Česká kultura slaví úspěchy mezi krajany v Uruguayi

Krajanská rubrika nás tentokrát zavede až do vzdálené Uruguaye, kde žije několik desítek českých krajanů. Zahájíme ji ale takříkajíc za humny. Slovo má Milena Štráfeldová:

Jan Brabenec, foto: www.atelierjan.atJan Brabenec, foto: www.atelierjan.at V úvodu dnešní krajanské rubriky Vás pozvu na vídeňský Spittelberg. Tato starobylá ulička je plná galerií, ateliérů a uměleckých dílen, kde vedle sebe pracují umělci různých národností:

"Spittelberg je de facto jediná zachovaná ulička staré Vídně, která byla revitalizovaná z podnětu tehdejšího starosty Helmutha Zilke. Cílem bylo, aby se tu usadili umělci a umělečtí řemeslníci. Už se to bohužel trošku změnilo, jak to tak bývá. Ne všichni pokračují dál, takže už je nás tu méně. Ale Češi zůstali,"

říká Jan Brabenec, malíř a autor originálních kožených šperků, který má dnes na Spittelbergu svou galerii. Z Československa emigroval v roce 1980 a jeho vídeňské začátky nebyly právě lehké:

"Měli jsme dvě stě šilinků v kapse a měl jsem tady kontakt na své francouzské zákazníky, kteří pracovali v OSN a kteří mi vlastně umožnili moji první výstavu v OSN. Veškeré další kontakty byly nulové, takže jsme si tu zdejší existenci budovali z ničeho."


Během let se však jemu a jeho ženě Tamaře, která se také věnuje tvorbě kožených šperků, podařilo vytvořit známou a navštěvovanou galerii. A nejen to, soustředí kolem sebe i další umělce:

"My máme tady spolek, který se jmenuje Kunst Collegium. A ten spolek existuje už asi patnáct let, ne-li déle. Držíme spolu basu a snažíme se dělat různé aktivity, nejen výstavy, ale i různé jiné věci."

Tamara Brabenec, foto: www.atelierjan.atTamara Brabenec, foto: www.atelierjan.at Proběhla zde řada divadelních představení, koncertů, na kterých vystupovali známí čeští umělci:

"Jako byl třeba Miroslav Horníček, jako je stále ještě zaplaťpánbůh Jiří Suchý, Hana Hegerová, Jaroslav Krček, Hana Maciuchová, teď bych těžko všechny vyjmenoval."

Podobné akce, na které zavítá nejen české, ale i rakouské publikum, probíhají na Spittelbergu i dvakrát za měsíc. Galerie Jana Brabence je ale především centrem české výtvarné komunity ve Vídni. Umělci se zde představují na výstavách, pořádají se tu výtvarná sympozia, zájemci si tu mohou vybrat obraz, grafiku nebo kožený šperk.

"Galerii se celkem daří, teď se hlavně musí dařit před Vánocemi, protože to tu probíhá vánoční umělecký trh. Ten je velice známý a dokonce se tu prodává i pravý český bramborák."

S Janem Brabencem jsem se seznámila letos v září, kdy naši krajané připravili České dny ve Vídni. Na nich se setkali nejen mezi sebou, ale poprvé od konce 2. světové války se jako národnostní menšina představili i rakouské veřejnosti. A jaký je jeho názor na vídeňské Čechy?


"Můj názor si můžete přečíst v časopise České listy. Já jsem napsal studii, která se jmenuje Co to znamená, když se řekne vídeňský Čech, a to byste se tedy docela pobavila. Tady ve Vídni mi to odmítli vydat ve všech novinách."

Jan Brabenec například kritizuje, že krajanský život se soustředí především kolem české školy ve Vídni.

"Taková tendence mi nepřipadá nejšťastnější. Spíš si myslím, že českou komunitu bude držet dohromady nějaký společný zájem, společný kulturní interes, a to je tedy trošku problematické. Vždycky jsem si myslel, že když sem přivezu skutečně kvalitní, vynikající kumštýře, tak bude nabito. Bývá to mnohdy úplně obráceně."

Nabízí se otázka, proč by se české publikum mělo lišit od jiných? Jsme opravdu tak vzdělaní, kulturní a nároční, jak si o sobě rádi myslíme? A tím jsme se s Janem Brabencem dostali i k tématu, ke kterému se v naší krajanské rubrice vracíme stále znovu. Jaká je vlastně naše národní identita?

