Dva slavní Češi ve světě: Alexandr Hammid a Eva Jiřičná

Eva Jiřičná

Fotograf a filmař Alexandr Hackenschmied a architektka Eva Jiřičná - dva Češi, kteří ve svých oborech získali světové renomé. Jejich úspěchy připomene i dnešní krajanská rubrika. Slovo má Milena Štráfeldová:

Jedna z nejvýznamnějších osobností meziválečné české filmové avantgardy, spolutvůrce slavného snímku Erotikon režiséra Gustava Machatého, autor řady amerických dokumentárních filmů, multiprojekcí a IMax snímků pro světové výstavy - to vše za svého dlouhého života dokázal Alexandr Hackenschmied. Dnes sedmadevadesátiletý filmař začal fotografovat už ve svých dvanácti letech. Od dvaadvaceti publikuje sloupky o filmu a fotografii a v roce 1930 pořádá v pražském kině Kotva přehlídku světové filmové avantgardy. Ve 30. letech vznikají i jeho první filmy. Na dalších snímcích spolupracuje s Karlem Plickou, Otakarem Vávrou, natáčí dokumenty pro Jana Baťu. Před 2. světovou válkou odchází z Československa a ve 40. letech se už jako Alexandr Hammid natrvalo usazuje ve Spojených státech.

"Cítil jsem se víc a víc Američanem, jak jsem víc a víc mluvil anglicky a líbilo se mi tady."

V New Yorku se také znovu setkává s Jiřím Voskovcem:

"My jsme se znali už z Prahy, já jsem byl jejich fanda jako všichni mladí lidi tenkrát. Potom přišli sem, on bydlel tady v té ulici, na konci bloku. Tam bydlel jeden čas. My jsme se jenom znali, nikdy jsme spolu nepracovali,"

zavzpomínal nedávno ve svém newyorském bytě Hammid na spolutvůrce legendárního Osvobozeného divadla. Ve Spojených státech se proslavil například snímky Meshes of the Afternoon, The Privat Life of the Cat nebo To Be Alive. Režíroval i řadu filmů OSN. Alexandr Hackenschmied si ve světové kinematografii získal velké jméno. Podle svého syna Tina se ale i po více než šedesáti letech prožitých v emigraci stále cítí Čechem.

"Je hodně Čechem, i když dlouho žije ve Spojených státech. Přišel sem v roce 1939, udržel si ale svou českou identitu a stýká se s mnoha lidmi z české komunity v New Yorku i jinde ve Spojených státech."

V těchto dnech probíhá ve Francouzském institutu v Praze a Galerii Josefa Sudka výstava Hammidových fotografií. Národní filmový archiv současně připravil přehlídku filmů české avantgardy.


Už víc než pětatřicet let žije ve Velké Británii světově proslulá architektka českého původu Eva Jiřičná. Od roku 1990 se ale znovu a znovu vrací do Česka. Je například autorkou Oranžérie v Královské zahradě Pražského hradu, navrhla interiéry v Tančícím domě, v novém sídle Britské rady v Praze nebo v pražském hotelu Josef. Jejím dílem je také foyer multifunkční haly Arena, kde v dubnu letošního roku proběhne světový šampionát v hokeji. Kromě toho navrhuje i moderní univerzitní knihovnu ve Zlíně nebo vnitřní úpravu gotického kostela sv. Anny na pražském Starém Městě, který má sloužit jako multikulturní centrum Nadace Vize 97 Václava a Dagmar Havlových.

Jak ale dnes vzpomíná slavná architektka na svoje začátky a co ji k architektuře vůbec přivedlo?

"Tím prvním byl tatínek, protože tatínek byl architekt. Samozřejmě žádné dítě si neváží svých rodičů natolik, abych si dřív, než umřel, byla řekla, že jsem se od toho člověka něco naučila. Ale tatínek krásně kreslil a já jsem sice nezdědila po něm jeho talent, ale zdědila jsem lásku k tužce. Takže jsem jako dítě pořád malovala, vymalovávala jsem všechny pohádkové knížky a nebylo to něco, v čem by bylo vidět jakékoli nadání, ale prostě to hraní si s tužkou."

