Třeboňský autor Miroslav Hule putoval za Stifterem
Loňský rok se nesl ve znamení oslav dvoustého výročí narození rakousko-českého spisovatele Adalberta Stiftera. Zejména na rakouské straně probíhaly oslavy ve velkém stylu po celý rok. Došlo také na neobvyklý literární happening: Dva spisovatelé, rakouský básník Wolfgang Sreter a třeboňský autor Miroslav Hule seskočili 10. srpna loňského roku z letadla a každý sám strávil v šumavských lesích čtyři dny. Hule se navíc rozhodl k furiantskému kousku - slíbil, že po těchto 4 dnech předloží knihu o svém šumavském putování.
"Mám v hlavě každý zlomek vtěřiny. Jak jsem padal, jak nade mnou vyplulo to břicho letadla, pak se objevila ta holka s kamerou. To byl obrovský dar, že mi to bylo umožněno. Pak už začínaly ty povinnosti. Naložili mě do gaza a odvezli mě na Vítkův Hrádek, abych měl nějaký náskok. A odsud jsem začal tu štrapáci, dá se říct opravdu po stopách Adalberta Stiftera."
"Takže jsem šel z Vítkova Hrádku na rozvodí, odkud začíná plavení dřeva, pak po hranici do německé osady Sonnenwald, Slunečná, a pak už do podhůří Plechýho. To byl velice náročný výstup a přespal jsem právě u toho Stifterova památníku. To bylo velice takové... dramatické. Nevím, jestli tam vystupoval nějaký duch Adalberta Stiftera, nebo jestli mystérium toho místa bylo dáno ještě před Stifterem, ale já jsem nezamhouřil oka. Ta kulisa byla velice bizarní, tam jsou mrtvé stromy, takže všude kolem pahýly smrků, které se nade mnou hýbaly, a přede mnou obrovský kužel toho 14metrového pomníku. A k tomu vědomí toho Plechýho a jezera dole... Ta noc byla plná neklidu, plná snů a zjevení. To jsou ty vzácné okamžiky, kdy se vám najednou ozřejmí pohled na tu figuru Adalberta Stiftera. Pamatuju si, že se mi vybavily řádky o proroctví o kapradinách. Když poutník utrhne nějaké kapradiny, tak bude zdráv a když si je dá za klobouk, na všech cestách bude klidný a dojde cíle. Jak jsem byl toho Stiftera plný, on je skutečně svérázný úd šumavské přírody, dá se říct. Ta symbióza Stiftera s přírodou, to je to, co mě na něm zajímá nejvíc."
"Tak já jsem se na vydání knížky samozřejmě připravoval a lhal bych, kdybych řekl, že jsem už neměl kostru hotovou - něco jsem měl dokonce už předepsáno. Tušil jsem, co potkám, jaké fenomény, ale musím říct, že jsem si zkazil ten výlet permanentní soustředěností na to, jak vnímám a jak bych vnímal Stiftrovýma očima. Ale pak začne působit něco tak blahodárného, jako je spánek v přírodě, kdy máte sny. V člověku se usazuje už definitivní text. Já jsem si psal deník, měl jsem s sebou i blok, kam jsem si kreslil, a když jsem to přinesl do toho studia, tak jsem z deníku diktoval rovnou do počítače."
"Říkal jsem si, že zkusím tenhle trochu namyšlený experiment. Byla to povinnost a musel jsem se připravovat. Kdybych putoval bez této povinnosti, to bych si to užil mnohem líp, to bych se tam válel mezi zmijemi, trhal maliny, spal bych na posedech, běhal za zvěří a pozoroval všecko. Ale tady pořád byla ta kuratela povinnosti Musíš přinést 20 stránek! Tohle určitě není návod na literaturu. Tímto způsobem myslím není akceptovatelný."
Třeboňský autor povídek, poezie i populárně naučné literatury Miroslav Hule se za loňskými oslavami Stifterova výročí ohlíží kriticky.
"Česká strana pro to udělala minimum. Co se týče prezentace i co se týče účasti dalších literátů. Nějaké projekce a nějaká čtení proběhly, ale nemyslím, že to dělali se zaujetím. Stifter nebyl prezentován tak, aby se mohl vrátit k českým čtenářům. Rakušané tomu věnovali mnoho času i peněz a byli kolem toho zajímaví lidé. Býval bych Stifterovi přál větší úspěch prezentace na našem území."
