Emigrační vlny Čechů v Americe jsou jako Sachr dort, říká Ota Ulč

Prahu v těchto dnech po roce opět navštívil Ota Ulč ze Spojených států. Dlouholetého profesora politologie z Newyorské univerzity v Binghamptonu, spolupracovníka Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, autora více než patnácti knih a stovek článků v českém a zahraničním tisku jsme pozvali do studia Radia Praha

Newyorská univerzitaNewyorská univerzita Profesor Ulč je plzeňský rodák, v roce 1953 dostudoval práva na Karlově univerzitě, o šest let později se už ale vydal na Západ:

"Já jsem odcházel za okolností dost ponurých, v dávnověku, v roce 1959. Tehdy jsem úřadoval jako civilní soudce v západočeském pohraničním okrese Stříbro, a ačkoliv jsem se politickými záležitostmi nezabýval, všecko bylo politické a všecko bylo nepříjemné. Po velikém přemýšlení se mi podařilo vymyslet cestičku ven. Ne přes dráty, protože nemám sebevražedné sklony, ale přes Východní Německo do východního Berlína. Podařilo se mi proklestit do Západního Berlína, tam jsem pobyl několik dní, potom rok ve Frankfurtu a odjezd do Ameriky. Začátky to byly dost nevalné a nepříjemné, v cizím prostředí. Anglicky jsem sice mluvil, ale neměl jsem tam žádné přátele, žádné příbuzné. Ne že bych po nich tolik dychtil! A zapsal jsem se na Kolumbijskou univerzitu, začal znovu studovat a udělal si druhý doktorát. Na té škole jsem to nenáviděl, což mělo tu výhodu, že jsem si se studii pospíšil, abych je měl brzo za sebou. Ačkoliv tam průměrná doba strávená pro získání doktorátu je sedm let, mně se to podařilo za tři roky, a ne že bych byl nějaký velikánský génius. Potom jsem šel do povolání nejvýhodnějšího pro lidi s mou anamnézou, to znamená učit."

Za jak dlouho jste tam našel jakýsi druhý domov?

"Já bych řekl, že tak za čtyři pět let."

Našel jste si tam brzy přátele mezi Američany? Vyhýbal jste se Čechům?

"Já jsem se jim nevyhýbal! Mezi Čechy jsem se tam setkával s tuze zajímavými tvory. První člověk v Americe, s nímž jsem se úspěšně opil, byl Egon Hostovský. A s Egonem jsem hodně kamarádil."

Poznal jste tam ještě jiné takové osobnosti?

"Poznal jsem se s Ferdinandem Peroutkou, s Ivanem Herbenem, se Zdeňkem Sloukou... To byli lidi kolem Svobodné Evropy. A potom zásluhou jakýchsi konexí jsem se dostal do orientálního světa, když jsem se seznámil se svou nastávající, švýcarsko čínskou šlechtičnou, která pracovala u Organizace spojených národů."

Okruh lidí, které jste jmenoval, to byla jistě elita mezi Čechy žijícími v zahraničí. Jaký ale je takový typický Čechoameričan?

"Typický Čechoameričan je nedefinovatelný specimen. Záleží na ročníku, na okolnostech odchodu. Já jsem se na emigraci 20. století díval jako na takový Sachr dort, kde leitmotivem byly okolnosti odchodu z původního prostředí. Když porovnáme tu nejstarší generaci, ekonomicky motivovanou, tak jejich vztah k zemi je nostalgický, romantický a značně nepřesný. O komunismu se nezmiňoval, nerozuměl mu a nemínil se jím zabývat. Jinak reagovali lidé s anamnézou Mnichova, pak rok 1948, který se zase díval značně jinak, skepticky na generaci posrpnovou."

Jak mezi sebou tyto generace našich emigrantů či exulantů komunikovaly?

"Pokud budete komunikovat se starousedlíky, usazenými třeba v Texasu, tak je člověk nepokládá za tvory směšné, ale dívá se na ně trochu dolů, jako na takové postavičky... Oni to dobře myslí, ale samozřejmě žijí v jiném světě. To je typické pro každou emigrační vlnu. Já jsem se s tím setkával v jižní Austrálii, tam jsem přijel do údolí, kde se pěstuje víno, a měl jsem dojem, že se čas zastavil, že jsem ve wilhelmovském Německu. Pokud jde o vztahy mezi poúnorovými a posrpnovými emigranty, tam by se společná charakteristika dala najít. A sice v tom smyslu, že ti poúnoroví zásadně říkali: ti, co přišli teď, jsou nasáklí komunismem a neváží si toho, jak to mají jednoduché, když to člověk porovná s tím, jak my jsme se trápili. Nikdo nám nikdy nedal ani halíř. A teď přijel Radek Selucký a bez jakéhokoli západního vzdělání dostane místo na univerzitě v Carltonu v Ottawě. Ti poúnoroví, kteří se dostali do Austrálie, měli hanebné začátky. Museli pracovat dva roky tam, kde je přidělili. Poslali je bušit do pražců na železnici v poušti nebo elektrickými klacky zabíjet hady, zatímco manželku poslali pět set mil opačným směrem, aby vařila ve vojenské kantýně. Tohle se nestalo po roce 1968. Tehdy byla spousta dobré vůle, ti lidé dostali zadarmo bydlení, podporu, možnost vzdělání, mohli se naučit řeči. To byly okolnosti, které ti poúnoroví Češi nezaznamenali. Říkali mi, že třeba v Austrálii se sešli Češi, v roce 1985, posadili se v Melbourne v parku a povídali si česky. Jak jinak, nebudou si povídat turecky. A přišel k nim nějaký domorodec a začal jim vyhrožovat, že když jsou v této zemi, tak ať se baví anglicky, nebo že zavolá policii. To bylo v době, kdy Austrálie ještě byla značně monoetnická, uzavřená vůči vnějšímu světu. To se v 60. letech obrovským způsobem změnilo, dneska má Austrálie po Izraeli největší počet imigrantů na celém světě."

V rozhovoru s profesorem Otou Ulčem budeme pokračovat opět za týden. Zamyslí se například nad tím, proč český exil ve světě není zdaleka tak soudržný, jako jsou například Slováci nebo Maďaři.