04-01-2003

Do dnešní relace jsme záměrně nezařadili pravidelný výběr z nejdůležitějších událostí tohoto týdne u nás doma. Rozhodli jsme se totiž dát větší prostor rubrice "Česko v komentáři" a připomenout v ní nejzávažnější události loňského roku v České republice. Slovo má Jaromír Marek.

Já vítám ve studiu publicistu Petra Holuba - dobrý den.

"Dobrý den."

Budeme si povídat o tom, jaký byl právě uplynulý rok 2002. Vy jste ho dokonce nazval jako nejzásadnější nebo nejzlomovější rok od pádu komunistického režimu. Je ho skutečně možné takto označit?

"Člověk jako žurnalista vždycky hledá nadsázky, ale v tomto případě, myslím, by to nakonec mohlo být namístě. To uvidíme tak za pět let, kdy to budeme hodnotit už s nějakým odstupem. Stalo se ale několik velmi významných věcí. První z nich byl konec opoziční smlouvy a nástup středolevé vlády. To byl velký přelom v politice. Zároveň se zdá, že odcházejí architekti opoziční smlouvy a vlastně všichni velcí politici období transformace - Miloš Zeman, Václav Klaus a teď bude končit i prezident Václav Havel. Potom došlo k povodním přímo v Praze, takže Česká republika se stala opět světoznámou. Tím nejdůležitějším je ale možná vstup republiky do Evropské unie, který byl schválen vládami unie, a to je, myslím, velice významné."

Zastavme se u některých událostí podrobněji. Rok 2002 byl samozřejmě rokem volebním. Proběhly troje volby - do Poslanecké sněmovny, do Senátu a volby komunální. Dopadly tak, jak už obvykle volby v České republice dopadají, to znamená jedny měly více méně levicově orientované výsledky, druhé spíše pravicově. Je to skutečně tím, že Češi, jak se říká, vyvažují výsledky voleb, nebo je to způsobeno spíše nějakými rozpaky, kdy česká veřejnost není schopná se k některé straně jednoznačně přichýlit?

"Já si myslím, že toto hodnocení je nasnadě, ale přece jenom, omlouvám se, je trochu povrchní, protože skutečně k nějakému velkému posunu došlo. Zvláště to bylo vidět na volbách do Poslanecké sněmovny, které pravice prohrála dosud nejvíce od roku 1989. To ukazuje na nějaký rozklad české pravice. Ten by šel doložit i dalšími událostmi uplynulého roku. Když si pak člověk chce vyložit, k čemu to vede, tak je to asi jeden ze signálů, že skutečně česká transformace skončila a Česko přestává být postkomunistickou zemí, což je vlastně pozitivní zjištění. Potom pravice uspěla v podzimních volbách do Senátu a do městských zastupitelstev. Byla to především Občanská demokratická strana, která tak uspěla, ale opět to nebyl výsledek, který by byl lepší než zaznamenala ve stejných volbách před čtyřmi lety. Naopak se posílili kandidáti nezávislých, tak že by se dalo říct, že pravice tak trochu zastavila svůj propad. Sociální demokracie dopadla v podzimních volbách špatně, ale to bývá jejím zvykem. Ty podzimní volby tedy vlastně jenom potvrdily, že ony rozpaky z politických stran nejsou jenom u pravice, ale také u levice."

Pojďme od politiky na chvíli k jinému tématu - k loňským povodním. Co tato událost vnesla do společenského života? Co se obnažilo, jaké zajímavé momenty?

