Jaromír Zemina: Zapisoval jsem, co se mi zdálo zázračné...

Jaromír Zemina, foto: autor

Cestování je dnes běžnou realitou našich životů. Jaromír Zemina cestoval ještě v době, kdy to tak samozřejmé nebylo, ať už z důvodů technických, ekonomických či politických. Výjimečné zážitky se pokoušel a dodnes pokouší zaznamenávat slovem. V krátkých úvahách a básních v knize Z cest a cestiček popisuje svět z perspektivy teoretika výtvarného umění. Pořad uvádíme v repríze.

Tak začíná pořad olomouckého studia Českého rozhlasu z textů Jaromíra Zeminy. Teď navštívíme v pražském bytě autora a požádáme, aby vysvětlil, jak se člověk profesí spjatý s vizuálním uměním (navíc Zemina je nejen teoretikem, ale sám i kreslí), dostane na "scestí" literární tvorby...

Jaromír Zemina,  foto: autor
"Začalo to někdy v roce 1975 za zvláštních okolností. Já mám chalupu v Podkrkonoší, kde jsem se narodil, a takový malý sad u toho a jednoho podzimního dne jsem vystoupil na žebřík, abych natrhal jablka, a tehdy se to stalo. Najednou jsem zjistil, že přestože mě od země dělilo pár příčlů, že jsem jinde. A to byl svět básnictví. Prostě najednou jiná skutečnost... bylo to opravdu jako náhlé osvícení. Tehdy jsem si uvědomil, že bych měl psát taky o něčem jiném. Dokonce už dříve mě napadalo, že tohle nebo tohle bych si měl napsat. Protože jsem zažíval věci, které se mi zdály v podstatě zázračné, a že by stály za to, aby zůstaly zapsané. Takže takhle jsem začal psát, už před tím pár let, a tak se to dohromady sešlo.

A psal jsem pouze a pouze pro sebe. Někdo říká, že psal pro sebe, ale myslel od začátku vydávání. Ne, to u mě opravdu tak nebylo, a taky skutečně to trvalo patnáct... dvacet... ne, dokonce dvacet pět let, než jsem přišel na to, že by to měli číst i jiní lidé. Že by bylo škoda kvůli těm událostem, abych si to nechal pro sebe. A v té chvíli už o mě věděl můj přítel Sergej Machonin, který mě měl k tomu, abych udělal knížku a že on ji samizdatově vydá. Pak Sergej umřel a nějak to zapadlo. Pak se nějak stalo, že typograf Vladimír Nádvorník upozornil Torst na to, že píšu jiné věci, a tak vznikla knížka Jiné texty."

Jaromír Zemina patří do okruhu kunsthistoriků, kteří studovali dějiny umění v 50. letech v Brně. Svůj kritický zájem věnoval zejména Alénu Divišovi, Jiřímu Johnovi, Adrienně Šimotové, Emilu Fillovi, o nich psal monografické práce. Úvahy a verše z knih Jiné texty a Z cest a cestiček podle něj přirozeně doplňují jeho teoretické aktivity. Začal s nimi v 70. letech a dodnes v psaní neustává.

"Píšu i dnes, bez toho nějak nemůžu být. Tak vznikly teď už zase texty, které se jmenují Pozdní texty. Vlastně píšu daleko víc než předtím, než jsem šel do penze v roce 1992. A já, který jsem naprostý negramot, pokud jde o techniku, tak jsem si zalíbil svůj notebook a - nechci říct, že jsme byli v dobrých stycích, několikrát mě tak příšerně podrazil, že na to ani nechci myslet - ale přece jenom mi umožnil, když měl lepší chvilky, napsat toho abych nepřeháněl třeba sedmkrát víc, než bych napsal normálně. Víte, dřív se psalo rukou, pak to člověk na nějakém Consulu přepsal, pak to přepisoval dál, až nemohl... Bohumil Hrabal říká, že to pořád překlepává, až odpadne, že skončí, když už se na to nemůže dívat. Takže to bylo dost zdlouhavé a já už si dneska nedovedu představit, že jsem to takhle dělal. A vůbec nedovedu pochopit, že třeba František Palacký své Dějiny národu českého psal ručně! To já opravdu nechápu. Protože ten člověk například musel psát tak, aby se v tom vyznal. Nepředstavitelné!"

Poslechněte si ještě jednu ukázku. Pořad Z cest a cestiček podle stejnojmenné knihy Jaromíra Zeminy v Českém rozhlasu Olomouc připravil Michal Bureš, čte Miroslav Hruška.