S Radkem Malým o psaní pro velké i malé

20-06-2010

Radek Malý patří k literárním objevům posledních let. Debutoval v roce 2001 sbírkou poezie Lunovis, to mu bylo 23 let. Po Vraních zpěvech, za které získal cenu Jiřího Ortena, následovala sbírka Větrní, která mu vynesla Magnesii Literu. Radek malý píše také pro děti a to jak prózu, tak poezii. Za pohádku František z kaštanu a Anežka ze slunečnic obdržel Zlatou stuhu IBBY, neméně úspěšné jsou i jeho dětské verše ze Slabikáře. Zasáhl už i do oblasti dramatické literatury. A zase - jak jinak - neodešel bez ceny. S Radkem Malým jsme se setkali na veletrhu Svět knihy při jeho autorském čtení z dětské poezie.

Radek Malý, foto: Michal Maňas, WikipediaRadek Malý, foto: Michal Maňas, Wikipedia "Celé to začalo tak, že jsem už za studií pracoval jako redaktor v pedagogickém nakladatelství,” vysvětluje Radek Malý. “Kromě jiného jsem tam sestavoval čítanky pro základní školu, přičemž jsem samozřejmě načetl spoustu dětských knížek. Pro dospělé jsem psal a píšu doposud vázaným veršem. Pracuji s rýmem a to v dnešní poezii není úplně samozřejmé. A toho si všimla šéfredaktorka nakladatelství a vyzvala mě, ať zkusím napsat říkadlo nebo básničku pro děti, která by se rýmovala. Nejdřív jsem myslel, že je to velmi svobodné pole, a chtěl jsem tam podsunout různá témata, která mně osobně připadala zajímavá a aktuální. Ale zkušenost s učebnicemi mě přivedla k poznání, že je potřeba velmi dbát na příjemce poselství. A dnes jsem velmi opatrný, co vlastně chci dětem sdělit a proč. Je to psaní hodně odlišné, protože člověk musí mít na paměti jednoduchost jazyka, nebo aby poselství bylo dětem srozumitelné. Je velké nebezpečí děti podceňovat. Děti nejsou jako čtenáři žádní hlupáci, ale na druhou stranu, autor nemusí zrovna skrze literaturu pro děti řešit žádné své osobní problémy a traumata, jak tomu často bývá."

Bylo psaní takovéhle knihy psaní na zakázku? Vy jste tu při veřejném vystoupení mluvil o psaní na zakázku, ale myslel jste tím pravděpodobně dodržování toho schématu abecedy, pravopisu a podobně.

"Přesně tak, byl předem daný úkol. Když se třeba tvoří slabikář, tak je na prvním místě nápad, jak bude vypadat třeba dvoustrana, a tomu se musí přizpůsobit ilustrace i text. Je to většinou psáno na zadané téma z osnov, například zdraví a nemoc a podobně. Výzvou je, aby to nebylo bezobsažné, aby to mělo něco navíc, aby na to děti i po letech s radostí vzpomínaly."

To mluvíte o Slabikáři nebo o knížce Kam až smí smích?

"V knížce Kam až smí smích jsou z devadesáti procent právě verše z učebnic, ze Slabikáře, z učebnic českého jazyka, z čítanek průvodní básničky o přírodě a z prvouky. Je tam spousta básniček o přírodě. A taky o škole, to jsme museli protřídit, aby se děti neštítily do takové knížky nahlédnout."

Do dětské tvorby možná víc než do té dospělácké proniká to, z jakého prostředí autor pochází, jaké jsou jeho vlastní dětské zkušenosti. Jak je to s vámi? Jste Pražan?

"Ne, já jsem z Olomouce a je pravda, že ta poezie z knihy Kam až smí smích byla v několika recenzích označena jako trochu retro. Že přece jen dneska netahají školníci děti za ucho. Je tam asi ozvuk nějakého mého mládí, ale možná ještě více nějaké četby, klasiky, klasických představ. Vedle toho se tam podařilo dostat i nějaký mobil a počítač, což je dnes dětem velmi blízké, ale jinak z ničeho jiného než z vlastní zkušenosti autor, který píše pro děti, čerpat nemůže, to si člověk nevymyslí a vlastním vzpomínkám se nevyhne."

A ta vaše životní matérie je městská nebo venkovská?

"Obojí, já jsem dítě z olomouckého sídliště, z veliké socialistické školy, ale prázdniny jsem trávil pravidelně na venkově u babiček, dědečků a tetiček. Byl jsem takové typické dítě 70. let."

Název Kam až smí smích navádí k úvahám. Kam až smí smích, pokud jde o tvorbu pro děti?

“S názvy knížek je vždycky problém. Název za mě většinou musí nakonec vymyslet někdo jiný. Autor je většinou příliš zaujatý, má nějakou představu, která ale většinou nesouzní s tím, co si přeje nakladatel. Tady v tom případě se jedná o verš ze stejnojmenné básně. Já bych byl rád, kdyby smích směl opravdu všude. Jedná se o básničky hravé, ale má přece jen řada z nich v sobě jemnou melancholii."

Vy jste kromě jiného taky autorem rozhlasové hry Pocit nočního vlaku. V ní je silná nota melancholická, možná i trochu temná. Zaujala vás práce pro rozhlas natolik, že pomýšlíte na pokračování?

"To je zajímavá historie, ta hra původně nebyla psaná jako rozhlasový text, je to v podstatě můj první pokus o drama. Ale je pravda, že je to drama hodně založené na slovech, ne na nějaké akci. takže jsem moc rád, že se toho rozhlas chopil. Vychází z velmi temných pocitů, já bych neřekl trochu temných, ale velmi temných. Je založená na pocitech cestujícího nočními vlaky z Prahy do Olomouce a kamsi dál. Je pravda, že se mi ta spolupráce natolik líbila, že jsem napsal další dramatický text už s tím, že by se dal jistě realizovat i v rozhlase, má název Černé hoře. Je to inscenovatelné myslím i na divadle. Ten název je trošku dvojznačný. Odkazuje to na Černou horu, oblíbenou destinaci českých turistů, ale to jak jsem to zdeformoval do podoby Černé hoře naznačuje, jaká poloha tam bude převažovat..."

20-06-2010