Pavlína Brzáková: S duší závislou na Sibiři

Společně s etnoložkou Pavlínou Brzákovou se nyní vydáme na Sibiř za domorodými kočovníky. Začátkem roku vyšel její sibiřský cestopis Modřínová duše. Její v pořadí už sedmá kniha vychází stejně jako předchozí z materiálů, které během svých cest od roku 1991 Brzáková nasbírala.

Kniha Modřínová duše je zatím poslední z knih Pavlíny Brzákové. Řadu zahájila v polovině 90. let vyprávění Goromomo Goroló a Jamtana. Navázala autobiografická novela, další sborník vyprávěnek, příběh sibiřského šamana Ogeho a nakonec tento cestopis o dobrodružstvích, která Pavlína Brzáková v prostředí sibiřských pastevců zažila, zvláště pak o opilcích, násilí a mrhání šamanskou silou.

"Poprvé jsem na Sibiř jela v roce 1991, ale ten zájem vznikl už mnohem dříve. Když jsem ještě na gymnáziu začala psát kroniku naší vesnice, tak jsem se seznámila se starou paní hospodskou, jejíž manžel byl legionář. Tehdy jsem se seznámila s písemnými materiály, dopisy a deníky, které po sobě legionáři zanechali. To mi poprvé přiblížilo oblast, kterou jsem později začala navštěvovat. V roce 1991 to bylo nejprve Burjatsko u hranic s Mongolskem, kde jsem se dostala do malé vesničky Tagarchaj, kde tehdy žil šaman Kondraška. Zkusila jsem ho navštívit ještě jednou v dalším roce, ale už nebyl naživu. A od té doby jsem se vlastně neustále snažila vyhledávat šamany, ale už jsem neměla takové štěstí a nikdy jsem se vlastně s opravdickým šamanem nesetkala.

Po Burjatech to tedy byli Evenkové a v loňském roce ještě Tuvinci, protože jsem se doslechla, že v Tuvě probíhá cosi jako národní obrození se silným návratem k šamanismu a k šamanství. Slovo šamanismus nevystihuje úplně podstatu, protože nejde o nějaké hnutí, ale jde spíš o probouzení jednotlivců."

Pavlína Brzáková, foto: ČTKPavlína Brzáková, foto: ČTK Takže spíš o to šamanství. A je to tedy zájem o šamanství, co vás tam pravidelně přivádělo znovu a znovu?

"Šamanství asi úplně ne. Ono se to tak tvářilo ze začátku, ale já myslím, že tím hlavním důvodem je spíš poznávání sebe sama. protože tolik věcí bych se o sobě nedozvěděla, kdybych zůstala sedět tady doma. Že jsem odjela takhle daleko a musela jsem se spoléhat sama na sebe, na lidi, které jsem potkávala, a učit se číst v těch tvářích, kdo je mi nakloněn a s kým se raději do rozhovoru nepouštět, tak myslím, že tohle bylo větší dobrodružství."

Je to vůbec možné? Když se člověk setká s někým z takhle jiné kultury, s takhle jiným způsobem života... Jak dlouho vám to trvalo, než jste se naučila rozumět těm tvářím?

"Bylo to určitě velmi těžké, ale člověk, který se vydá takhle daleko, tak se musí naučit spoléhat na svoji intuici. A když zrovvna něco včas nepozná, tak na to nějakým způsobem doplatí. Musí být smířený s tím, že podstupuje určité riziko. Samozřejmě došlo k mnoha omylům, ale zase vždycky nějakým zázrakem se stalo, že mi pomohl někdo jiný. Takže všechno vždycky dopadlo dobře."

Co si z těch svých cest přivážíte kromě nasbíraných příběhů, materiálu, zkušeností, zážitků, které se udějí přímo tam?

"Asi nejmarkantnější je chuť k dalšímu životu. Protože já jsem spoustu cest měla jako útěky. myslím, že mi tady něco nešlo a já jsem našla východisko v tom, že jsem se sbalila a odjela jsem pryč. Ta chuť k životu souvisí s tím, že jsem poznávala, že ti lidé tam žijí mnohem těžší a složitější životy a zároveň se mi odhalovalo, že člověk nemusí být zaměřený jen na výkon, jak ho tlačí naše společnost. Že se může radovat z nicnedělání. Já jsem byla vždycky nastavená na ten výkon a tam po počátečním boji, který se ve mně uvnitř odehrával, že jsem si myslela, že pořád mám něco dělat, tak jsem najednou nedělala nic a našla jsem v tom určitý rytmus a řád a nesmírně mě to obohatilo."

Jakým způsobem provádíte sběr těch vyprávění? Nahráváte si je, píšete si průběžně poznámky?

"Já jsem se naučila jednu nutnou věci, že jsem si ty příběhy musela pamatovat. Já jsem se je naučila nahrávat do hlavy a potom, když to vyprávění skončilo, tak jsem se vzdálila a všechno, co jsem si zapamatovala, jsem honem rychle hodila na papír. Abych tím nerušila. Sposta příběhů byla vyprávěná ve stanu, mezi kočovníky u ohně, a v tu chvíli vytahovat magnetofon by asi nepůsobilo příliš dobře. I když potom jsem to několikrát zkoušela, a musím říct, že ta zkušenost s tím není dobrá, protože ti vypravěči vždycky měli tendenci ty příběhy nějak zkracovat, odbývat a už to nebyla taková radost. takže jsem spíš spoléhala na to, co si zapamatuju, a když jsem něco nevěděla, tak jsem se jich třeba dodatečně zeptala někdy jindy a oni mi to poopravili. Tohle byl vlastně nejšetrnější způsob."

Budete se na Sibiř vracet?

"Já jsem si po každé cestě říkala, že už nikdy, ale cest bylo osm. A taky jsem měla období, kdy jsem zkoušela jezdit někam jinam, abych si od Sibiře odvykla, zkusila jsem Peru a Costa Ricu - nepodařilo se. A loni, když jsem byla pevně rozhodnbutá, že nepojedu nikam, tak za týden se můj názor změnil a já jsem nakonec odjela do Tuvy na jih Sibiře - takže předpokládám, že to takhle se mnou bude dál."