Václav Cílek o podzemních řekách, které spojují starověký Egypt s dneškem

27-12-2009

Václav Cílek je původním povoláním geolog, tedy exaktní vědec. Dnes vede Geologický ústav Akademie věd. Knihy o kultuře, spiritualitě, mýtech a jejich interdisciplinárních přesazích začal publikovat až v pokročilejším věku, od devadesátých let je ale už podepsán pod skoro dvěma desítkami titulů. Jeho poslední dílo Orfeus - Kniha podzemních řek se stalo impulsem k udělení Ceny Vize 97. V jedenáctileté historii ceny je Cílek jejím třetím českým laureátem.

„Tato kniha vznikala jinak než většina mých knih. To bylo tak, já většinou pro studenty Akademie výtvarných umění dělám exkurze, v tomto případě to bylo pro Fakultu výtvarných umění v Brně. Všichni studenti potřebují jakési ukotvení v krajině a v realitě. Takže jsem měl nějaké přednášky, a pak jsme pořádali vycházky po Moravském krasu včetně několika jeskyní. A celé to končilo v jedné jeskyni, kterou nechci prozradit, bylo to hrozně pěkné, o slunovratu, kdy ještě ležel sníh a my jsme pozorovali, jak se mění dopadající světlo vzadu v jeskyni. Pravděpodobně byla kultovní, a my jsme ji po dobu 24 hodin soustředěně pozorovali a dělaly se o tom nějaké zápisky. Není nad soustředěné pozorování něčeho podobného. A při tom jsme začali přemýšlet, jaké texty mohly v té jeskyni zaznít. Na to se archeologicky samozřejmě nedá odpovědět, ale dá se k tomu přiblížit tak, že si vezmete texty o jeskyních z té doby například z Řecka, Egypta. Jádro knihy je vlastně její nejtenčí část - antologie právě takových výroků o jeskyních.“

To je ale až samotný závěr té knížky.

„Ano, to je, to je. Ono to totiž původně mělo být tak, že na FaVU funguje skupina výtvarníků, kteří si říkají Punkva, jsou u Martina Meinera, a ti k tomu měli udělat ilustrace, původně to totiž bylo myšleno jako jejich katalog, aby vůbec mohl vyjít. Že se tedy spojí mé texty a ilustrace Punkváčů. Já jsem to udělal, ale nakonec z toho nebylo téměř nic. A teď když už jsem měl jádro té věci, tak jsem vždycky přiložil nejdřív jednu esej, pak druhou a takhle se nějak doplňovaly další a další věci. Mezi tím jsem byl na expedici po Sahaře do Gilf Kebíru a na dalších místech, takže postupně se tam scházely věci tohoto typu, a najednou se ukázalo, že se ty texty se centrují kolem témat jako je sen a vize. Trochu mi přišlo, že se tentokrát navracím jednak do světa individuálních snů, které bereme jako pozitivní, ale potom do světa těch komunitních vizí, které jsou často hodně znepokojivé.“

On je to takových duchovní cestopis, dalo by se říct, kde člověk v těch různých příbězích z různých dob, z různých konců světa má aktivovat svůj smysl pro toto vnímání. Tady bychom možná mohli ocitovat jeden odstavec:

„Proč o tom na tomto místě, které uzavírá konec jedné kapitoly, vlastně píši? Protože na nás začíná doléhat finanční krize, která může mít druhou vlnu a navíc se kombinovat s energetickou krizí, potravinovou nejistotou či klimatickým chaosem. Často mluvím s lidmi, vnímám jejich i svůj strach z budoucnosti. Cítím, jak se vnitřně otřásají. Pátráme-li hlouběji, zjistíme, že součástí tohoto otřesu nejsou jen běžné obavy o sebe a o svou rodinu, ale také aktivace nějaké dávné náboženské vrstvy, která je starší než monoteistická náboženství.“

Václav CílekVáclav Cílek Mně v té vaší knize zaujala myšlenka, že řada jevů, které jsou známy z doby baroka, z křesťanství té doby, že míří někam hluboko před křesťanství. O jaké autory se opíráte? Je to vaše dedukce nebo máte v zádech nějaké autority v dějinách náboženství?

