Skrývá Český masiv ´kosmické´ tajemství?

Dopadlo před dávnými věky na naše území mohutné kosmické těleso, které vytvořilo kráter, jehož valy dodnes lemují dnešní Čechy? Žijeme vlastně uprostřed jednoho z největších meteoritických kráterů na Zemi? Snímky z družic k této lákavé představě přímo vybízejí. Připomínají kruhový tvar impaktních kráterů. Ale už v 17. století si italský hvězdář Galileo Galilei všiml nápadné podobnosti měsíčních kráterů, které pozoroval svým primitivním dalekohledem, s vyobrazením Čech na středověkých mapách, kruhového území lemovaného horami. Naprostá většina geologů ale vznik Českého masivu vysvětluje na základě pozemských procesů a k hypotéze meteoritického kráteru je krajně skeptická. Asi největším propagátorem ´českého kráteru´ je naopak geolog Petr Rajlich z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Pro svou hypotézu se snaží shromáždit různé důkazy.

´Český kráter´, foto: Google Maps´Český kráter´, foto: Google Maps S hypotézou o obrovském kráteru po dopadu mohutného meteoritu na území střední Evropy přišel v osmdesátých letech minulého století americký astronom Michael Papagiannis. Svůj objev publikoval například ve známém časopise New Scientist. Papagiannis se ale domníval, že kráter je z geologického hlediska velmi mladý, nějakých sto milionů let. Už koncem osmdesátých let mu ale slavný český geolog profesor Vladimír Bouška objasnil, že toto datování je naprosto nesmyslné. Podle Boušky by muselo jít o mnohem starší útvar. To říká i doktor Petr Rajlich, který se zabývá geologií Čech. Myšlenka impaktu ho zaujala, protože řada indicií podle něj tuto hypotézu potvrzuje.

"Studijně jsem podnikl cestu do Kanady na stejně starý a zhruba stejně velký objekt, který se nazývá kráter Sudbury v Ontariu a tam jsem se seznámil s horninami, které bychom měli hledat u nás v Čechách. To se podařilo. Srovnatelné drcené horniny se sklem jsem nalezl zatím na třech lokalitách v Čechách. Jejich rozměr a povaha nás ale opravňuje k tomu, abychom řekli, že Čechy jsou velmi starý meteoritický kráter, patrně dvě miliardy let, který byl v pozdějších pochodech zpevněn natolik, že když došlo k nějakému vrásnění, jako se to stalo například v třetihorách, tak kolem toho pevného disku původního kráteru vznikaly hory, které dodnes lemují českou kotlinu."

Petr Rajlich, foto: autorPetr Rajlich, foto: autor Kritici impaktové hypotézy uvádějí, že pouhá tvarová podobnost kráterů ještě nic nedokazuje. Především ale upozorňují, že posloupnost vzniku jednotlivých geologických útvarů v geologické mapě nesvědčí o tom, že by Čechy byly výsledkem srážky kosmického tělesa se Zemí. Pokud by byla impaktová hypotéza pravdivá, musely by se prý přepsat prakticky všechny respektované práce o geologii střední Evropy. Doktor Petr Rajlich ale předkládá indicie, které nelze jen tak odbýt mávnutím ruky. Geologie podle něj může prokázat, že v dané lokalitě došlo například k vysokoenergetickému procesu, který nelze vysvětlit procesy probíhajícími v nitru Země.

"Jsou to úlomky hornin ztmelené sklem, které vzniklo za studena. Na jeho vzniku se tedy neúčastnila teplota. Došlo k pochodu, který se nazývá amortizace, zeskelnění hornin na místě vlivem nadzvukové šokové vlny, takže nedošlo k zahřátí hornin. Toto sklo plus rozbité okolní horniny tvoří velké mocné žíly, které jsou mimo rozsah jakýchkoliv zemsky možných generovatelných energií."

Pak je zde třeba nález rozsáhlé kry s mikrodiamanty v oblasti Krušných hor. Ty miniaturní diamanty byly uchovány při krystalizaci mladších minerálů zirkonu.

"Pokud bychom měly tyto diamanty vytvořit v podmínkách pozemských, museli bychom s těmi horninami sestoupit do hloubky až 160 kilometrů a opětně vystoupit nahoru."

Uvnitř zemské kůry jsou ale geofyzikálně zaznamenaná rozhraní, která by musela být porušena. Rozhraní pod Krušnými horami a široko daleko je přitom stabilizované v hloubkách třiceti kilometrů, bez porušení. Takže o cestě diamantů z více než stokilometrové hloubky nemůže být řeč.

"Diamanty jsou dnes běžně nacházeny v impaktních meteoritických kráterech. A tyto mikrodiamanty jsou jedním z důkazů pro vysokoenergetické pochody, které zde proběhly."

Doktor Petr Rajlich dále připomíná pozůstatek tzv. přechodné dutiny, což je dutina po výbuchu meteoritu. V Čechách měla tato dutina hloubku asi 40 kilometrů.

"Jejím pozůstatkem je důlek v zemském plášti pod jižními Čechami. Jeho střed je zhruba v okolí Tábora či Mladé Vožice. Průměr této dutiny byl kolem šedesáti kilometrů a jejím zřícením vznikl středový pahorek, jehož zbytky jsou vidět jak a družicovém snímku, tak v geofyzikálních podkladech. Při zřícení dutiny vznikl i ten vnější kráter, který má rozsah 290 na 260 kilometrů a který tvoří onen kruh, o kterém se bavíme, vnitřní část Čech s lemem okolních hor. Zároveň je tento kruh velice silnou indicií pro meteoritický kráter, protože geologie nezná jiný pochod, jak takto velkou kruhovou stavbu vytvořit."

Těch indicií svědčících o existenci ´českého kráteru´ předkládá Petr Rajlich víc. To už bychom se ale ocitali v rovině pojmů, které jsou geologickému laikovi zcela cizí. Českobudějovický geolog říká, že mu jde o diskusi, o to, aby se o impaktu hovořilo jako o druhé možné pracovní hypotéze při výzkumu geologie Čech. Může to mít i praktický dopad.

"Kromě toho má tato hypotéza velký význam pro naše znalosti o rozmístění rudných ložisek a s nimi spojených surovin, například uranu v Čechách."