Bývalý mukl Milan Havlín se v Kanadě proslavil jako zahradní architekt

Nejvyšší kanadské ocenění v oboru zahradní architektury nese jméno českého zahradníka Milana Havlína. Bývalý politický vězeň, který v československých komunistických lágrech prožil 15 let, přijel do Kanady počátkem roku 1969. Zpočátku pracoval jako nádeník, pak ale jeho květinová aranžmá zdobila ty nejluxusnější hotely a v jeho zahradách se dodnes učí studenti základy zahradní architektury. Podílel se i na tvorbě meditační zahrady s pomníkem obětem komunismu v Plzni. Milanu Havlínovi je věnovaná dnešní krajanská rubrika, kterou připravuje Milena Štráfeldová:

Milan HavlínMilan Havlín Když v Městské knihovně v Praze při nedávném festivalu Mene Tekel skončilo promítání nedokončeného filmu o českém exulantu v Kanadě Milanu Havlínovi, bylo v hledišti ticho. Diváci potřebovali alespoň chvíli na to, aby příběh dlouholetého politického vězně strávili. Film do Prahy přivezla česko-kanadská televize Nová vize:

"O televizi Nová vize nechci mluvit dlouho. Existuje v Kanadě čtyři roky, během této doby jsme v Ontariu odvysílali přes tři sta pořadů a v Montrealu okolo stovky,"

uvedla před promítáním filmu o Milanu Havlínovi redaktorka Nové vize Markéta Slepčíková. Film už bohužel zůstane nedokončený...

Brněnský rodák Milan Havlín měl k přírodě blízko od dětství. Už tehdy pomáhal v rodinném hospodářství. Za války začal studovat na Vyšší zahradnické škole v Lednici. Brzy po válce se zapojil do skautského hnutí a hned v únoru 1948 i do protikomunistického odboje. Se svými kamarády založil ilegální skupinu, kde tiskl a distribuoval protistátní letáky. Tehdy mu bylo dvacet let:

"My jsme vlastně začali už kolem 25. února,"

Skupina uprchlíků z roku 1948Skupina uprchlíků z roku 1948 říká ve filmu česko-kanadské televize. V prvé řadě musel zlikvidovat důvěrné materiály o skautském hnutí, národních socialistech a lidovcích, které se nesměly dostat do rukou komunistům.

"Tak my jsme vlastně se spolužákem Rudou Kordou přepadli v noci ty místnosti a vybrali jsme všechno, co jsme považovali za kompromitující. A protože já jsem v té době měl zrovna službu ve skleníku, tak jsme použili všechny materiály na vyhřívání našich školních skleníků. Já za to dostal pochvalu, protože tam opravdu bylo teplo."

Brzy nato začal Milan Havlín také převádět lidi přes hranice. Podařilo se mu tak dostat do bezpečí kolem tří desítek uprchlíků. Při jednom přechodu hranic byl ale v ruské zóně v Rakousku zatčen a vydán do Československa. Ocitl se na stanici StB v Mikulově, fingovaný záchvat epilepsie mu ale dopomohl k tomu, že byl převezen na psychiatrii. Odtud mu k útěku pomohla trojice odvážných zdravotních sester, jedna z nich se o mnoho let později stane jeho ženou. Po útěku z blázince však neodešel co nejrychleji za hranice, místo toho v čele ozbrojené skupiny osvobodil dalších šest politických vězňů. Byl však dopaden a Státní soud v Brně ho v jednadvaceti letech odsoudil k trestu smrti. Odvolací soud zmírnil jeho trest kvůli nízkému věku na doživotí. Čekala ho nejtvrdší věznice - slovenská pevnost Leopoldov:

LeopoldovLeopoldov "Tam nás drželi dva roky, to bylo v těch nejtvrdších podmínkách, kdy se Leopoldov opravdu dokázal přičinit o smrt všech, kteří byli slabší. Ovšem když jsme tam přijeli, oni nám to taky přímo řekli. Když jsme přišli na samotky, tak k nám měl náčelník projev, kde nám řekl, že jsme tam přijeli proto, abychom odtud už živí neodešli."

Přežít Leopoldov i pozdější věznění v lágru Bytíz u Příbrami, kde pracoval v uranových dolech, pomohla Milanu Havlínovi i víra.

"My jsme věděli, proč tam jsme, my jsme věděli, co chceme, a já jsem vždycky byl v nějaké skupince lidí, jak na lágru, tak v těch tvrdých věznicích, která měla orientaci ke kněžím."

I uvnitř komunistických věznic probíhaly tajné katolické mše:

"K tomu, aby mohli sloužit mši svatou, bylo potřeba mít hostie a mešní víno. Mešní víno se nedalo propašovat, takže kněží měli dispens, že mohou používat jenom plodů hroznů, které nakonec už byly k dostání ve vězeňské kantýně. A kněz sloužíval většinou tím způsobem, že šel po vycházkovém prostoru, doprovázený chlapcem, který ovládal ministrování. My jsme znali celou mši svatou zpaměti. Když skončilo proměňování, ten jeho ministrant roznášel hostie. To byl jenom úlomek hostie, který byl zabalený do cigaretového papírku, a ten jsme mohli přijímat."

Milan Havlín byl z vězení propuštěn až v polovině 60. let. I jeho budoucí žena Věra strávila ve vězení 14 let. Znovu se setkali až poté, co byli oba z vězení propuštěni. Později se jim narodily dvě děti, Milan Havlín se věnoval zahradnické profesi, a díky ní se v roce 1968 dostal do Vídně na mezinárodní zahradnickou výstavu Floralia.

"Přijel jsem do Vídně, 26. prosince jsme utekli, 7. ledna jsem byl na kanadské ambasádě a 11. ledna jsem vystupoval z letadla už tady, v Kanadě."

MontrealMontreal Milan Havlín se usadil v Montrealu. Zprvu se musel naučit jazyk, přijímal každou práci, aby uživil rodinu, na montrealské univerzitě ale vystudoval zahradní architekturu a postupně se stal jedním z nejlepších zahradních architektů v Kanadě. Napsal řadu odborných publikací a nejvyšší cena pro kanadské zahradní architekty je dodnes pojmenována po něm. Vytvořil i park, který obklopuje pomník obětem komunistického režimu v torontském Masaryktownu:

"Jeden rok života v Kanadě mi nahradil všechny roky života, které jsou prožil tenkrát v Československu. Ta nejhorší, nejkrutější léta jsme prožili tehdy, kdy jsme byli zavření. Z půl milionu politických vězňů jich dnes žije 2800, ostatní už jsou mrtví. To je spolek, který dnes nemá společensky žádný význam a nemůže žádným způsobem dění ovlivnit. Ovšem oběti, které přinesli, nakonec způsobily, že k těm velkým změnám v republice došlo. Takže já vždycky říkám, že to špatné, co se nám v životě stalo, se nakonec ukáže k něčemu dobré. Tak i můj život, jak ho dnes prožívám, je formulován na základě poznání, kterého se mi dostalo právě v období toho utrpení, až do dnešních dnů."

Své zážitky z vězení popsal Milan Havlín v knihách Vlečen pod šibenici a Cesty do exilu, které vyšly v Česku. Dokončení filmu, který o něm připravovala Nová vize, se ale nedožil. Zemřel 12. května roku 2007, ve svých devětasedmdesáti letech.