Lyrický vypravěč Stanislav Struhar

Stanislav Struhar pochází z Gottwaldova, ve 26 letech emigroval s manželkou do Rakouska. Od technických profesí kterým se věnoval doma, se rychle přeorientoval na literaturu. Působí ve Vídni jako knihkupec a sám píše. Začínal poezií, dnes se věnuje hlavně próze. Jeho knihy vycházejí také v České republice.

Stanislav Struhar, foto: autorStanislav Struhar, foto: autor Básně v podání Petra Mančala otevírají dnešní setkání s českorakouským spisovatelem Stanislavem Struharem. Jako Stanislav Struhař se narodil v někdejším Gottwaldově v roce 1964. Silně ho v dětství ovlivnil rozpad manželství jeho rodičů. Sám jako rodič pak prošel zkušeností násilného odloučení od syna. Téma zraněného dětství je v jeho literárním debutu, česko německé sbírce básní Der alte Garten / Stará zahrada silně přítomno.

Psal jste už před odchodem do emigrace?

"Psal, mé první texty byly básně, ty jsem psal už jako teenager. Ty básně jsem měl s sebou v batohu, když jsme utíkali přes hory do zahraničí."

Jakým způsobem jste se dostávali s vaší paní do zahraničí? To, co říkáte, naznačuje dobrodružný příběh...

"My jsme po několika letech dostali povlení k odjezdu do Chorvatska, tenkrát do Jugoslávie, se zájezdem. Dostali jsme ho pod podmínkou, že dítě zůstane doma. Jelikož jsme měli informace, že děti jsou pomocí Červeného kříže nejpozději do tří měsíců rodičům dopraveny, tak jsme útěk riskli. Trhli jsme se tam od skupiny a utíkali jsme přes hory. Bylo to v létě roku 1988. Ale bohužel jsme nevěděli, ani jsme to nemohli vědět, protože v československých médiích se ta informace neobjevila, že v roce 1988 Červený kříž s Československem nespolupracoval, a to jsme se dozvěděli až v uprchlickém táboru Treiskirchen. To byl pro nás šok. Tušili jsme, že nás čeká hodně těžká cesta, a tahle předtucha se potvrdila."

Stanislav Struhar, foto: autorStanislav Struhar, foto: autor Co jste si říkal na podzim roku 1989? Nelitoval jste svého kroku?

"Nelitoval, protože syn byl už u nás. Už koncem roku 1989 jsme věděli, že přijede, přijel nějak v lednu 1990. To bylo obrovské ulehčení a my jsme pak mohli začít ten život, který jsme si přáli. My jsme utíkali s cílem najít nový domov, začít nový život. A tahle tragédie se synem to ze začátku překazila. jakmile on byl u nás, tak se nám tenhle sen splnil. My jsme byli v Rakousku velice dobře přijati, už začátkem 90. let jsme se pohybovali mezi německy mluvícími přáteli, ale absolutně jsme nedostali pocítit, že jsme cizinci."

To je velice zajímavé, co říkáte, protože ve vašich románech a ve vaší literární tvorbě se to téma cizinectví vrací - právě jako problém.

"Ano, já jsem dostal poprvé pocítit, že nejsem v Rakousku doma, když jsme se snažil navázat kontakt s literární scénou. Hlavní problém byl v tiom, že já jsem neustále psal v mateřštině, což byla překážka, která se ani z jedné strany nedala překonat. Já jsem si netroufal psát v němčině a nakladatelé si na druhé straně netroufali vydávat text, kterému nerozumí. Co mě tenrát hodně zranilo, byly ty neustálé odkazy na můj původ a na Českou republiku. Tam byly potom už i slovní hříčky, kdy já jsem jako rakouský občan od roku 1994 otevíral dopis, odpověď, která mi zpátky přišla, která začínala slovy: A vy jako český občan se obraťte na české úřady... A to nebyla náhoda, to byly cílené věty."

