Václav Durych: Otec se ke svému katolictví dopracoval sám

v_pracovne.jpg

Knižní rubriku tentokrát věnujeme klasikovi 20. století, jedné z hlavních postav české katolické literatury Jaroslavu Durychovi. Zabýval se poezií, románovou a povídkovou tvorbou, psal dramata, a zanechal po sobě i rozsáhlé publicistické dílo. O některých aspektech jeho díla jsme hovořili jsme s jeho synem Václavem Durychem.

Jaroslav Durych patřil mezi nejvýraznější osobnosti generace počátků Československa. Byl v ní dominantním reprezentantem literatury katolické. Sám sebe považoval za následovníka starších kolegů Josefa Floriana, Otokara Březiny a Jakuba Demla, záhy se však vypracoval na osobnost neméně silnou a originální. Z Durycha později čerpali inspiraci tvůrci mladší - Jan Čep, Jan Zahradníček, Václav Renč.

"Není možné si představit Jaroslava Durycha bez jeho světového názoru, to znamená bez katolicismu. Ovšem toho katoliscismu pravého, ortodoxního, neporušeného modernismem, kterého jsme bohužel v současné době svědky. Můj otec měl velké štěstí, říkám, že to byl dar od Boha, že ho nechal umřít krátce před zahájením II. vatikánského koncilu, který nadělal víc škody než užitku,"

říká syn spisovatele a editor jeho díla Václav Durych. Rodina Durychových má hlubokou literární tradici v otcovské linii. Svého otce ale příliš neužil. Otce i matku v dětství ztratil. O okolnostech se běžně v durychovské literatuře příliš nemluví.

"Nic mystického v tom není, jeho otec zemřel na obyčejný zápal plic, který se bez antibiotik nedal léčit. to bylo v 90. letech 19. století. A matka zemřela na tuberkulózu, když mu bylo necelých sedm let. takže se ho to muselo dotknout, protože to bylo jako rána z čistého nebe. Potom se o něho starala jeho teta, sestra jeho matky, až do doby, kdy byl chovancem konviktu, což byl vlastně domov pro gymnazisty v Příbrami."

A podepsalo se to nějak na jeho myšlení, nebo třeba i v jeho literatuře?

"Já myslím, že se to silně podepsalo. Já si pamatuji, jakou ohromnou radost v něm vyvolalo, když zjistil u svých dalších tet, že v Kolíně existuje označený hrob jeho matky. A to zjistil, až někdy v 70 letech. Na svou matku neustále velice tklivě vzpomínal. A jeho otec zase se neustále zabýval literaturou a psal, tak on myslím chtěl svého otce následovat."

A ten silný vztah ke katolictví taky zdědil po předcích?

"Tak to ne, i když těžko můžu říct, že by dědeček byl neznaboh, to vůbec ne. Ale byl to ten typický austrokatolicismus, to teplé bahno 19. století, kterým byl posedlý celý lid od biskupů, přes kněze, kostelníka až po svíčkové báby, všichni. To bylo něco úplně jiného než dnes. papežem byl rakouský císař, nikoli papež v Římě. No a ti tatínkovi rodiče byli normálním produktem své doby. Nikterak se netyčili. Můj otec se v konviktu propracoval k poctivému, ortodoxnímu náboženství. To je jeho zásluha, nebo spíš milost Boží. Ale propracoval se k tomu sám."

A už takhle v dětství?

"V dětství, ale ještě měl průšvihy, že třeba v kvintě někde sehnal knížku Apoštolové, ta je ateistická, on četl všechno. A byl kvůli tomu vyloučen z konviktu pro ateismus. Ovšem oni si tenkrát ti dustojní pánové neuvědomili, že ten kluk to může číst jen ze zájmu, aby si srovnal myšlenky, což byl tenhle případ. Takže se musel v posledních letech na gymnáziu živit dost dobrosružným způsobem, musel si vydělávat na živobytí kondicemi, protože jako sirotek na to neměl."

Jaroslav Durych byl osobnost s vyhraněnými názory na společnost, politiku i umění, které dokázal velmi bojovně obhajovat. Jeho postoje se nevyhýbají v krajních pólech ani nenávisti a obdivné filiaci. Kriticky se stavěl k masarykovské ideologii a předválečné demokratické praxi, známá je jeho polemika s Karlem Čapkem i s katolickou modernou. V předválečném období dospěl až k sympatiím k fašistickým režimům. Jak ale dnes říká jeho syn, včas pochopil svůj omyl.

„Začalo to Španělskem, on byl jednoznačně na straně španělských katolíků, nikoliv tedy na straně tzv. demokratů, což byli vlastně trockisté, anarchisté a komunisté všeho druhu. Byl to ale dost kritický postoj, protože připomínám tady jednu zajímavou situaci: když nás Hitler obsadil v roce 1939, Franco Hitlerovi poslal blahopřejný telegram k obsazení Československa. Načež otec povídá: ‚To je ale prase...,' i když do té doby bral Franca jako spasitele Španělska. On dovedl rozlišovat situaci a pochopitelně za Hitlera se odmlčel, protože nemohl s ním péct. Průšvih byl akorát, že v roce 1940 zorganizoval Goebels návštěvu české kulturní fronty do Německa. Představoval si, že se o tom pak bude psát v novinách. A otec tenkrát šalamounsky psal o tom, že se mu tam líbilo, že když jde v Německu po ulici, tak že tam mají na chodnících čisto a na venkově, jaký je pořádek, zatímco u nás ne. Takže tímhle způsobem se zhostil úkolu psát o tom aktivistické články."

Kdybyste měl, pane Durychu, říct, co z tvorby vašeho otce (nějaké jedno dílo) nejsilněji, nevýstižněji, nejlépe otevírá myšlenkový svět vašeho otce. Co je pro Vás z jeho tvorby nejdůležitější?

„Obávám se, že na mě zapůsobila ještě tehdy jako na mladíka Sedmikráska, velmi hluboko a silně mě ovlivnila i pro věk pozdější, a ve vyšším věku (protože Sedmikráska, co naplat, oslovuje především mladší lidi, neříkám děti, ale zkrátka mladší lidi), tak v současné době bych asi nejvíce dával přednost Bloudění. Protože to je mohutná freska, psaná skutečně velikým rozmachem a shrnuje velmi mnoho faktů. Sedmikráska už měla 11 vydání, Bloudění už jich mělo myslím 7 nebo 8. Takže to jsou asi ty nejčtenější věci. A samozřejmě mnohem větší význam, než jaký se jí přiznává, má i jeho publicistika."

Publicistických článků napsal Jaroslav Durych za svůj život na tisíce. Václav Durych je publikoval v průběhu dvaceti let v samizdatové edici. Současného mladého člověka by prý nejpíš mohly oslovit Durychovy básně v próze ze souborů Kouzelná lampa, Hadí květy a Kdybych.