"Já si myslím, že je škoda, že jsme potom koncem minulého roku tak trochu na ty povodně zapomněli, protože zkušenost s nimi byla asi důležitější, než jsme dokázali reflektovat. Paradoxně to trochu souvisí i s tím vstupem do Evropské unie, protože i Česká republika právě tím vstupem do Evropské unie také vstupuje do globálního světa, který má zase nějaká globální rizika. Tato rizika jsou ekonomického rázu, to znamená, že země se dostává do vleku různých investičních společností, které rozhodují o prosperitě té země, zároveň jsou tam bezpečnostní rizika, s nímiž jsme se nejvíce setkali 11. září roku 200, a zároveň k těm globálním rizikům patří i přírodní katastrofy. Ten zážitek přírodní katastrofy, který zažily desítky tisíc lidí na vlastní kůži, je vlastně něco, co bude bezpochyby patřit v nejbližší budoucnosti k běžnému životu. V nějaké podobě se sním budeme vždycky setkávat a měli bychom se naučit s tím nějak vycházet. Budeme svědky mezinárodní solidarity s tím, když se u nás stane nějaká katastrofa, budeme svědky nějakého mediálního využití těchto událostí, budeme svědky i toho, že politici či úřady na něco takového nejsou připraveni. A, abych to uzavřel, ty povodně jsou v tomto směru velice poučné a jak politika, tak věda a celá společnost by o tom měli ještě velice přemýšlet."

K Evropské unii se ještě dostaneme. Ještě před tím, než byly uzavřeny vstupní rozhovory s unií, začala dlouho očekávaná diskuse o volbě příštího českého prezidenta. Mandát Václava Havla za několik málo dní vyprší a začalo se někdy v září hovořit zcela reálně o některých kandidátech. Připomenu, že jsou to vlastně první volby v české historii, kdy hlava státu není dopředu dána. Je to poprvé, kdy se bude skutečně volit z několika více méně stejně kvalitních kandidátů a nebude to jakási formální záležitost, jak to bylo ať už v případě Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše, Václava Havla, nemluvě o řadě komunistických prezidentů. S tím možná souvisí i určité rozpaky nebo to, co neznáme - handlování o kandidátech a podobně. Jaký je Váš osobní typ, jak to dopadne?

"Tam je jedna klíčová věc - do jaké míry je tato prezidentská volba vůbec důležitá. My jsme asi půl roku poté, co nastoupila vláda Vladimíra Špidly. Jak známo, české vlády mají vždycky asi půl roku po svém nástupu nějakou krizi. Často bývá spojená se schvalováním státního rozpočtu. Zažili jsme to u druhé Klausovy vlády, zažili jsme to u Zemanovy vlády a teď totéž zažívá Špidlova vláda, ale tady se ta krize soustředila do volby prezidenta. Rozhodujícím momentem celé prezidentské volby tudíž je, jestli neohrozí stabilitu vlády. Prezident je důležitý, ale až na druhém místě. Pokud by teda měla Špidlova vláda přežít nebo dokonce vyjít posílená z prezidentské volby, tak nutně potřebuje zvolit prezidentem Jaroslava Bureše. Pokud nevyjde první kolo volby, tak jít do přímé volby prezidenta. Pokud by naopak vyhrál ve druhé volbě jiný z favoritů - Miloš Zeman, tak se tím pozice Špidlovy vlády velice oslabí. Tento konflikt mezi vládou a silnou osobností, tedy mezi Vladimírem Špidlou jako premiérem a Milošem Zemanem jako známým politikem, asi do budoucna nějak stanoví, jak významný bude český prezident. Ve všech okolních zemích, s výjimkou Polska, kde je jiný, francouzský prezidentský systém, jsou prezidenti sice významní lidé, ale nemají absolutně žádný vliv na vnitřní politiku. Pokud vyhraje Špidla, tak totéž zřejmě bude čekat českého prezidenta, ať už je volen přímo či nepřímo. Pokud ale nastoupí Miloš Zeman a znovu posílí prezidentskou funkci, tak se dostaneme do úplně jiného vývojového stádia a zřejmě nejze vyloučit, že by došlo v Česku k podobným reformám politického systému, jako třeba koncem padesátých let zavedl de Gaulle ve Francii."

Jak to dopadne, to ostatně uvidíme. V polovině prosince proběhla další velmi významná událost - uzavření vstupních rozhovorů České republiky s Evropskou unií. Jaký je význam tohoto kroku?

