Maks Ščur zazpíval v Brně své zhudebněné básně

Festival Měsíc autorského čtení v Brně představuje do konce července domácí i zahraniční literaturu v podání spisovatelů. Pozornost k českým autorům je už tradiční, letos ale zaujala diváky také početná skupina Bělorusů. Vilém Faltýnek Brno navštívil a představí vám jednoho z nich, Makse Ščura.

V Brně vystoupily tři desítky běloruských autorů. Zastoupeny mezi nimi byly všechny generace, muži i ženy, poezie, próza i drama. V Bělorusku se dnes mluví a čte většinou rusky, běloruština je jazykem venkova a literátů, kteří se snaží národní jazyk udržet. Bělorusko je dnes ve světě vnímáno prizmatem diktátorského režimu Alexandra Lukašenka. Nakladatelství Větrné mlýny ale do Brna nezvalo politickou opozici.

"My jsme měli kritérium kvalita. Nikoli politika, nikoli společenská nebo nějaká občanská příslušnost, to nás vůbec nezajímalo, ale shodou okolností se ukázalo, v Bělorusku existují dva svazy spisovatelů, jeden oficiální, jeden polooficiální až ilegální, a ukázalo se, že většina těch dobrých spisovatelů, kteří přijíždějí k nám do Brna, jsou v tom polooficiálním. To znamená ta politika se tam vynořuje mimoděk," říká Petr Minařík z pořádajících Větrných mlýnů.

Maks Ščur, foto: autorMaks Ščur, foto: autor "Cestičky, ostružiny,/ Žně začínají, žně končí/ Ve městě pružiny/ A cizí řeč// Zapomenutý Drazdoviči,/ Jaký jsi výjimečný!/ Jdi ty, jen beatnik,/ Kterého válka ušetřila," zpívá Max Ščur ve svých zhudebněných básních.

Maks Ščur žije už skoro 10 let v České republice, získal zde politický azyl.

"Já jsem přicestoval do České republiky v roce 1998 a požádal jsem tady o politický azyl. V podstatě jsem utekl před pronásledováním KGB, přesněji kvůli pokusům o vydírání. KGB se mě snažila získat pro spolupráci. Díky pomoci kamarádů jsem se tomu šťastně vyhnul a nakonec taky díky českým úřadům, které mi udělily politický azyl."

Byl to první pokus získat azyl?

"Ano. Abych řekl upřímně, byl jsem tenkrát v šoku a šlo mi o to dostat se za co nejkratší dobu co nejdál. Nesvědčí to o žádném hrdinství ani statečnosti, ale bylo mi dvacet let a poprvé jsem byl konfrontován s vážným nebezpečím. Přijít o všechno, o svůj dosavadní život a možná skončit ve vězení nebo v blázinci. Takže jsem byl trošku v transu, přijel jsem sem, vystoupil jsem... byla to poslední země na západ, se kterou jsme ještě neměli vízový režim. Jak říkám, moc jsem nepřemýšlel."

Maks Ščur, foto: autorMaks Ščur, foto: autor Psal jste už před odjezdem z Běloruska?

"Já píšu už dlouho. V podstatě jedna z věcí, které jsem napsal, byla důvodem pronásledování v Bělorusku. Byla to politická satirická hra, která se hrála jako pouliční divadlo v Minsku v roce 1997. To je neuvěřitelné, už je to deset let od uvedení... Byla to taková fraška, satira... Musel bych udělat exkurs do historie. V roce 1881 běloruský anarchista spolu s dalšími anarchisty v Rusku zavraždil cara Alexandra II. Výročí jsme oslavili tak, že jsme zinscenovali tu událost ještě jednou, ale v současných kulisách, ironickým způsobem. Ten císař velice připomínal současného prezidenta, ti anarchisté velice připomínali nás. Bylo to veselé, nikdo nevěděl, že to tak skončí."

Neprovokuje vás někdy česká realita k napsání další satirické hry?