Dnes to zní až neuvěřitelně, ale Eva Jiřičná o studium architektury původně prý příliš nestála, chtěla se věnovat chemii. A sama přiznává, že začátky na architektuře pro ni byly těžké:

"Já jsem byla v prvních třech letech naprosto neschopná, poněvadž všichni moji kamarádi uměli krásně kreslit a já jsem s tím bojovala. Stromy jsem podle svého pana učitele kreslila jako knedlíky na špejli a mne to deprimovalo. Ale měla jsem štěstí, že tam byl zase jiný pan učitel a ten nás naučil kreslit architektonické výkresy. A já jsem zjistila, že to zvládnu, protože to byla metodika a člověk to dělal víc mozkem nežli tou talentovanou rukou. A to se mi hodilo lépe. Takže člověk si pomůže mozkem tam, kde mu ten talent trošku chybí. A další věc: já jsem vždycky strašně milovala matematiku a fyziku, takže já se opírám o něco, co má v sobě logiku. A když jsem potom začala něco dělat sama, tak jsem propadla statice. Ta má tu logiku, ta se nemění. V architektuře se něco jednomu líbí, jinému se to nelíbí, ale to, jak ten objekt stojí, podléhá zákonům přitažlivosti zemské a to se nemění. Takže kombinace všech těchto věcí, a řekněme Frágnera a potom příležitosti přijet do Anglie v 68. roce, já jsem měla to štěstí, že jsem potkala celou tu generaci slavných anglických architektů, kteří se kolem 68. roku pohybovali v Londýně, takže jsem s nimi vyrostla."

Do Čech se z emigrace Eva Jiřičná znovu vrátila po více než dvaceti letech. Po roce 89 i v Česku vznikla řada nových staveb a některé z nich vyvolaly mezi architekty velký ohlas. Jednou z nejvíce diskutovaných byl Tančící dům architekta Vlada Miluniče:

"Ten Tančící dům mně ze začátku vadil svou trošku arogancí, ale já musím říct, že jsem si na něj zvykla, protože je to víceméně ukončení ulice a jak všechny materiály trošku zašly, tak se mi zdá, že ani z pohledu z druhé strany řeky tu siluetu tak neruší. Spíš, i když se to může někomu líbit nebo nelíbit, tak to má za sebou ruku někoho, kdo je architekt. Může to být architekt, se kterým já mám třeba osobně velice málo společného, přesto tam jsou určité aspekty, které udělal někdo, kdo má určitou životní zkušenost. My jsme tam dělali interiéry a já jsem velice bojovala s tím, jak on vyjádřil vnitřní prostory, které zlidštit bylo velice těžké. Ale přesto mám pro to jakési pochopení. Ale jsou budovy, které v sobě opravdu nemají nic, jako třeba Darex na Václavském náměstí, nebo necitlivost, s jakou byl zničen Juliš. Na druhé straně si ale člověk zas musí být vědom toho, že Česká republika prošla situací, kde nikdo, kdo byl schopný a nadaný, nemohl tvořit. Všichni moji spolužáci, a já jsem měla fůru nadaných spolužáků, víceméně celých těch šestatřicet let, co já jsem byla v Anglii, dělali něco, co s architekturou nemělo mnoho společného, protože jim to nebylo povoleno. A ti, kteří u té architektury zůstali, tak to byli možná ti, kteří nebyli z těch nejtalentovanějších. Takže ne jedna, ale několik generací se nemohlo vyvíjet. A člověk se naučí jenom ze svých chyb. Ale já mám tak nadané studenty, že jsem opravdu přesvědčena, že ta situace není ztracená a že ta generace, která mi teď vyrůstá pod rukama, vrátí tu situaci k tradici, která tady byla před 2. světovou válkou."