"To je trošku tik každého malého národa, že si o sobě myslí, že tím, že je malý a že se musí něčím prosadit ve světě - ne tedy svou velikostí, svými surovinami nebo mohutností armády - tak si prostě myslí, že je nejvzdělanější, nejchytřejší a nejlepší. My se můžeme třeba opřít o takového člověka, jako byl Komenský, ale zase tolik osobností v české historii bohužel nemáme."

 

Až z Uruguaye přijela na nedávný Týden zahraničních Čechů do Prahy paní Hana Kreclová de Anegón. Z Československa uprchla se svými rodiči jako čtrnáctiletá v roce 1948. Dnes její rodině patří textilní podniky a paní Kreclová se věnuje charitativní a kulturní činnosti. V Praze navazovala kontakty se zdejšími kulturními institucemi a umělci, které by ráda pozvala k účinkování v Jižní Americe.

Uruguayská vlajkaUruguayská vlajka"Už před čtyřmi lety jsme vytvořili nejenom kulturní, ale filantropickou společnost. Vede ji paní Mercedes Menafrade Vaje, manželka uruguayského prezidenta. Naše práce je bohatá a mým úkolem je starat se o kulturu a hlavně o hudbu. Už před čtyřmi lety jsme zahájili naši činnost krásným koncertem Českého komorního orchestru a stále pokračujeme. Dnes je mým úkolem sehnat tady v České republice dirigenta pro uruguayský orchestr, protože tím budou zahájeny Dvořákovy koncerty k jeho jubileu. Uruguayský filharmonický orchestr by si přál, aby ho dirigoval český dirigent. Budeme hledat také cellistu. Ale zajímá nás všechno, divadlo, tanec, všechny kulturní projevy."

Jaká vlastně byla Vaše cesta do Uruguaye? Kdy jste tam odešli a jaké byly Vaše začátky?

"Můj otec byl přímo ohrožen komunistickým režimem, život jeho a jeho rodiny, což rychle vedlo k odchodu do exilu. Zaplaťpánbůh se nám to podařilo už v červnu roku 1948. Po jednom roce v Rakousku, kde jsme dokonce neměli ani dokumenty, se podařilo prostřednictvím organizace pro uprchlíky z komunistických zemí dojet v květnu 1949 do Argentiny. Můj otec byl textilní odborník, v Buenos Aires se setkal se dvěma Čechy, kteří měli tentýž zájem. V té době ale nebylo možné objednávat stroje z jiných zemí, bylo to za vlády prezidenta Peróna, který to tehdy nepovolil. Tím pádem jsme se velmi rádi přestěhovali do Uruguaye. Je to krásná, bohatá, velkorysá země, která poslední čtyři roky prožívala těžkou finanční a ekonomickou situaci. Díky bohu se z toho začínáme dostávat a já bych ráda řekla, že je to národ, který má zájem o celou českou kulturu."

Kolik je v Uruguay českých krajanů?

"Nás je tam teď jen sedmdesát osm. Bohužel v 50. a 60. letech bylo velké nebezpečí, ohrožovala nás mezinárodní komunistická organizace, byli tam teroristi. Velmi špatná situace trvala několik let. Většina Čechů to nevydržela a ze strachu před dalším komunistickým pučem odjela do jiných zemí, do Brazílie, do Austrálie, do Kanady, Spojených států. Naštěstí se to nestalo. My přesto milujeme svoji vlast, všech nás sedmdesát osm se cítíme Čechy a chceme dále patřit k českému národu."

Scházíte se nějak? Máte společné akce?

"Ano, scházíme se každý měsíc, připravujeme taky filmové přehlídky, oslavujeme každý rok Lidice, setkáváme se na 28. října a snažíme si vzájemně pomáhat a být v co nejlepším styku jak v Uruguayi, tak v České republice."

Po svém návratu domů hovořila paní Hana Kreclová de Anegón o pražském setkání krajanů na Týdnu české kultury v Uruguayi. Ten od 27. října do 1. listopadu uspořádala Asociace přátel ČR v Uruguayské východní republice. Během Týdne proběhla výstava českého lidového umění, literární večer s úryvky z knih Karla Čapka, Boženy Němcové a Jaroslava Seiferta, divadelní představení Kafkovy Proměny i taneční vystoupení argentinského Sokola.