"Podívejte, Česká republika je demokratická země. Proto smát se sobě je tady v podstatě málo zajímavé, protože to patří k dobrému tónu. Mnohdy stačí sami sobě se vysmát, abychom s tím už nemuseli nic dělat. Proto jsou tu asi velice populární ty satirické hry, kde se vybije si lidé vybijí nespokojenost s tím, co je kolem nich. Ale já tady žádnou satirickou hru psát nebudu, protože když mi tu bude něco vadit, budu se asi snažit s tím něco udělat, jakožto obyvatel České republiky. tady to má myslím mnohem menší smysl než v Bělorusku, kde je satira skutečně v podstatě jedinou zbraní proti režimu."

Maks Ščur, foto: autorMaks Ščur, foto: autor Jako obyvatel České republiky jste se zatím nedostal do situace, kdy byste zažíval bezmoc?

"To samozřejmě ano, to jsem se dostal. Vysmát se tomu s přáteli můžu, ale jsou věci, které se mají řešit. Nechtěl bych se tu pouštět do kritiky, ale všecko to směřuje do Evropské unie, do té říše blahobytu, na který já osobně nevěřím, takže z toho mám úplně zmatený pocit. Myslím, že řadový občan je čím dál bezmocnější, před úřady a institucemi, před monopoly na trhu... To není samozřejmě vůbec v pořádku."

"Náměstí Republiky// Auta stojí bez hnutí,/ stojí bez hnutí krávy./ Večerní náměstí nutí/ znehybnět magnet únavy.// Magnet paměti vábí/ do těch míst: navzdory cti,/ libido se snaží/ zbavit každého z nás osamělosti.// Vzduch své dýchání zadržel,/ počasí ztlumilo barvy./ Někdo najednou umlčel/ v mžiku zestárlé kavárny.// A v ten okamžik z blízké brány,/ krutě a bezmyšlenkovitě/ poušť zívla na bezbranné/ město tlamou staveniště."

Změnil se tady v Praze způsob nebo intenzita vašeho psaní?

"Rozhodně ano. Změnil se díky tomu, že jsem přišel o kontakt s běloruskou společností, která je ruskojazyčná, tím pádem se do popředí v mých myšlenkách a způsobu uvažování dostala velice intenzivně běloruština. Začal jsem se tady v Praze stýkat s mnoha významnými běloruskými činiteli, z emigrace, ze Svobodné Evropy, s kolegy básníky atd. Takže to všechno mě velice ovlivnilo. Navíc i české jazykové prostředí, jakožto prostředí slovanské, které je svým způsobem blízké běloruštině, mě taky ovlivnilo a já jsem začal být plodnější a experimenty s jazykem, které mě předtím málo zajímaly, mě najednou začaly skutečně bavit a já jsem právě tady myslím získal svůj osobitý styl."

Maks Ščur, foto: autorMaks Ščur, foto: autor Píšete stále bělorusky, nebo se pokoušíte psát i v češtině?

"Do češtiny zatím jenom překládám. Své básně, básně kolegů z Běloruska, a rovněž překládám do běloruštiny. A že bych se ještě nějak cpal do té skvělé české literatury, do její tradice, která je dost soběstačná, bohatá a kterou v podstatě neznám... jsem s ní obeznámen, ale neznám ji do té míry, že bych se k ní mohl vážně přihlásit."

A publikujete tady? Vycházejí vám v Čechách knihy, ať už v překladu nebo v běloruštině?

"Trochu ode všeho. V Čechách se bohudíky zvedl zájem o běloruskou kulturu a v určitých nakladatelství vycházejí publikace věnované Bělorusku. Takže já jsem jich už taky pár měl. Za což jsem vděčný. Ale doufám, že se mi podaří do češtiny přeložit ještě víc svých věcí. Knížku jsem také vydal tady, ale to spíš z praktických důvodů. Šlo o to, že tady jsem mohl celý proces kontorlovat a udělat to po svém. "Ranni sbor" se to jmenuje, je to osobní poetická antologie za posledních 10 - 15 let. Šlo o to, že já jsem odjel z Běloruska příliš brzy, aniž bych si stihl vytvořit nějaké jméno nebo apoň navázat kontakty s píšící veřejností v Minsku, takže jsem tam byl takový samotář poněkud na okraji. Proto jsem chtěl sebrat skutečně všechny rozptýlené básně a ve velkém počtu jsem tu knížku jakoby rozhodil na běloruský trh..."