Češka pracovala v Bílém domě pro pět amerických prezidentů

Rodilých Čechů, kteří pracovali v Bílém domě, určitě není mnoho. Paní Eliška Hašková - Coolidge zde působila rovných osmnáct let. Za tu dobu se v Oválné pracovně vystřídali prezidenti John F. Kennedy, Lyndon Johnson, Richard Nixon, Gerald Ford a James Carter. Obstarávala jejich rozsáhlou korespondenci, styk s veřejností, protokol - úkoly, na které se připravovala studiem diplomacie na prestižní Georgetownské univerzitě. Dalších devět let pak působila na vysokých postech na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1990 ale došlo v jejím životě k zásadnímu zlomu. Sametová revoluce jí umožnila návrat do Československa, odkud emigrovala v roce 1950 jako osmiletá. Rozhovor s Eliškou Haškovou - Coolidge do dnešní krajanské rubriky připravila Milena Štráfeldová:

"Já jsem si zvykla jako každé dítě velice rychle. Musela jsem si zvyknout. Já jsem přijela za tatínkem v říjnu 1950, a protože tatínek byl sám, musela jsem hned být umístěna v nějaké internátní škole. Takže mne poslali do školy u jeptišek. Neznala jsem víc než tři slova anglicky. Uměla jsem v té době už plynně francouzsky, ale angličtinu ani náhodou. Tak jsem se rychle musela přizpůsobit a během roku jsem to zvládla."

V souvislosti s Vámi se hovoří především o tom, že jste pracovala pro pět amerických prezidentů a v Bílém domě jste strávila osmnáct let. Co pro Vás byl ten nejdůležitější okamžik celé této éry?

"Já jsem po každém prezidentovi, když odešel, musela dát výpověď. A za éry Johnsona, v jeho druhé administrativě, mne požádal Sol Linowitz, abych se stala jeho asistentkou pro styk s Kongresem. On byl v té době náměstkem ministra zahraničí pro Jižní Ameriku. A tak jsem byla připravena přestoupit, protože jsem si myslela, že to bude zajímavé, zahraniční politika, a budu moci používat španělštinu. A Lyndon Johnson mne zavolal v té době do své kanceláře, dal mi třístupňové povýšení platu a požádal mne, abych zůstala. To byla věc, na kterou asi nikdy nezapomenu."

Jakou roli hrálo to, že jste Česka? Mělo to vůbec nějakou negativní nebo naopak pozitivní souvislost?

"Já myslím, že čeština se nijak silně v těch funkcích, které jsem měla, neprojevovala. Ale co se projevilo, bylo to, co mne naučila hlavně babička a pak i tatínek - etika práce, loyalita, spořádanost ve všem, co dělám, abych se prosadila. To já považuji za svoje české dědictví a to mne vedlo po celou cestu po Americe. Včetně společenských způsobů, které teď v Praze vyučuji. A to mi i pomohlo, abych se dostala tam, kam jsem se dostala."

Vrátila jste se krátce po sametové revoluci. Byl ten návrat pro Vás spíše zklamáním? Jaký vlastně byl Váš první pocit po návratu do Česka?

"Asi úplně první pocit byl dost těžký, protože jsem viděla tatínka v slzách. Když jsme přijeli do Kundratic /pozn. red.: v Kundraticích na Šumavě vlastnil otec paní Haškové do roku 1948 zámeček/ a viděl tu devastaci, tak bylo doopravdy těžké se udržet. Ale na druhé straně rodiče mne vedli k tomu, abych se dívala spíš dopředu a byla optimistka a dívala se na tu pozitivní stránku věci. A myslím, že jsem rychle našla cestičky, kde můžu využít znalosti, které jsem nastřádala v Americe, abych mohla být trošku užitečná. Spojovat někoho s někým, nějaké dvě dobré věci, jednu americkou a jednu českou. Já se vidím v roli někoho, kdo umí spojovat lidi z těch dvou zemí a to strašně ráda dělám."

Buďte konkrétnější. V čem se Vám podařilo uspět?

