jim psala stranická hlášení. Pro mne to bylo dobré, protože to znamenalo můj definitivní rozchod s ideologií marxismu. Tam jsem tu praxi viděla a ta praxe byla bědná."

Jako mnoho jejích současníků i ona věřila, že bude možné uskutečnit ideály pražského jara. Dnes říká, že byla hloupá a naivní. Vpád vojsk Varšavské smlouvy ji přiměl odejít do exilu.

"Začala jsem poprvé uvažovat o emigraci poté, co 21. srpna přišla bratrská pomoc. To byl takový předěl v mém životě."

Spolu s manželem a malým synem strávili první rok v anglickém Exeteru.

"Okamžitě mne okouzlil jejich způsob života, jejich způsoby, manners, jak se říká. To, jak se k sobě navzájem chovají. A ta filozofie individualismu, která je tam viditelná na každém kroku. Tomu jsem okamžitě propadla."

Tehdy ale Jindra Tichá prožila také těžkou osobní krizi:

"Nejhorší byly ty první tři měsíce, kdy jsem si uvědomila, že jsem naprosto ztratila veškerý svůj minulý život. Že jsem přišla o všechny příbuzné, přátelé, o svou zemi, o Prahu, kterou jsem milovala, a o svůj jazyk. A z toho jsem měla tak strašnou depresi, že po tři měsíce jsem si myslela, že se zblázním."

Rok v Exeteru byl složitý i finančně, rodina žila jen z malého stipendia.

"My jsme tam žili rok na československý pas a hledali jsme si místo. A pak k našemu velkému štěstí jednoho dne přijel na tamní katedru logiky Alan Musgrave, což byl žák slavného filozofa Karla Poppera. Mně nabídli místo profesora v Dunedinu na Novém Zélandě a směla jsem si s sebou vzít jednoho logika. Zeptal se manžela, jestli chce jet, a manžel řekl, že ano,"

Jindru Tichou tak prý čekalo nejkrásnějších šest týdnů života - plavba luxusní zaoceánskou lodí z Evropy na Nový Zéland.

"Přijeli jsme a měli jsme přesně pět novozélandských dolarů v kapse. Naštěstí se nás hned ujali přátelé. Ten první rok byl ale tvrdý, protože jsme neměli peníze. Já jsem porodila, to byla taky ztížená cesta k mé další kariéře. Musela jsem se naučit jazyk. Nějak jsem to ale zvládla."

Jindra Tichá prakticky celý svůj život učila na univerzitě v Dunedinu, přednášela ale také jako hostující profesorka ve Spojených státech a po listopadu 89 i v Praze.

"Já jsem učila do roku 2004. Tedy já jsem nemusela odejít, u nás se nemusí odcházet do penze. Já jsem se ale rozhodla, že chci věnovat čas své druhé kariéře, a to je psaní."

Beletrie totiž zajímala Jindru Tichou už od studentských let:

"Když jsem chodila do gymnázia, tak mne příšerně nudily gymnaziální předměty. Především matematika, ze které jsem mimochodem u maturity propadla. A pro chemii a biologii jsem neměla žádné místo. A v těchto hodinách jsem si četla pod lavicí světovou beletrii. Takže já jsem vyšla z gymnázia naprosto nedotčená exaktními vědami, ale jako znalec světové literatury."

V exilu však vydala pouze první knihu povídek. Skutečná smršť, kdy v Česku vydává prakticky každý rok jeden titul, přišla až po listopadu 89. Svůj první román přitom v Praze předávala - vrátnému:

"Já jsem přijela 17. listopadu 1989 do Prahy, poprvé po dvaceti letech, s rukopisem a teď jsem absolutně nevěděla, co s ním. Nikoho jsem tady neznala. Šla jsem po Národní třídě a tam jsem viděla nakladatelství. Tak si říkám, že to zkusím dát sem. Neznala jsem tam nikoho, ani nohu. Přijdu k vrátnému a ptám se, co tu člověk dělá, když má rukopis. A on říká: no tak ho nechte tady u mne!"

Jindra Tichá se dnes z Nového Zélandu do Česka vrací pravidelně, každý rok. Samozřejmě s novou knihou. A také proto, aby se setkala se svými čtenáři:

Zdroj: nakladatelství AkropolisZdroj: nakladatelství Akropolis "Mne mají naštěstí čtenáři rádi, protože jich vždycky přijde hodně. Není nic horšího, než se koukat do prázdného sálu. Toho se každý spisovatel bojí. Čtenáři mi zůstávají věrní, taky mají vždycky hezké otázky, na které se dobře odpovídá. Setkání se čtenáři je vždycky nejšťastnější chvilka tady v republice."

Díky svým pravidelným návštěvám v Česku tu taky sleduje vývoj, a na rozdíl od nás místních, jej hodnotí velmi optimisticky:

"Já sem jezdím od roku 1989 a vidím absolutní, úžasné zlepšení. Ve všem. Když jsem přijela v listopadu 89, nebyla vajíčka a nebyl toaletní papír. Jako vždycky kolem Vánoc. A z toho se rozvinula ekonomika, která může soutěžit s kteroukoliv z nejlepších evropských zemí."

A podle Jindry Tiché nejde jen o ekonomiku:

"Teď píšu další knihu, kde studuji situaci za první republiky. A musím říct, že politicky je to úplně to samé, jako to bylo za první republiky. Ty samé hádky, podrazy a tak dále. To je asi naše česká cesta. Hlavní je ale ten výsledek: lidem se žije daleko líp. A zdá se mi, že tak, jako se to zlepšuje ekonomicky, se to bude zlepšovat i mravně. Což je nejdůležitější."

24-07-2012