Háro a Vraťe nám vlasy! - dvě knihy na stejné téma

Háro a Vraťe nám vlasy! Dvě knihy, které se věnují každá po svém stejnému tématu - dlouhým vlasům jako vyjádření politického a kulturního postoje. Jedna z nich vyšla před několika dny, druhá se připravuje na červen. O obou bude dnes řeč v Knihovničce Radia Praha. Slovo má Vilém Faltýnek.

Nakladatelství Revolver revue vydává nejen stejnojmenné periodikum, jehož kořeny sahají až před rok 1989, ale i knihy okruhu spřízněných autorů. Naposledy se objevila publikace Háro. Vzpomínky a dokumenty. Do studia jsem pozval šéfredaktorku Terezii Pokornou a požádal ji, aby knihu představila.

"Je to obrazově textová koláž uzavřená v knize, věnovaná tématu dlouhých vlasů. Myšlenka na ni se zrodila v Revolver revui před dlouhou dobou. Roman Laube, který má v té knize úvodní text, nám do redakce časopisu RR přinesl svoji sbírku výstřižků z dobového tisku, především z časopisu Dikobraz, což byl komunistický satirický časopis. Terezie Pokorná, foto: Ondřej NěmecTerezie Pokorná, foto: Ondřej Němec Ty výstřižky si shromažďoval tehdy jako mladý vlasatý člověk a teď nám je nabídl k publikování. Je to rozsáhlá sbírka, ty vtipy jsou úplně neuvěřitelné, samozřejmě vůbec nejsou vtipné, ale mají svůj bizarní půvab a je to neobyčejně silný dokument doby. my jsme si to prohlédli a zdálo se nám, že je to do časopisu až škoda, že by z toho mohla být knížka. A že by bylo dobré vedle toho postavit fotografie a vzpomínky lidí, kteří v té době ty dlouhé vlasy nosili. takže jsme vyzvali ke spolupráci Petrušku Šustrovou a ta potom oslovila různé konkrétní lidi, o nichž jsme věděli, že nosili dlouhé vlasy a bylo to pro ně nějakým způsobem důležité."

Petruška Šustrová je novinářka, která byla aktivní v disentu. Toto její zapojení do disentu s tím nějak souvisí?

"Určitě, protože ona byla přímo v centru undergroundu a v těchto kruzích většina mužů dlouhé vlasy nosila. I žen, ale ty nebyly perzekvovány. Třetím důležitým prvkem v knize jsou fotografie, jednak z osobních archivů vlasatců a jednak z archivu fotografa Ondřeje Němce. My jsme v žádném případě nechtěli dělat nějakou vyčerpávající vědeckou práci, už proto, že jsme věděli, že taková vzniká, že pánové Blažek a Pospíšil dělají dlouhou dobu na toto téma vědeckou práci. Nám šlo o to zprostředkovat ten fenomén a pocit z něj. Z hnusu těch oficiálních časopisů a zase i svobody undergroundu a lidí, kteří dlouhé vlasy nosili."

Ostatně vy tam i část textu Filipa Pospíšila citujete. Ta kniha nemá žádný obsahový rejstřík, opravdu vyzývá spíš k listování, proto vás poprosím, abyste vyjmenovala alespoň několik osobností, které přispěly svými texty.

"Nám šlo o to udělat průřez, spektrum lidí, kteří nosili dlouhé vlasy, bylo poměrně široké. Takže tu jsou zastoupeni lidé spříznění s undergroundem, od Ivana Martina Jirouse, přes již zesnulého Mejlu Hlavsu, od něhož tam přetiskujeme dříve napsanou vzpomínku, po Mikuláše Chadimu. Dál jsou tam máničky, které nebyly tak úzce spjaty s undergroundem, třeba dnešní spisovatel Jaroslav Formánek. Je tam taky vzpomínka bývalého prezidenta Václava Havla."

On byla taky mánička?

