Česká historička objevila ve Švédsku rukopis díla Jana Ámose Komenského

V dnešní krajanské rubrice Vám Milena Štráfeldová představí českou historičku Blanku Karlsson, které se ve švédské knihovně podařilo objevit tři sta padesát let ukrytý rukopis díla Jana Ámose Komenského. Dozvíte se také, co se skrývá za sbírkou Libri prohibiti, tedy "knih zakázaných".

Historička Blanka Karlsson je pravidelnou účastnicí všech dosavadních Týdnů zahraničních Čechů a pokaždé zde představí další výsledky svého bádání ve švédských archívech a knihovnách. V roce 1998 například přišla s přednáškou o bohemikách a válečné kořisti ve švédských knihovnách a zámcích, v roce 2000 se zabývala dvojjazyčností a výchovou v rodinách českých emigrantů a při dosud posledním Týdnu zahraničních Čechů, který proběhl letos na přelomu září a října, představila další novinku - v jedné ze švédských knihoven se jí podařil unikátní nález díla Jana Ámose Komenského. Zeptala jsem se jí, kde všude po stopách slavných Čechů na severu Evropy pátrá:

"Tak jsou to samozřejmě archívy a potom knihovny, protože v knihovnách bývají sbírky a anonymní rukopisy. Takže knihovna je téměř jako archív. Tak jsem také udělala komeniologický objev, když jsem našla rukopis Komenského, který byl v knihovně, v bývalé zámecké sbírce. Ležel tam tři sta padesát let a byl zkatalogizován jako anonym podle titulu."

Vy jste už dříve uvedla, že na toto bádání jste dostala finanční dar od švédského krále.

"Ano, to je dnešní švédský král, který nastoupil na trůn po svém dědečkovi, neboť otec zahynul při leteckém neštěstí. A ten dědeček, Gustav VI. Adolf, zavedl takzvaný Královský fond na kulturu. Já jsem požádala o podporu na bádání o Komenském a Smetanovi. Vůbec jsem netušila, že ho dostanu - a já jsem ho dostala!"

Co zajímavého se Vám konkrétně o Komenském a Smetanovi podařilo ve Švédsku vypátrat?

"Já jsem historička, takže já mapuji jejich stopy jako archiválie. Ty soupisy archívních dokumentů jsou velice důležité pro badatele a zejména pro badatele české ve vlasti, protože když se takový český badatel vypraví na služební cestu do švédských archívů, tak má omezený čas i prostor a nemá tu znalost poměrů jako Čech, který tam žije."

Jak se o tom ale právě ti čeští badatelé dozvědí? Vy zde v Čechách máte také svůj fond...

"Já vydávám tiskem, česky i švédsky i v jiných jazycích, ale ten základ je v tom, že badatel jede na kongresy. A na kongresech jsou sborníky a tam vyjdou tiskem poslední vědecké poznatky. Také vydávám ovšem knihy a články. Příspěvek do tohoto kongresu má v mé bibliografii číslo čtyřicet."

Existuje také internetová adresa, kde lze tyto údaje zjistit?

"Já vlastní stránku nemám, ale mám svůj archív, je to Státní ústřední archív v Praze - Chodovci a tam je takzvaný osobní fond. Tam jsou všechny možné osobnosti, známé i neznámé, Vančura, Masaryk a tak dále. To je osobní fond člověka a ten já tam mám. A právě díky tomuto kongresu (pozn: Týdnu zahraničních Čechů). Na prvním kongresu v roce 1998 se na mne obrátili a já do toho archívu dodávám veškeré moje výsledky. Takže je tam asi třicet kilo, ovšem archiváři měří na metry. A k tomu je schéma a já podle tohoto schématu dodávám i dokumentaci o své veřejné kulturní činnosti, která je také široká."

Pokud jde o Komenského a Smetanu, ví se o nich dodnes ve Švédsku?

"Já jsem letos dostala na Univerzitě Karlově dva doktorské diplomy za Komenského a tam právě v úvodu píšu: normální Švédové nevědí, kdo je Komenský, ale v badatelských kruzích je to osobnost hluboce zapsaná a je to klasik pedagogiky, takže autoři pedagogických syntéz mají Komenského jako samostatnou kapitolu."

A znají i posluchači vážné hudby Smetanu?

