Příručkový román o životě se závislými

05-02-2006

Úspěšná švédská autorka knih o partnerství a sexu Kateřina Janouchová je dcerou českých emigrantů, kteří opustili republiku v roce 1974. Vyrůstala ve švédských školách a jazyk ovládla brzy tak, že se stal jejím pracovním nástrojem. Dnes působí jako novinářka a na svém kontě má už 8 knih. Po detektivní prvotině v roce 1993 následovalo několik populárně naučných publikací a v roce 2004 se k umělecké mu žánru vrátila románem Nejbližší. Ten nedávno vyšel v českém překladu Lucie Johnové.

Román Nejbližší je vyprávění mladé ženy, jejíž manžel propadl alkoholu a drogám. Dynamický tok textu nese touha pochopit, kde nastala chyba, která odstartovala postupný pád úspěšné rodiny se čtyřmi dětmi do pekel závislosti. Román není okázale formálně stylizovaný, pro autorku je primární současný jazyk jako nástroj bezprostředního sdělování.

"Myslím, že řeč nikdy nesmí ležet mezi čtenářem a zážitkem. Řeč vás nesmí v ničem zarazit. Aby to bylo jako otevřené dveře. Abyste nikdy necítil, že vám jazyk brání pochopit, co chci říct,"

říká Kateřina Janouchová. Jak ona sama román charakterizuje?

"Je to kniha o osudu ženy, která se zamiluje do muže, který má velmi nezdravý poměr k drogám a k alkoholu, tedy hodně pije a bere i jiné drogy, ale je zajímavé, že se o tom moc nemluví a nepíše. Hodně se mluví o těch, kdo jsou závislí, ale míň se mluví o jejich příbuzných, o jejich rodinách. Já sam jsme nemohla takovou knihu najít a nemohla jsem se o tom nic dočíst. A poté, co jsem tu knihu napsala, dostala jsem stovky dopisů od žen i od mužů, kteří mi děkují a psali, že ještě vlastně nikdy nečetli knihu, která by takhle přesně popisovala jejich zážitky a že si vždycky mysleli, že jsou v tom osamocení, že nikdo jiný nezažívá to co oni a že se stydí za svůj život, ale že jsem jim svojí knihou ukázala, že to je všechno velmi běžné a že se za to stydět nemusí. Myslím, že to bylo důležité i pro mně, když jsem to psala, že jsem si všechno líp uvědomovala, že to pro mě byla v něčem taky terapie."

Pozornost je ve vaší knize upřena k těm takzvaně spoluzávislým. Vy tou knihou stále zůstáváte na pomezí románu a příručky. tak jako jsou všechny vaše ostatní knihy příručky, tak něco z toho zůstává i zde. I tady je to vlastně příručka pro někoho, kdo je v zoufalé situaci, kterou neumí sám řešit.

"Ano, řekla bych, že je to příručkový román. Může se to číst jako literatura, ale je v tom i hodně rad a hodně dojmů, které si člověk potřebuje uvědomit, když žije v takové situaci. Já píšu každý den pro jeden velký švédský časopis, kam mi lidé posílají dotazy na různé složité životní situace, problémy ve vztazích atak a já jim píšu rady. A to mě asi trochu ovlivnilo, takže jsem nemohla přestat dávat rady ani v tomhle románě."

Vaše hrdinka Marisa prochází různými stádii ve vztahu k závislosti svého manžela, v tom, co je ochotna si o tom přiznat. Bude člověk, který se v takové situaci sám bezprostředně nachází, schopen tu knihu přijmout?

"Mám hodně případů, kdy jim fakticky pomohla. Knihu četlo hodně žen, které se mi potom ozvaly a napsaly mi, že díky té knize dokázaly nakonec vyhodit toho svého alkoholika nebo závislého na hrách nebo na pornografii, protože jsou samozřejmě taky jiné závislosti. Že si dříve nedokázaly uvědomit, jaký mají problém, ale když přečetly moji knihu, uviděly svoji situaci úplně jinýma očima a dostaly sílu, aby ho vykoply, aby udělaly nějaké životní rozhodnutí a svůj vztah zakončily nebo změnily."

Kolik muselo uplynout času na to, abyste byla schopna o tom psát?

"Uplynuly tři roky. Tři roky života ve střízlivosti. Můj manžel už skoro pět a půl roku neužívá alkohol ani drogy a když jsme měli tři roky života ve střízlivosti, tak jsem sedla a napsala tuhle knihu. Protože dřív jsem toho nebyla schopna a taky jsem to neviděla tak jasně. Dlouho jsem si říkala, že něco takového musím napsat, že je divné, že když má tolik žen takové zkušenosti, nikdo o tom nepíše a že se to furt tutlá. Že mají ženy pocit viny, že si samy vybraly takového manžela a že to je špatné. A asi kvůli tomu o tom nikdo nepíše. Proto jsem si řekla, že tu knu musím holt napsat já!"

A byl nějaký konkrétní impuls, konkrétní spouštěcí moment?

"Musím přiznat že ano, protože jsem v té době napsala právě Knihu o orgasmu a říkala jsem si, že bych se měla nějak začít vyvíjet jako spisovatel, že nemůžu pořád psát o sexu a že musím začít někde jinde. A nabídla jsem nakladatelství, že budu psát román, ale odrazovali mě. Říkali: Vy jste tak dobrá v psaní těch knih o sexu a vztazích, držte se toho, protože je těžké prosadit se jako romanopisec. A to - to mě tak naštvalo, že jsem hned utíkala domů a říkala jsem si, že mi nikdo nebude říkat, co můžu a co nemůžu a já jim ukážu!"

Nechtěli vás pustit z vaší škatulky...

"Přesně tak. Chtěli mě omezovat, a to nesnesu! Tak jsem začala psát."

Má ten příběh Marisy a Rickarda a celá problematika ve Švédsku jiný kontext než v Čechách?

"Myslím, že ve Švédsku se o těchto problémech o něco volněji mluví, i když i tady je to tabuizované. taky myslím, že Švédky se nechtějí tomu problému poddávat, jako se bohužel bojím, že hodně českých žen se poddává, protože si říkají, no, mužský jsou mužský, ti si dělají, co chtějí, a nějak se to víc akceptuje."

Že ve Švédsku je zkrátka větší emancipace žen?

"Rozhodně. A v emancipaci je taky to, že žena nemá chuť si dávat ubližovat. Ale bez ohledu na to hodně švédských žen žije v takových vztazích, které jsou destruktivní, takže v tom jsou podobné českým ženám. Když jezdím do Čech, tak vidím, že české ženy jsou hodně potlačené."

Kateřina Janouchová nyní pracuje na dalším románu. V něm se zaměřuje na své zkušenosti spojené s emigrací do Švédka a pronikáním dítěte do nového neznámého prostředí.

05-02-2006