"Byl, jeho vlasy sice nedosahovaly takové délky, jako u jiných mániček, ale vlasy mu spadaly k ramenům, takže to už je možné u muže považovat za dlouhé vlasy. jsou tam vzpomínky členů rodiny Němcových, zpomínka Petrušky Šustrové na Jroslava Kukala - myslím, že ten průřez je ve své různosti reprezentativní."

Pro koho je ta kniha určena?

Rok 1979 - problémové máničky ze seriálu 30 případů majora ZemanaRok 1979 - problémové máničky ze seriálu 30 případů majora Zemana "My takhle neuvažujeme, že bychom si řekli, že pro nějaké cílové publikum uděláme knihu. Nám se to zdálo jako neobyčejně nosné téma, k němuž je spousta pramenů. A protože ta kniha je už několik dní na světě, tak můžu potvrdit, že je o ni živý zájem. A praxí se ukazuje, že je určena jednak pamětníkům, kteří si rádi zavzpomínají na dobu, kdy dlouhé vlasy nosili a kdy ty vlasy znamenaly něco velmi významného, nějaký postoj i z toho vyplývající životní problémy. Ale vzbudilo to například i velkou pozornost ve třídě mé čtrnáctileté dcery. Její spolužačky si tu knížku k nám hned běžely koupit. A co jim na tom připadá tak fascinujícího? Skoro všechno od těch příšerných vtipů z Dikobrazu, a po fakt, že někdo mohl mít s dlouhými vlasy opravdu takové problémy..."

Zmíněná odborná publikace antropologa Filipa Pospíšila a historika Petra Blažka se připravuje v nakladatelství Academia. Má název Vraťte nám vlasy s podtitulem Vlasatci, máničky a hippies v komunistickém Československu. U mikrofonu je Petr Blažek...

"Název knihy je odvozen od hesla, které křičeli demonstranté při živelné demonstraci v září 1966. Vraťte nám vlasy křičeli většinou lidé, kteří byli v rámci kampaně proti vlasatcům násilně ostříháni. Jejich protestní pochod prošel centrem Prahy a na Letné byli sebráni, naházeni do antonů, a odvezeni na služebny Veřejné bezpečnosti."

Čím je pro vás jako pro historika tohle téma zajímavé?

"To téma je v naší knize nahlédnuto z několika rovin. První je antropologická studie, kterou napsal Filip Pospíšil, já jsem se věnoval dokumentaci akce Vlasatci, tak se nazývala jedna z kampaní, kterou komunistický režim proti lidem, kteří nosili dlouhé vlasy, vedl. To téma je možné vnímat jako postoj režimu k nějaké minoritní skupině, která postupně vytváří určitou subkulturu pomocí ustáleného oblečení, účesů, gest, společně prožívané zábavy, hudby, a jednak je to možné vnímat dějiny té komunity."

Foto z filmu ...A bude hůřFoto z filmu ...A bude hůř Byla u nás situace výrazně jiná než v jiných socialistických zemích?

"Nikde se taková velká kampaň, jako u nás v roce 1966, neobjevila. V rámci ní bylo po celém území ČSSR evidováno během dvou měsíců přibližně 4000 osob, které byly nuceny se ostříhat nebo byly ostříhány v celách za asistence hygieniků a Veřejné Bezpečnosti. Korodinovaly to národní výbory a celé to bylo v intencích KSČ, která o tom rozhodla."

Proč režimu vlasatci tak vadili?

Foto z filmu ...A bude hůřFoto z filmu ...A bude hůř "Jednak to souvisí obecně s generačními střety, ale to se objevovalo po celém světě, na východ i na západ. Komunistický režim vnímal rockovou hudbu a kulturu, která se kolem toho postupně rozvíjela, jako imperialistický import. nebylo to nic tak nového, navazovalo to na dřívější akce proti rockenrollu a bee-bopu a do jisté míry to je možné srovnávat i s kampaní, kterou prováděl na území Protektorátu nacistický režim proti fanouškům jazzu a swingu."

Kniha Petra Blažka a Filipa pospíšila bude také vybavena rozsáhlou obrazovou dokumentací, zejména reprintem dvou fotografických alb, která připravovalo ministerstvo vnitra pro bývalého prezidenta Antonína Novotného.