Nezaměstnaný knihkupec David a nakladatelská redaktorka Astrid jsou hrdiny Struharovy poslední knihy vydané česky, útlého románu Hledání štěstí. Zamilují se do sebe, ona však neví, že on je zároveň spisovatel, a už vůbec ne ten spisovatel, jehož rukopis - jako tolik jiných - odmítla s doporučením, že by neměl psát německy, ale svou mateřštinou... V dřívější próze Rukopis je zase hlavní postavou spisovatel z Pobřeží slonoviny, který od dětství vyrůstá v Rakousku, a přesto se nezbaví stigmatu cizinectví. Vlastní životní zkušenost přetavuje Struhar do literární tvorby tímto nepřímým způsobem.

VídeňVídeň "Já jsem nechtěl psát žádný autobiografický román, já jsem se rozhodl pro formu románu, kde bych na tenhle problém upozornil. V dnešní takzvané slučující se Evropě. Například problém literární řeč. Přechod do německého jazyka. Ztráta mateřštiny. Já jsem volil formu, kde jsem si byl jistý, že bych tohle téma mohl dobře zpracovat, použít v něm i vlastní zkušenosti, které jsem nasbíral."

Je pro vás tohle téma už vyřízené? Už jste se s ním vyrovnal?

"Co se týče jazyka, co se týče problémů na literární scéně, tak určitě. Já jsem na to téma napsal dva romány, jeden se zabýval spisovatelem, který píše v druhé mateřštině, druhý se zabývá spisovatelem, který přestal psát v mateřštině a začal psát německy, a tím je pro mě tohle téma vyřízené. Poslední román, který jsem ještě neuveřejnil, tematizuje hledání nového domova, ztráta mateřštiny, štěstí a neštěstí v cizině, akorát že protagonisté nemají v pozadí už literární problémy, ale problémy spíše s integrací. Jako protagonisty jsem volil Němce, Italy, Fransouze. Tím chci říct, že jen proto, že jsem narozen v České reublice, nebudu celý život psát z pozice Čecha."

V České republuce zatím vyšly Struharovy romány: Rukopis, Opuštěná zahrada a Hledání štěstí. Bilingvní básnická provotina Der alte Garten / Stará zahrada vyšla pouze v Rakousku. Struharův návrat do českého prostředí sleduje průběžne recenzentka Daniela Iwashita, dejme jí proto teď slovo:

"Ve Struharových prózách důležitý děj nespěje kupředu - i nejnepatrnější příhody se stávají záminkami ke vzpomínkám. Protagonistům se „děje" minulost. Jako by stále našlapovali kolem dětství a kolem jakéhosi nenapravitelného neštěstí, snad i viny rodičů. Nejraději se i se svými vzpomínkami toulají po parcích a zahradách, jejich kroky autor pokaždé nasměruje i na vídeňský Centrální hřbitov. Ani v minulosti se navenek nic nedělo, vše se odehrávalo uvnitř. Motivace se nevysvětlují, úvahy o smyslu života nepřicházejí. Struharova próza je v základu lyrická a svými inspiračními zdroji - dětství, příroda, vykořeněnost, setkání se ženami, nepřijetí v novém domově a jazyce - totožná s jeho průzračnou poezií," napsala Daniela Iwashita v recenzi na Hledání štěstí.

Kde se vlastně ztratil Struhařův háček z příjmení?

"Rakousko je země, která s háčkem neumí zacházet. Kamkoliv jsme přišli na úřad, tam nebylo možné se s úředníky domluvit. Nějaký úředník mě třeba napsal bez háčku, protože neměl háček ve své klávesnici, a když jsem přišel na druhý úřad, kde byl háček, vznikalo i podezření, že se jedná o dvě rozdílné osoby. Tak jsme si při příležitosti udělení rakouského státního občanství zažádali i o odstanění háčku. Ale bylo to pouze z těchto pragmatických důvodů..."