Česko v komentáři

Dnešní třicátníci už asi ani nevědí, jak chroust vypadá...

Tak už jsou zase mezi námi. Nevyhynuli, jak se po několik desetiletí zdálo. Poschováni kdesi v tajemných zákoutích přírody vyčkali příhodné chvíle a letos plni síly a energie slavně vyrazili k opětovnému dobytí ztracených pozic. Nebude to možná dlouho trvat a třeba dobudou i pražské sady. Pokud ještě nejste v obraze, tak dodávám: řeč je o chroustech. Dnešní třicátníci už asi ani nevědí, jak tento brouk vypadá a mnohým už nic neřekne ani jejich jméno. Jak jsme je ale my malí venkovští kluci milovali, ty chrousty našeho dětství! Stačilo zatřást prvním stromem a napršely jich koberce.

Dnešní třicátníci už asi ani nevědí,  jak chroust vypadá...
Tak už jsou zase mezi námi. Nevyhynuli, jak se po několik desetiletí zdálo. Poschováni kdesi v tajemných zákoutích přírody vyčkali příhodné chvíle a letos plni síly a energie slavně vyrazili k opětovnému dobytí ztracených pozic. Nebude to možná dlouho trvat a třeba dobudou i pražské sady. Pokud ještě nejste v obraze, tak dodávám: řeč je o chroustech. Dnešní třicátníci už asi ani nevědí, jak tento brouk vypadá a mnohým už nic neřekne ani jejich jméno. Jak jsme je ale my malí venkovští kluci milovali, ty chrousty našeho dětství! Stačilo zatřást prvním stromem a napršely jich koberce. Než se ti nemotorové vzpamatovali, byli naši. Příjemně šimrali v dlani škrábavýma nožkama, holky ječely v očekávání nejhrůznějších zážitků. Taková hrst chroustů hozená za blůzku dokázala své.

Bylo úžasné sledovat neobratného brouka, jak se po zvednuté ruce škrábe do výšky, jak se chystá k letu, pumpuje vzduch, pozvedá krovky, pak spustí motor a zblblý pobytem v dlani nebo těsné krabičce slétne dolů k zemi, místo k nebi. Vyskytovali se v takovém množství, že jsme si jich nevážili, šlapali po nich, sbírali do kýblů a dávali slepicím. Těm tuze chutnali. Pamětníci tvrdili, že když býval v minulosti hlad, vařili si lidé z chroustů i polévku. Zdálo se, že chrousti jsou prostě věční. Omyl. Najednou nebyli, ale nikdo se tím nikterak nevzrušoval, dost lidí to možná ani nezaregistrovalo. Stačilo ale v uplynulých desetiletích vyjet z města a zavítat do míst prožitého dětství. I když bylo všechno jako dřív nebo skoro jako dřív, najednou po pár dnech pobytu člověk zjistil, že něco přece jen chybí. Ano, ti všudypřítomní brouci, kteří kdysi jako malé bzučivé helikoptérky polétávali kolem, vráželi do nastavené ruky a rušili podvečerní ticho. Je v tom jistě kus nostalgie plesat nad faktem, že se chrousti vracejí. To je ale jen jedna část potěšitelné zprávy. Ta druhá je určitě důležitější.

Foto: Roman Horník,  Creative Commons 3.0
Návrat těchto velkých brouků považují odborníci za důkaz, že se půda uzdravuje a že je v ní více humusu. Chrousti prý nezmizeli jenom proto, že je lidé začali mořit jedy. Vyhubila je i průmyslová uměla hnojiva. Jejich larvy se totiž živí chlévskou mrvou, a tu začali farmáři přidávat v poslední době znovu do půdy. Jásají nejen ekologové, ale i odborníci na výživu: méně průmyslových hnojiv v půdě znamená kvalitnější potraviny.

Zpráva o chroustech netěší snad jen lesáky. Ti se obávají, že jim brouci budou ničit mladé stromky, a už se prý také chystají k chemickým postřikům. V padesátých letech se k tomu používaly i letecké bombardéry a otrávilo se, co se dalo. A byl to i funus zpěvných ptáků. Člověk tak chemií zlikvidoval ty tvory, kteří by nedopustili přemnožení brouka. Zlikvidován byl ovšem i hmyz, bez něhož se neobejde tvorba humusu i opylování rostlin. Celkové škody pak byly mnohonásobně vyšší. Nemluvě už o tom, že se do přírody dostaly látky, s nimiž si lidský organismus neví rady. Podle odborníků právě zde jsou příčiny prudkého nárůstu alergií a jiných civilizačních chorob. Je tu ale jeden zásadní rozdíl oproti minulosti. Tenkrát se proti zvěrstvům páchaných na přírodě, a tím samozřejmě i na lidech, nedalo nic dělat. Kdo by se také tehdy odvážil protestovat nebo jen ceknout? Dnes už ale existují velice účinné způsoby, jak zabránit v ničivém díle těm, kdo jsou nepoučitelní. A to je také dobrá zpráva.