Děti českých krajanů z Ukrajiny jezdí na prázdniny do Čech

I o letošních prázdninách přijely do Česka děti českých krajanů z Ukrajiny. Ozdravné nebo vzdělávací pobyty tu pro ně už od začátku 90. let připravuje Společnost přátel národů východu. Za dětmi z Malína, Korosteně nebo Zubovštiny se na Jesenicko vypravila Milena Štráfeldová:

Děti českých krajanů z Ukrajiny a Milena ŠtráfeldováDěti českých krajanů z Ukrajiny a Milena Štráfeldová Jejich pra- prarodiče se na Ukrajinu vypravili už před půl druhým stoletím. Rolníci a řemeslníci z Čech i z Moravy se jen s tím nejnutnějším vybavením vydávali na cestu, aby na východě našli živobytí. Dodnes existují záznamy o tom, jak první zimy i s rodinami přežívali v zemljankách, dokud si nepostavili domy. A vzápětí stavěli kostely a školy. Na Ukrajině vznikaly celé české osady - Malín, Malinovka a Malá Zubovština v Žitomyrské oblasti, Čechohrad v Záporoží, Bohemka v Mykolajevské oblasti, Alexandrovka na Krymu a mnoho dalších. Češi na Ukrajině založili na stovku obcí. Přežili v nich občanskou válku i stalinské represe, jako vojáci Svobodovy armády bojovali proti nacistům na Dukle. Jejich potomci tu žijí dodnes. V Malinovce je to například rodina Kopeckých:

"Tam se nastěhovali Češi a naši předkové tam mají kořeny,"

říká Viktor Kopecký, který v posledních letech pravidelně doprovází děti českých krajanů z Ukrajiny na ozdravné pobyty do Čech. Sám se už sice přestěhoval do sousedního Malína, třicetitisícového města u Žitomyru. Němci Malín za války vypálili, zničenou obec se ale podařilo obnovit. Dnes se tu zase schází česká krajanská komunita. Čeština i české tradice se tu uchovaly hlavně v rodinách:

"Doma rodiče hovoří česky, my se učíme sami. Do žádné školy jsme nechodili, sami od sebe se učíme. I naše děti a dědečkové mluví česky. Když přijedeme na Malinovku, mluvíme mezi sebou česky."

To ostatně potvrzuje i Viktorova čtrnáctiletá dcera Sněžana, která do Česka na ozdravný pobyt přijela už poosmé. Česky podle ní mluví celá rodina.

"Tatínek, jeho maminka i tatínek, všichni."

To je ovšem spíš výjimka. Ze čtyř desítek krajanských dětí z Malína, Korosteně, Zubovštiny a Malinovky, které strávily letos v červnu a červenci tři týdny na Jesenicku, jinak česky nemluvil už vlastně nikdo.

Čeština a české tradice na Ukrajině utrpěly nejvíc za Stalina. Ještě v roce 1925 tu bylo kolem dvaceti českých škol. Za stalinských represálií však zahynulo mnoho českých učitelů a hlásit se k českému původu znamenalo zpravidla gulag. I když se po válce na výzvu čs. vlády vrátilo do Československa mnoho Volyňských Čechů, na Ukrajině stále ještě žije zhruba deset tisíc lidí, kteří se za Čechy považují. Po roce 1990 tu vznikla i řada krajanských organizací a spolků. V jejich činnosti jim pomáhá i česká vláda, která mimo jiné financuje obnovu českých škol, spolkových domů i kostelů. Největší humanitární akce proběhla na počátku 90. let minulého století, kdy se z Volyňské oblasti, zasažené výbuchem černobylské jaderné elektrárny, do Česka přestěhovaly další rodiny. V Zubovštině a Malinovce, vzdálených jen několik desítek kilometrů od Černobylu, však stále žijí čeští krajané. A Černobyl se na jejich zdraví podepsal:

"Jsou to i děti, jejichž rodiče, především tátové už nežijí. Z těch dětí, které jsou tu, jsme při představování zjistili, že jich deset nemá otce. A nejméně osm jich ho nemá právě proto, že už zemřeli následkem Černobylu,"

vysvětluje vedoucí ozdravného pobytu v Račím údolí na Jesenicku Anna Martínková.

"Všeobecně je známo, i ze zkušeností, které mám už patnáct let, že děti jsou trošku unavené, jsou méně odolné a mají sníženou imunitu. To je na nich někdy při větším vypětí vidět. Jinak žádné zjevné znaky slabosti tam nejsou. A mohu říct, že děti jsou tvrdé. Českým dětem, pokud vím z dlouholeté praxe ve školství, když se odře nos nebo koleno, tak je z toho velký kravál. Tyto děti, když se odřou, řeknou, ať jim obvážu, a běží zase dál. Takže jsou tvrději vychovávané nebo tu bolest necítí tak, jako některé české rozmazlené děti."

Pro děti českých krajanů je pokaždé připraven bohatý program. Organizátoři se snaží, aby co nejvíc času děti strávily na čerstvém vzduchu. Pobyty jsou proto tradičně v místech s co nejmenší koncentrací škodlivin - na Jesenicku, Šumpersku, v Orlických horách.

"Děti jsou tu rády, jsou veselé, zpívají, do všeho se pustí. Máme zkušenosti, že děti někdy říkají: a to nechci, a to nebudu. Tady se ale nestalo, že by třeba nechtěly jít na procházku, i když chodit je pro ně ten nejtěžší oříšek. Oni tam prostě mají roviny a my tady samé kopce. Takže chození do kopců jim někdy dělá problém. Tyto děti ale neodporují, že by tam nešly,"

dodává Anna Martínková. Řadu programů si přitom během ozdravných pobytů připravují děti samy:

"Sedíme u ohně, opékáme buřty, chodíme na procházky. Pokaždé jedna ze tří skupin připraví pro ostatní nějaké hry," řekla mi například desetiletá Marina z Malína. A děti se tu vždycky naučí i pár českých písniček:

Ozdravné a vzdělávací pobyty pro děti českých krajanů z Ukrajiny pořádá Společnost přátel národů východu už zhruba patnáct let. O letošních prázdninách se jich tu vystřídají asi tři stovky. Společnost zajišťuje i ozdravné pobyty ukrajinských a běloruských dětí z oblastí postižených černobylskou havárií. Přispívají na ně ministerstva zdravotnictví a zahraničních věcí, s financováním pomáhají ale také sponzoři. Dvacetidenní pobyt jedné skupiny dětí stojí zhruba tři sta tisíc korun.