„Teď se možná nejvíc opírám o vlastní zkušenost z Egypta. Tam když například vidíte iluzivně malované mramory, nebo když zjistíte, že prostor chrámu se zužuje nebo dokonce snižuje, že si to doopravdy hraje s iluzí, se světlem, tak máte - ono to zní úplně fantasticky - ale máte úplně barokní pocit. Potom další věc, když jste v egyptské hrobce, ona je malována ze všech stran a nad vámi jsou hvězdy, tak máte skorem pocit, že jste v románské kapličce, která je taky malovaná ze všech stran! A ono to vypadá jako úplně přitažené za vlasy, jenže ten Egypt samozřejmě v nějaké formě vydržel do třetího století našeho letopočtu a skrze helénství se promísil s Byzantskou říší a z Byzantské říše to přišlo k nám. To znamená, že máte často pocit, že se tady něco opakuje nebo že některé motivy tu přežívají hrozně dlouhou dobu. A toto vystopujete například i v literatuře. Třeba charakteristický je Kafka a staroegyptská Kniha mrtvých, která má ty brány, dveřníky, jdete ke dveřím a musíte říct, co chcete, jaké je jméno toho člověka. Pak najednou máte skutečně pocit, že značná část moderní kultury nebo moderní literatury čerpá z něčeho hrozně starého, co je tady neustále přítomno.“

Kdybychom se teď podívali na soupis Vašich knížek, bude zřejmé, že jste velmi rád spoluautorem knih, to si člověk všimne na první pohled. Ale je tam několik titulů, které jsou výlučně vaše, ať jsou to Krajiny vnitřní a vnější, Makom a nebo teď nejnovější Orfeus – Kniha podzemních řek.

„Víte, já mám teď ze sebe takový divný pocit jako Jakub Deml, že píšu takové ty Šlépěje. A že by to pak jednou chtělo vzít všechny moje knihy a dát je dohromady, trochu je osekat a upravit a složit dohromady. Mně vždycky zajímá ta kniha, kterou píšu, nebo kterou budu psát, protože tam je ten problém vždycky nejživější. Ale obecně se vlastně neustále motám kolem několika základních momentů: baví mě literatura jako kumulovaná moudrost lidstva, včetně poezie, což je nejpřesnější způsob, jak vyjádřit emoce. Baví mě a považuji za hodně důležitou otázku klimatických změn a obecně změn našeho životního prostředí. Také je to tím, že jsem přírodovědec a jsem pro to doopravdy vyškolen. Pak mě hodně zajímá, k čemu tento svět směřuje, a ne že bych to teda věděl, ale aspoň něco, pár záchytných bodů. Mé psaní vzniklo tak, že jsem si potřeboval věci objasnit sám pro sebe. A když jsem o nich mluvil, tak mi ostatní řekli, tak o tom něco napiš, tam jsem o tom něco napsal a ukázalo se, že to vytváří další pobídky k tomu, abych psal dál. Takže mé věci vznikají tímto způsobem, ale de facto se jedná o ty tři linie: kultura včetně srovnávací religionistiky určitého typu a včetně archeologie, potom tedy klima, a nakonec je to tvář tohoto současného světa.“

Původní, základní profesí jste geolog a v současné době řídíte Geologický ústav Akademie věd. Máte vůbec čas při všech svých aktivitách a při řízení takové instituce na nějaké vlastní výzkumné projekty v této oblasti?

„Toho času je hrozně málo a já v podstatě čekám na dobu, až tím ředitelem zase nebudu. Určitá výhoda je, že jsem svou první autorskou knihu dal dohromady vlastně až ve svých padesáti letech, kdy už za tím byla zkušenost z pohybu v terénu, v krajině. Teď je to tak, že buďto má člověk ty hodiny času v Praze nebo někde jinde a jde se projít někam, kde nikdy nebyl, to je jedna možnost. Druhá možnost je, že přeci jen tu a tam někam jedu, někdy jedu se studenty. A velká vděčnost a velké rozšíření mé bytosti pramení z toho, do čeho jsem byl tak nečekaně vržen, totiž že mě před těmi třemi lety požádali egyptologové, abych jim provedl nějakou standardní geologickou práci. A já jsem najednou musel jet do Egypta, kam jsem nikdy nechtěl. Pyramidy mi dřív připadaly velmi vulgární, pokládal jsem je za úplnou esenci nezajímavosti. Ale pak se mě to nějak postupně zmocnilo.“

27-12-2009