"Například mne napadlo, když mi žena amerického velvyslance paní Stapletonová řekla, že je nutno upravit zahrady na ambasádě, které byly v dost zdevastovaném stavu, že znám velice dobře ředitele Lesní školy ve Vimperku. Tak jsem si řekla, že třeba právě on bude mít nějaké nápady nebo že škola bude moci něco udělat. A vida, už je to teď tradice, děti z lesní školy ve Vimperku nejenom pracují v zahradách americké ambasády, ale paní velvyslankyně je vždycky pozve na čokoládu a mluví s nimi, a tím se jim otevřel zase trošku jiný svět, nežli jenom ten ve Vimperku. Dělají také výzdoby na vánoční stromečky, takové typicky české, které si paní Stapletonová vezme s sebou nazpět do Ameriky. Tyhle přirozené lesní nebo polní výzdoby jí tam budou zdobit vánoční stromeček a dělat parádu Česku. A to je myslím krásná věc."

Vy se tady dlouhodobě věnujete výchově českých diplomatů. Co to konkrétně znamená?

"Požádal mne ředitel Diplomatické akademie Milan Jakubec, který je absolutně vynikajícím ředitelem a udělal obrovský kus práce, /zda bych mu nepomohla/ aby se naši mladí lidé trošku otrkali a aby si rozšířili společenské možnosti. To jsou ohromně nadaní lidé, asi doopravdy ti nejvzdělanější mladí lidé, které jsem v životě potkala, a já mám s čím porovnávat, mám čtyřiadvacetiletou dceru, ale chybí jim sebedůvěra, kterou by měli mít na základě toho, co umí a znají. V tom vnějším vzhledu a chování je znát, že se nevyznají, protože to tu bylo buď zakázáno nebo nepěstováno, a to jim strašně škodí v tom, aby se prosadili. A když já pak vidím ten rozdíl potom, co vyšli Dipomatickou akademii, tak to jsou úplně jiní lidé, plní sebedůvěry. A já jim vždycky říkám, když jdou do zahraničí, tak tam jdou ne jako pan Vopršálek, ale jako Česko. A že na to musejí být hrdí a musejí se chovat tak, aby všichni cizinci mohli smeknout a uvítat je s otevřenou náručí. Je známo a řekne vám to každý psycholog, že člověk si udělá názor o druhém člověku v prvních třech nebo pěti minutách. Je to nefér, ale bohužel je to tak. A k tomu názoru hodně přispívá, jak se ten člověk prezentuje, jak vypadá, jak je učesán, jak je upraven, jak mluví, jak se chová. A tyto záležitosti, které tady nebyly zvykem, jsou v západním světě strašně důležité a jsou pěstované. Ne každý Američan nebo Francouz se v těchto věcech také vyzná, ale já jsem pevně přesvědčena, že orientace v těchto otázkách člověka prosadí do všech možných vrstev na světě. Není potom ničím omezený. Musí si ale vždycky zachovat duši, aby uměl mluvit tak úspěšně a efektivně s člověkem na vesnici, jako může mluvit s králem Španělska. V tom je ten vtip a to je tak důležité pro diplomaty a lidi, kteří se prosazují do Evropské unie."

Barbara L. Podoski, Eliška Hašková-Coolidge a Blanka Matragi, foto: ČTKBarbara L. Podoski, Eliška Hašková-Coolidge a Blanka Matragi, foto: ČTK A poslední krátká otázka: líbí se Vám tu?

"Strašně moc. Já miluju Česko, myslím, že kvalita zdejšího života je výborná, fantastická. Potkala jsem tu spoustu velice milých a zajímavých lidí. Stýská se mi po dceři, takže vždycky budu jednou nohou v Americe, ale jsem strašně ráda, že jsem teď tady, obzvlášť v těch příštích letech, kdy - jestli mi Bůh dá zdraví - tady budu moci být trochu užitečná. Alespoň doufám."

Paní Eliška Hašková - Coolidge převzala letos začátkem října v Senátu ocenění Významná česká žena ve světě. Spolu s ní tuto prestižní cenu obdržely například krasobruslařka Ája Vrzáňová, sběratelka umění Meda Mládková, veteránka 2. světové války Čechoameričanka Barbara Lee Podoski nebo světoznámá sochařka českého původu Lea Vivot.