"Samozřejmě, je tam ale známá jenom Vltava a Švédové se chlubí tím, že Vltavu okopíroval od švédské lidové písně. Ale já vím, že jeden český badatel našel asi čtyřicet melodií, které mohou být podkladem pro Vltavu, a my říkáme, že to je Kočka leze dírou, že? Smetanova švédská kapitola je také dobře zmapovaná českými badateli, ovšem soupis smetanovských pramenů nebyl proveden. A ten já právě teď dělám a chystám do tisku v Praze."

A vedle Komenského a Smetany jsou ve Švédsku známí ještě nějací další představitelé české kultury?

"Ano, Jaroslav Seifert. Jakmile dostal Nobelovu cenu, už se ve Švédsku objevily knihy ve švédštině. Já jsem vystoupila na sjezdu severských slavistů a tam jsem hovořila o Praze v díle Jaroslava Seiferta. A to bylo právě díky tomu, že po Nobelově ceně se vyrojily ty překlady."

Kolik vůbec je na severu Evropy slavistů? Jsou to jednotlivci, desítky nebo dokonce stovky?

"Já nemohu říci nějakou statistiku, ale v Praze v roce 1995 uspořádala Světový kongres bohemistiky a sjeli se bohemisté z celého světa, čili i bohemisté, kteří nejsou Češi. A víte, že těch Švédů tam bylo hodně na té chodbě u kávy?"

 

A v naší rubrice navštívíme ještě jeden archív a knihovnu současně. V pražské knihovně Libri prohibiti soustředil Jiří Gruntorád zřejmě nejrozsáhlejší sbírku exilové literatury a textů, které byly za totality rozšiřovány disentem. V současnosti sbírka obsahuje kolem dvaadvaceti tisíc knih, z toho je jedenác tisíc samizdatů. Jsou zde také zahraniční bohemika, knihy o Československu, které vycházely za hranicemi, překlady českých autorů do cizích jazyků a samozřejmě i noviny a časopisy. V Libri prohibiti je soustředěno na šest set titulů českých novin, které byly vydávány či dosud vycházejí v zahraničí. Kromě toho je zde soustředěn i zvukový a filmový archív, který se vztahuje k exilu. Do této sbírky nyní přicházejí i první autentické výpovědi o tom, jak z bývalého Československa utíkali lidé do emigrace a jaké jsou jejich zkušenosti s exilem. Jedná se o dlouhodobý badatelský úkol, do kterého se zapojilo několik etnologů, historiků a spisovatelů:

"Je to v podstatě sociologický průzkum a mělo by z něj vyplynout, jaké pohnutky vedly lidi k emigraci, jak se lidi technicky do emigrace dostali, jak opouštěli tuto zem, jaké byly jejich začátky a jaký vztah mají k této zemi teď."

- uvádí Jiří Gruntorád z Libri prohibiti. A jaký je vůbec ohlas jeho sbírky exilové a disidentské literatury v české společnosti?

"Je tady část společnosti, kterou to vůbec nezajímá, která udělala tlustou čáru za minulostí a neohlíží se. Pak jsou tady lidé, kteří by rádi poznali svou minulost, protože ona je místy dost temná a podivná. Jsou tady studenti, ti si u nás dělají diplomové práce na různá historická témata. A ten záběr je velice široký, protože i náš záběr je široký, takže se tam objevují studenti všech oborů, například teologie a podobně. Nejsou to ale jenom studenti, chodí k nám redaktoři, editoři, dokonce i sami autoři, protože čas od času zjistí, že jim některá jejich práce chybí, že ji někde ztratili, někomu půjčili. Takže jsme taková poslední instance, a když přijde Ivan Klíma, že potřebuje svoji knihu, o kterou přišel, tak ta knížka se u nás najde."

Knihovnu i archivní fondy v Libri prohibiti velmi často vyhledávají i krajané. Jiří Gruntorád je v úzkém kontaktu s emigranty ze Spojených států, Kanady, Nového Zélandu i řady evropských zemí. Bez toho by, jak sám přiznává, nemohl svou sbírku "zakázaných knih" doplňovat a rozšiřovat.

"Chybí nám velké množství novin a různých věstníků, které lidi po přečtení zahodili a dneska jsou velmi vzácné. Já neustále v těch časopisech, které ještě vycházejí, připomínám, že toto jsou velmi cenné prameny pro studium minulosti. A je potřeba veškeré samizdaty, strojopisy, nahrávky - my máme velké množství různých podzemních nahrávek, koncertů, seminářů, to samé platí o filmech - tak je potřeba buď pořídit kopie, nebo přijímáme i originály. Naše adresa je Libri prohibiti, Senovážné náměstí 2, 110 00 Praha 1."