Čechokanaďan Oskar Sýkora odešel do exilu až na třetí pokus

Brzy po únoru 1948 odešly do exilu desítky tisíc lidí. Až na výjimky se jejich cesta na Západ většinou odbude jednou větou. Často přitom šlo o dramatické útěky, při kterých nechybělo pronásledování, ukrývání, střelba nebo zrada nasazených konfidentů. A právě tak odcházela do exilu i rodina Oskara Sýkory, který dnes žije v kanadském Halifaxu. Přes západní hranici se dostala až na třetí pokus. Na okamžiky, kdy se rozhodovalo o jeho další existenci, vzpomínal dr. Sýkora při své nedávné návštěvě v Praze. Do studia ho pozvala Milena Štráfeldová:

Oskar SýkoraOskar Sýkora "Otec byl hned v únoru ve vězení. On byl zemským poslancem za Československou stranu národně socialistickou a za války pracoval v podzemí. Pomáhal francouzským vojákům, kteří utíkali přes Náchod na Západ, a za to dostal po válce od Francie vyznamenání Croix militaire. To v očích komunistů nebylo prostě žádoucí a on se stal persona non grata. Hned ho zavřeli. Naštěstí soudce byl ještě slušný, tak mu jen sebrali kancelář a měl volbu jít buď do zemědělství nebo do dolů. Tak si zvolil zemědělství."

A vy jste se tím pádem dostali do západních Čech, blízko hranic. Je to tak?

"Blízko hranic to nebylo, ale bylo to v západních Čechách. Byl to Sádek u Příbrami, kde náhodou byl na prodej malý statek. Tam jsme to prostě chtěli přežít. Tatínek tu zůstal za nacistické okupace, tak tu chtěl také zůstat a přežít komunisty. Bohužel pak ale dostal anonymní zprávu z Prahy, že se jeho případ bude znovu otevírat a že jim tentokrát už neujde. Čili měl jedinou možnost - snažit se dostat za hranice. To se nám napoprvé nepodařilo a ten pokus skončil skoro katastrofou."

Kdy k němu došlo a co vám v něm zabránilo?

"Nejhorší bylo najít spojky, které by to pro vás udělaly. Otec dostal od známého soudce adresu na věrohodného člověka, tedy takzvaně věrohodného člověka, který už převáděl jiné lidi přes hranice. Bohužel se ukázalo, a byla to čirá náhoda, že ten člověk vlastně pracoval pro komunisty. A kdyby převáděl někoho, na kom by komunistům záleželo, tak by ta klec prostě spadla. Tak z toho pak sešlo a byla to skutečně čirá náhoda, že jsme do toho nespadli. Druhý pokus o útěk: otec měl známé, sešli se v kavárně Paříž v Praze, a když se sešli, tak přišla hrozná zpráva, že člověka, co nás měl převádět, zastřelili. Jelikož ale otec měl všechno připravené, věděl přesně, kde jsme měli přejít, tak jsme se rozhodli, že to uděláme sami."

Znali jste tu trasu?

"My jsme měli podrobnou mapu. Chtěli jsme jet přímo do Aše, protože jsme měli povolení ke koupi drůbežárny, kterou tam někdo prodával. A tak se jelo. Šli jsme se podívat na tu drůbežárnu, pochopitelně jsme se ale nedohodli ohledně ceny. Pak jsme šli odpoledne po silnici do Hazlova, zmizeli jsme v lesích a čekali na noc. Všechno šlo bezvadně, už jsme i slyšeli německého sedláka mluvit na koně. Pochopitelně jsme to neviděli, bylo to asi půl kilometru. Byla taková typicky krásná podzimní noc. Měsíc nebyl, ale všechno bylo tiché, žádný vítr, a my jsme přišli na planinu, kde byla suchá kůra."

A praskala...

"Příšerně! To bylo, jako když se střílí. Tak jsme si okamžitě lehli a čekali. Celkem se nic nedělo, ale pak jsme slyšeli nějaké kroky. To byli zřejmě celníci, kteří slyšeli, že se něco děje, a začali nás hledat. Měli nějaké hole...A když člověk uváží, že by mohl třeba kýchnout! Ale vydrželi jsme to. Neměli psa a to bylo štěstí."

Kolik vám bylo tehdy let?

"Osmnáct a půl, devatenáct. Pro mne to bylo víc dobrodružství a člověk si ani neuvědomil, co to bylo pro rodiče. To vím až teď! Oni nás tenkrát nenašli, my jsme se ale už neodvažovali jít dál. Proleželi jsme tam celou noc na zemi a pak jsme se plížili zase nazpátek, protože jsme nevěděli, jestli tam někdo nezůstal sedět, abychom pak nenarazili přímo do té hlídky. Asi na měsíc jsme se pak vrátili na statek a ten příští pokus byl vlastně neobyčejně lehký. Tatínek se dostal na nějakou podzemní organizaci, myslím, že to byli národní socialisti. Nevím ale, do jaké míry v tom byla také Milada Horáková. Jel do Prahy, šel zde na návštěvu, pak přijel zpátky na statek a řekl, že oni nám oznámí, až bude čistý vzduch. Asi za dva dny to avízo přišlo, my jsme byli přes noc v Praze a pak jsme jeli do Františkových Lázní a čekali jsme v čekárně, až k nám někdo přijde, aby nás vyzvedl. A pak jsme šli pěšky po polních cestách mezi vesnicemi údolím do lesa. Vystoupil náhodou četník, ten ale pracoval jaksi pro nás, a ne pro komunisty. A pod ochranou toho četníka jsme přešli hranici. Byla to spousta kilometrů, v noci. Bylo to tedy dobrodružství, také proto, že tam byly neobyčejně dobře osvětlené vesničky. To nás překvapilo. Byly osvětlené, aby ti lidé viděli, jestli tam někdo neutíká. A ti domácí lidé, komunisti, šli velmi často večer nebo v noci ven jako dobrovolná hlídka. A když nějakého uprchlíka chytili, tak za to prý dostali nějaké vyznamenání, výhody a tak dále. My jsme ale všechno šťastně prošli. A pak nám bylo hanba, protože když už jsme byli v Německu, tak nám řekli: běžte co nejrychleji od hranic! Ti pacholci by za vámi stříleli i z Československa. A když jsme byli asi tak půl kilometru od hranic, tak jsme slyšeli nějaké volání o pomoc a střelbu. Stáli tam dva bavorští celníci a říkali: tohle nic není. To my tu máme skoro každý týden. Tak nám všem bylo velmi smutno a stydno, že bavorští celníci takhle mluví o bývalém demokratickém Československu."

Třetí pokus o útěk do exilu se rodině Oskara Sýkory podařil 28. září 1948. Po měsících strávených v Německu a v italském uprchlickém táboře se Sýkorovi dostali konečně do Kanady. A jako naprostá většina exulantů z r. 1948 museli i oni začínat v Kanadě od píky. Otec Oskara Sýkory tu samozřejmě nemohl využít své právnické vzdělání, takže oba, otec i syn, zpočátku pracovali v Montrealu v textilní továrně. Nejprve se museli naučit anglicky, pak získávali ve večerních kursech další vzdělání. Oskar Sýkora nakonec vystudoval stomatologii i historii, na obou oborech dokonce promoval v jediný den. Profesně se věnoval spíše stomatologii a historie střední Evropy pro něj zůstala celoživotním koníčkem. Dnes žije s vlastní rodinou v Halifaxu.