"Člověk se pořád těší, že už budeme slavit nějaký ten vstup do Evropské unie a pořád hledáme nějaké termíny. A právě jeden z možných teoretických termínů byl stanoven právě kodaňským summitem, který odsouhlasil rozšíření unie. Na druhé straně to ale zase až tak velký předěl není. Vstup kandidátů do Evropské unie je velice byrokratický proces a skončit by měl až za dva roky. Přesto ale asi došlo k něčemu velmi důležitému, protože do kodaňského summitu vůbec nebylo úplně jasné, jestli je samozřejmé, že se Evropská unie rozšíří a o kolik zemí. Pokud teď nějaká země nebude přijata, tak už to bude zásah do schválené strategie. Teď ta otázka stojí zcela jinak - jedině neschopnost některé země může zkomplikovat její vstup. Pokud se budeme chovat předvídatelným způsobem pro partnery ze západní Evropy, tak už nás to rozšíření nemine. To je značná jistota a v jistém ohledu můžeme klidně spát."

Když jsme u důvodů k oslavám... Je to pár dní, co jsme mohli slavit desáté výročí vzniku České republiky. Je to důvod k nějaké oslavě? Respektive, když to spojíme s předchozí otázkou, ve stejný okamžik bude, zdá se, vstupovat do Evropské unie i Slovensko, tedy další část někdejší federace. Dlouhá léta to nevypadalo, že obě země vstoupí do unie zaráz, byť už začátkem devadesátých let o tom hovořil Vladimír Mečiar. Jeho slova se nyní potvrdila. Není to svým způsobem neúspěch České republiky, že nedokázala předběhnout Slovensko, byť pro to možná měla všechny dobré předpoklady?

"Samozřejmě pro Čechy rozpad Československa nikdy nebyl velký důvod k oslavám a tudíž se ani to desáté výročí neslavilo. Já ale myslím, že ten rozchod byl nakonec dobře a jeho výhody se možná zúročí právě vstupem do Evropské unie, pokud tam dokážeme vstoupit jako sebevědomá země. Češi samozrejmě, jako každý středoevropský národ, měli vždy velké problémy s identitou a jakoby ta silná ramena si často předváděli na vztahu k mladšímu bratrovi, kde organizovali státní správu a všechno důležité. Potom často, když ten mladší bratr nebyl za to dostatečně vděčný, upadali do depresí. Byla to taková trochu nedospělá politika. Ten rozchod zbavil Čechy určité berličky, kterou si pomáhali v některých dobách své historie, a teď se musí ohlížet po jiné strategii. Ta strategie se musí najít uvnitř Evropské unie. Neměli bychom tam vstupovat jako nějaký nevyspělý člověk, který se nechá řídit z Bruselu. Naopak. Česká republika, pokud bude dostatečně sebevědomá, může využít celý evropský prostor k prosazování svých zájmů. Tudíž ta česká expanze už nebude jenom na malé Slovensko, ale může zasáhnout celou Evropu. Nebude to samozřejmě tak, že Čech někam příjde a bude nařizovat, ale bude to partnerství s mnohými národy. Je, myslím, zadostiučiněním pro mnohé, kteří mají předky na Slovensku, a to je značná část Čechů, že Slovensko tam půjde zároveň a že může být v této další cestě české společnosti cenným spojencem."

Nicméně těch deset let žila česká společnost dojmem, že je trošku vpředu oproti Slovensku. Ve všech novinách se neustále objevovaly komentáře a analýzy, které hovořily o tom, jak je na tom Česko, jak je na tom Slovensko, a vždycky z toho vycházela Česká republika jako ta, která je o několik kroků vepředu. Nyní to tak nevypadá. Je kodaňský summit z tohoto pohledu jistým probuzením z nějakých iluzí?

"Přesně. Je to probuzení z iluzí o starším a mladším bratrovi. Česko je skutečně podle nějakých kritérií o dva, tři roky dále, například v politickém vývoji, ale z pohledu Evropské unie mezi těmito zeměmi není velký rozdíl. Je dobře, že tu představu, že jsme o trochu lepší než Slováci a tudíž na to máme být hrdí, opustíme. Měli bychom mít lepší cíle."

Hostem pořadu "Česko v komentáři" byl publicista Petr Holub. Já děkuji za rozhovor.

"Těšilo mě."

04-01-2003