Jan Zábrana na Skleněné louce

10-10-2004

Před dvaceti lety, 3. září 1984, zemřel básník, esejista a překladatel Jan Zábrana. Dlouhá léta byl znám především jako brilantní překladatel americké a ruské literatury, ale až 90. léta přinesla plné zhodnocení jeho literární práce. A skutečnou literární událostí se pak stalo vydání Zábranových deníků "Celý život". V brněnském klubu Skleněná louka se minulý týden sešli Zábranovi přátelé a čtenáři na vzpomínkovém večeru "I po smrti se budem budit časně".

Klub Skleněná louka v multifunkčním prostoru s kavárnou, galerií, obchody a knihkupectvím divadelní literatury funguje v Brně už 8 let. Velký tématický rozptyl dramaturgie klubu umožnil sezvat na minulý týden pořad o literatuře. Kdo byl Jan Zábrana, jehož zhudebněný text v podání Jakuba Kříže otevřel rubriku? Znám je jako překladatel, autor mrazivých deníkových záznamů, a především básník. Editor vydání Zábranových textů z pozůstalosti Jiří Trávníček popsal na Skleněné louce básnický typ, který Jan Zábrana představoval. Zábrana podle něj chápal literární tvorbu jako cosi velmi osobního, zároveň byl pozorný k souvislostem, které ho jako tvořícího člověka obklopovaly.

"Je to ten, pro něhož poezie znamenala hodně, ale zároveň ten, kdo ji nikdy nechápal jako svéúčel, významovou hru ve vlastním uzavřeném prostoru. Je to básník, který před čistým a vybroušeným stylem, který bezesporu velice brilantně uměl, dával přednost tápání, hledání variant a nových alternativ, a to namnoze až k tomu, co nedokázal napsat. Poezii chápal nikoli jako jeviště k prezentaci vlastního já, ale jako generační výpověď, ba jako seizmograf doby, v níž žil."

Jan Zábrana se narodil 4. června 1931 v Herálci u Humpolce. Oba jeho rodiče byli od třicátých let členy národně socialistické strany, za což se jim na počátku let padesátých dostalo "odměny" ve vykonstruovaném obvinění z velezrady. Po uvěznění obou rodičů byl Zábrana v roce 1952 vyškrtnut z vysokoškolských studií, vyučil se zámečníkem a v letech 1953-54 pracoval jako brusič.

"Ta těžká Zábranova hodina, kdy se rodí básník, to jsou léta 1952 - 1954. V tomto období vznikají jádra jeho tří později vydaných sbírek: Utkvělé černé ikony, Stránky z deníku a Lynč. Ty sbírky také v roce 1956 vycházejí v samizdatovém sborníku Život je všude a tady už je vlastně ta poezie se vším všudy hotová."

Jako celek však jeho poezie vychází až po listopadu 1989: nejprve výbor Jistota nejhoršího (1991), pak nedokončená sbírka Zeď vzpomínek (1992) a posléze soubor Básně (1993).

"Co jsou poznávací znamení této poezie? Především mluvenost. Zábrana byl celoživotně posedlý tím naučit českou větu mluvit. Vzpomeňme na jeho překlad Baabela, Axjonova, ale třeba i Kvílení. Zábrana se s tím potýkal, i v denících, kde si zaznamenával přebrepty, mluvenou řeč a chtěl to dostat do poezie. Proto Stránky z deníků jsou úchvatné v tom, že jsou namnoze udělány z útržků řeči. Ale při tom všem je to jamb a při tom všem je to sonet."

To je možná důvod, proč je Zábranova poezie dosud tak živá a proč dokonce inspirovala písničkáře ke zhudebnění.

"Rokem 1968, začátkem 70. let se pro Zábranu vlastně život uzavřel. Dejiny ho podruhé zaskočily, daly mu tvrdou ránu a Zábrana to chápe jako smrt zaživa. A rodí se ještě Zeď vzpomínek. To jsou dlouhé eliotovské zpěvy, ve kterých zaznívá marnost, strach, beznaděj, nic nemá cenu. Tu i onde se fragment stává pánem nad celkem, tu i onde je snaha fixovat chvíli psaní a povýšit ji na okamžik absolutního poznání. Zeď vzpomínek se tak posunula daleko více k depresi, deziluzi a k poznání, že už není možný žádný únik," vysvětluje editor Jiří Trávníček.

Svolavatel brněnského setkání básník Norbert Holub vystoupil tentokrát ve své druhé profesi: jako lékař. Nabídl svérázný psychosomatický popis osobnosti Jana Zábrany. Výsledkem nepřízně společenských poměrů byla prý v Zábranově případě prý prokazatelná deprese: "Depresí jan Zábrana trpěl dlouho a opakovaně, můžeme-li to rekonstruovat podle deníků (podle mého názoru to je materiál, o který se opřít můžeme, protože jsou to projekce jeho ega, se kterými se nesvěřoval ani nejbližším). Deprese je porucha afektivity, čili nálady, je to v podstatě smutná nálada, k níž přistupují somatické projevy, nutné k diagnóze. A zase v denících všechno je. Je tam anhedonie, čili ztráta schopnosti radovat se z činností, které dříve přinášely radost, je tam ranní pesimum, neboli ráno je nálada nejhorší, je tam psychomotorická zpomalenost, kdy on jako profesionální překladatel začal pracovat strašně pomalu, on vlastně pracoval pořád. Lidé, kteří s ním nežili, ale zažili ho v padesátých letech (jak to známe z reakcí třeba Violy Fischerové nebo Jiřího Kuběny), byli velmi zhrozeni tím, co v denících je. To jsou deníky depresivního člověka."

Zábranův přítel, básník, dramatik a překladatel Antonín Přidal tento rozbor v následujícím vystoupení částečně relativizoval: "Při tom všem jsem ho znal jako člověka nesmírně energického, který se dovedl s tím okolním deptajícím světem do značné míry zdařile, aby z toho nezešílel, jak by napovídal svět toho lyrického hrdiny jeho básní, který je neustále na pokraji obrovského zoufalství a kolapsu," řekl Přidal.

Od sedmdesátých let až do své smrti v roce 1984 se Zábrana soustředil na překládání. Z ruských autorů patřila jeho pozornost především Ivanu Buninovi a Isaaku Babelovi, které uvedl do českého kulturního povědomí. V překladech z angličtiny se orientoval především na básníky beat generation.

10-10-2004