Poslední sbírka veršů Ivana Jelínka

14-03-2010

Ivan Jelínek je významná osobnost české metafyzické lyriky. Narodil se v roce 1909 a k jeho nedožitým stým narozeninám byla připravena z pozůstalosti sbírka nazvaná Na závěr do prázdna. Vydání se zpozdilo, sbírka se objevila až začátkem letošního roku. Na významu jí to ale nijak neubírá.

Jelínek jako spisovatel debutoval v roce 1933 prózou Perletě, živil se i jako novinář, od roku 1938 pracoval v Radiu Praha. Během války působil v českém rozhlasovém vysílání z Francie, později v londýnském BBC. Jako válečný zpravodaj se nechal nasadit na východní frontě. Po válce byl krátce na ministerstvu informací v Praze, ale v roce 1947 znovu odjel do Londýna a tady zůstal až do své smrti v září 2002. Kniha, která teď vychází, je společným editorským dílem brněnského literárního teoretika Jiřího Trávníčka a českobritského publicisty Milana Kocourka, který se v BBC s Jelínkem léta přátelil. Kocourek nám popsal genezi této posmrtné sbírky:

Ivan JelínekIvan Jelínek "Ivan Jelínek za svůj život vydal mnoho básnických sbírek a většinu z nich vydal vlastním nákladem. Po listopadové revoluci vydalo nakladatelství Železný celé jeho dílo, také Český spisovatel vydal jeho básně. Sbírka Na závěr do prázdna jsou jeho dosud nevydané básně z pozůstalosti u paní Zdenky Kolářové, která bydlí v Londýně a která byla jeho partnerkou po mnoho let a byla to největší láska jeho života. Ona mi nevydané básničky půjčila, já jsem je přefotil a poslal profesoru Jiřímu Trávníčkovi do Brna. On se velmi ochotně nabídl, že je přečte a pomůže mi je vybrat. A tak spatřila světlo světa tato sbírka Na závěr do prázdna, kterou vydal Host v Brně."

Jak rozsáhlá je ta pozůstalost a kolik textů jste vybral?

"Když jsem si ty strojopisy prohlížel, tak to bylo hodně přes sto básní. Ovšem když se pak na to podíval profesor Trávníček, tak jich vybral jen asi čtyřicet. Jsou to básně krátké i trochu delší."

Vybírali jste básně něčím spřízněné, aby ta sbírka měla ucelený charakter?

"Dá se říct, že to jsou hlavně básně o lásce. Všechny jsou věnované paní Zdeně Kolářové, dá se tedy říct, že láska je jejich spojujícím tématem."

Ivan Jelínek věnoval své třetí ženě Zdeně Kolářové většinu své básnické tvorby.

Ivan JelínekIvan Jelínek "Jsou to básně dřív nevydané a všechny je Ivan napsal pro mě," vysvětluje Zdena Kolářová. "Měla jsem je tady a protože jsem chtěla, aby se vzpomenulo jeho stovky, která byla loni, tak jsem jim to dala k dispozici. Říkala jsem, že s tím nechci mít nic společného, aby si to vzali, že budu jen ráda, když to vyjde, což se tedy stalo. Ovšem nevyšlo to na jeho stovku, vydali to až letos v lednu. Ale zaplať pámbu za to. Čili to je první a jediná knížka, která nebyla věnována mně. Ovšem nepočítám ty, které vydával před válkou, to jsme se ještě neznali, že."

Milan Kocourek je stejně jako Kolářová s realizací knihy spokojen:

"Ano, je skvělá, už jsme tady měli první křtění v Londýně na českém velvyslanectví. Dali tu knihu dohromady dost s umem, a dokonce jsem slyšel, že jí bude udělena nějaká cena v grafické oblasti."

Obálku netypického, vysokého formátu zdobí text veršů a to písmo mění barvu, přechází od syté vínové po do žluta vyrudlý odstín. A to blednutí koresponduje s titulem Na závěr do prázdna. Jak jste vybírali název?

"O názvu rozhodl profesor Trávníček a je to titul jedné z básní, poslední datované. Byla napsaná v Londýně 23. 7 2002. Začíná slovy: Až sem! Jen sem!/ Po poezie třemen/ pro zdržování pro nabídku/ Třmen z ocele a ze řemene..."

Ivan Jelínek se jako básník vyznačoval velmi originálním zacházením s jazykem. Jeho volné verše jsou plné novotvarů a jmenných nakupenin. Ve sbírkách, které vydával v zahraničí, dominovala tématika náboženská, vztah k přírodě a k ženě. Velmi silně byl ovlivněn antickou řeckou tradicí. Milan Kocourek vzpomíná, jak Jelínkovu tvorbu hodnotil bohemista Robert Pynsent.

"Byl jsem jednou v Londýně na přednášce PEN klubu, předsedal George Mikes, který byl tehdy prezidentem exilového PEN klubu a Ivan Jelínek tam byla jako zvláštní, čestný host a mluvilo se tam o jeho díle. A jeden ze znalců Robert Pynsent tehdy řekl, že jsou tři druhy básníků: první nabíše báseň a rozumí jí jak on tak jeho čtenář, druhý básník je ten, který napíše, ale rozumí jen on, ne už čtenář, a třetí typ napíše báseň a nerozumí jí ani on, ani čtenář. A to že je Ivan Jelínek. Když jsem tohle slyšel, podíval jsem se na Ivana Jelínka, protože kdyby tohle někdo řekl někdo o mé tvorbě, já bych se hrozně rozčílil, ale jelínek u toho vypadal docela spokojeně. Tehdy jsem neměl možnost se ho na to zeptat, ale po jeho smrti jsem se zeptal paní Kolářové. A ona mě překvapila, protože řekla, že Pynsent měl pravdu. ´Protože Ivan báseň často napsal, ani nevěděl, proč ji napsal, a potom o ní ještě týden dva uvažoval. Někdy sám přiznal, že vlastně jenom přepisuje vzkazy, které dostává shůry.´ A mně v dopise jednou napsal, že vlastně zapisuje, co mu sděluje Bůh."

14-03-2010