Kocourkovští učitelé, jejich historie a tvorba

V knihovničce se tentokrát setkáme s kdysi slavným pěveckým souborem Kocourkovští učitelé, který u nás patří k průkopníkům moderního humoru a na nějž nepřímo navazovalo i Divadlo Járy Cimrmana, textaři Suchý, Vodňanský a další. Proč o hudebním tělese v knižní rubrice? Na pultech obchodů se totiž objevila publikace Svatopluka Káše Kocourkovští učitelé, jejich historie a tvorba.

Foto: ČTKFoto: ČTK Na počátku stála nezávazná legrace gymnazistů z Rychnova nad Kněžnou. "Jedné květnové soboty v roce 1914 byli občané bydlící v sousedství starostudentského kvartýru u Čermáků vystrašeni srdcervoucím řevem. To studenti doma zpívali. Občané a živnostníci kolem bydlící velmi na to žehrali a hubovali, řkouce, že by bylo lépe, kdyby si studenti raději hleděli knížek a učili se. Nakukujíce oknem viděli pouze, jak polonahý jinoch řídí sbor jiných, rovněž polonahých jinochů (bylo právě sobotní mytí). Sousedé říkali, že je to ostuda. Nevěděli, bláhovci, že právě tam, ve studentské jizbě vznikla první myšlenka parodovat velká pěvecká tělesa," zapsali zpětně Kocourkovští do své kroniky.

"To byla parta tehdejších septimánů a oktavánů a ti si vzali za cíl parodovat některá ta velká známá pěvecká tělesa jako Moravští učitelé, Pražští učitelé atd,"

říká autor knihy Svatopluk Káš. Přišla světová válka a studenti odešli na frontu, sbor se rozpadl. Na studiích v Praze se později parta rychnovských kamarádů dala opět dohromady a podařilo se jim proniknout i do programu slavného kabaretu Červená sedma. Po zániku kabaretu se opět rozešli. Po několika letech ale zase obnovili činnost a pak už vystupovali nepřetržitě od roku 1926 až do let čtyřicátých. Přitom stále jako poloprofesionální soubor, kde každý člen měl svoje civilní zaměstnání.

"Ten soubor osmi lidí, jak se konstituoval od roku 1926 až do roku 1929, těch osm zůstalo spolu pohromadě až do roku 1954. Ukončili činnost za prvé proto, že stárli, a za druhé po roce 1948 už jim jaksi nepřála doba. Ne že by zpívali něco řekněme protikomunistického nebo protisocialistického, ale jejich tvorba byla absolutně nepolitická. A to se v tehdejším režimu nelíbilo, pořád jim říkali, že musí trošku budovatelsky atd., ale to oni nemohli nebo nechtěli, a pořád jim cenzůra nakazovala: tohle nemůžete, tohle nesmíte - no a nakonec než se pořád přizpůsobovat, tak řekli: Už konec!"

Pěvecké sdružení učitelů kocourkovských, jak zněl jejich plný název, bylo velice oblíbené a už v meziválečném období vydalo mnoho ze svých hudebních čísel na gramofonových deskách. Popularita je přivedla dokonce do filmu a moc nechybělo, stali by se i jevištními kolegy Voskovce a Wericha. Protože však lpěli na tom, že budou provádět vlastní autorské věci, ke spolupráci nakonec nedošlo.

"Hlavní zásada jejich tvorby byla, že to musí být kompletně z dílny: Made in Kocourkov, od textu, přes muziku až po jevištní vystupování. To tenkrát bylo něco naprosto nového, jedině Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha mělo své texty, ježkovu muziku, ale jinak tohle nebylo běžné. Později po válce už taky Semafor byla založen na tomhle principu...

Jejich hlavní cíl byl pobavit publikum, musel tam být humor a to humor přístupný širokému publiku. Protože každý má rád něco jiného. Když přinesl jejich textař na zkoušku novou věc, tak se k ní každý vyjádřil, líbí, líbí, líbí - a jak se někomu jen trošku nelíbila, tak pryč s ní. Oni mají celkem 150 repertoárních čísel, z nichž některá zazněla třeba jen třikrát, čtyřikrát. Ohlas v publiku zkrátka nebyl tak velký, tak se text nebo i celá skladba vymetly. Ale měli své klasické skladby, třeba Balada o hřídeli osmkrát zalomené nebo jejich největší číslo Kongres duchů..."

Kongres duchů vyšel na jejich poslední a nejdelší nahrávce až po jejich definitivním zániku, v roce 1955.

"Oni využívali skladby operní, národní písničky, vzali si nich toho vždycky kousíček a dělali k nim parodie. Byli fanatici rýmu, oni někdy dokonce kvůli rýmu i nelogicky ukončili skladbu, jen aby tam byl ten rým a musela tam být sranda..."

A co Svatopluka Káše přivedlo k psaní knihy o Kocourkovských? Káš je povoláním neurolog, napsal řadu odborných publikací, ale také třeba knihy o lékařském humoru. Kde se u něj vzali Kocourkovští? Jeho tatínek, Josef Káš byl jedním z gymnazistů, kteří v Rychnově při koupání v roce 1914 objevili kouzlo hudební parodie. Na celá léta se pak stal vůdčím duchem spolku a značku Kocourkovští stále znovu s nadšením obnovoval. Navíc Svatopluk Venta, druhý nejvěrnější člen tělesa, se stal strýčkem autora knihy, takže jeho dětství bylo touto zábavou zcela poznamenáno.

"Já jsem kocourkovským duchem natolik odkojen, že jsem - řekl bych - bacilonosič..."

Při psaní knihy proto mohl čerpat nejen z vlastních vzpomínek, ale také z rodinného archivu.

"Já mám deset takhle tlustých knih archivu, kde jsou všechny výstřižky, programy, kritiky atd., a samozřejmě o řadě koncertů i jakýsi zápis. Vzpomínky, jaké to tam bylo, jaká tam byla psina, a z toho jsem hodně použil do knížky."