Náš host: Profesor Šmahel se snaží stát nad dějinami

14-10-2006

Dnešním hostem Kaleidoskopu je historik František Šmahel, profesor Univerzity Karlovy a ředitel Centra medievistických studií, společného pracoviště Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy. František Šmahel je nositelem řady domácích i zahraničních ocenění. Je hostujícím profesorem na Oxfordské univerzitě, College de France a Katholische Universität Freiburg. Byl zvolen čestným členem Americké historické společnosti, korespondujícím členem britské Královské historické společnosti a Britské akademie, od roku 2003 je František Šmahel zahraničním členem Monumenta Germaniae historica. Mimochodem, v době tzv. normalizace pracoval několik let i jako řidič tramvaje. Profesor Šmahel je historik pozdního středověku, rané reformace a renesance, autor 18 knižních publikací. Jeho nejnovější kniha nese název Cesta Karla IV. do Francie. Kritika ji řadí k tomu nejlepšímu, co se zrodilo v české historiografii posledních desetiletí. Široká veřejnost zná Františka Šmahela především jako autora čtyřdílné Husitské revoluce.

František Šmahel, foto: AutorFrantišek Šmahel, foto: Autor Pane profesore, o husitství a husitské době říkáte, že šlo o evropskou anomálii. V čem ta anomálie vlastně spočívala?

"Anomálií jsem myslel českou předčasnost. Právě husitství a jeho revoluční vyústění bylo jevem, který zatím neměl v Evropě obdobu. Výjimečnost nespočívá v tom, že by tu došlo k velkému neortodoxnímu hnutí kacířské povahy. V jednotlivostech mělo husitství v Evropě předehry. Chtěl jsem ale naznačit, že pokud jde o strukturu událostí a jejich etapovitost, tak to, co se dělo v Čechách, mělo už povahu klasické revoluce pozdějších období. V tom považuji onu anomálii za oprávněnou. Jinak tomu bylo ještě, pokud jde o reformní programy, protože ještě Luther nevěděl o husitství vůbec nic. Když se pak v polemice dozvěděl, co všechno husité chtěli, tak - jak se dočítáme - mu to zkazilo chuť k obědu a řekl: My jsme husité, aniž jsme o tom věděli. On byl opravdu překvapený, vydával pak Husovy spisy s vlastním předmluvami a teprve později, když už se jeho náboženský program, jeho konfese, staly mohutnou silou v Německu a v okolních zemích, narostla mu křídla a už se pak k husitství moc nehlásil. Nicméně protestantská, evangelická Evropa 16. - 18. století pojímala husitství už jako součást celého hnutí, počínajícího Viklefem. Máme krásné vyobrazení v Malostranském graduálu, kde je Viklef, který křese jiskru, Hus od této jiskry zapaluje louč a Luther pak tu louč vysoko drží. To je velmi pěkný obraz toho, jak lze také vnímat posloupnost těchto hnutí, v níž to husitství stojí uprostřed."

Po roce 1989 mnozí publicisté začali psát o husitské době s despektem, protože nás prý izolovala na sto let od Evropy, zničila zemi, rozvrátila hospodářství. Nebyla to ze strany publicistů jen jakási reakce na dobu komunismu, která si Husa a husitství přivlastnila?

Cesta Karla IV. do FrancieCesta Karla IV. do Francie "Nepochybně máte pravdu. Současně je to ale také projev nevzdělanosti části publicistů. Husitství po roce 1989 dostalo nálepku něčeho, co je spjato s komunistickou minulostí, a do toho ještě přišel obrozující se katolicismus. Na konci 20. století pak husitech psalo, že to byli všichni loupežníci, za každou zříceninu v Čechách byli odpovědni husité, všechno husité zničili. Přitom máme plné galerie výtvarných památek z předhusitské doby. Nepochopení husitství zčásti pramení z toho, že málokdo si uvědomuje, že vzestup a rozkvět české kultury a českého jazyka v 16. století byly do značné míry dány předcházejícím husitským obdobím. Byla to převážně města, která nesla českou kulturu. V nich jsme měli tiskárny, ze kterých vycházela literární díla. Na ně pak navazovali až obrozenci. To je velmi pozoruhodná kapitola počátku obrozenecké doby, kdy se nejprve vydávají díla ze 16. století. Vypadalo to tak, že český národ je třeba obrodit, ale tuto otázku si v 16. století nikdo nekladl. Nebylo třeba národ obrozovat, protože národ tu byl a měl vyvinutou kulturu. A to je zase neschopnost přiznat si, co všechno znamenala Bílá hora. Něco se vyzdvihuje, něco zase zavrhuje. A právě takové černobílé vykreslování českých dějin je v rozporu s tím, co já nazývám obecným pohledem. Jestliže si uvědomíme, že k obrazoborectví, které bylo v husitství nesporným jevem a bylo ideově zdůvodněno, v mnohem větším rozsahu docházelo všude tam v Evropě, kde reformace získala převahu, tak se na to budeme dívat trochu jinak. Nebudeme vykládat, že nás husitství odtrhlo od Evropy, když Evropa se naopak v příštím století rozdělila na část katolickou a protestantsko-evangelickou. Kterou Evropu pak máme na mysli? Stačí se takto do toho pustit a umělé konstrukce se rozpadají. Ne že by ti publicisté, kteří píší do novin s pětisettisícovým nákladem, lidi přesvědčili. Já se domnívám, že v poslední době už taková primitivní protihusitská agitace nezabírá. Teď tu nemluvím jako husita nebo historik husitství, který mermomocí chce vyzdvihnout své období. Mluvím jako historik, který pohlíží na dějiny z obecného pohledu. Některé věci, ať už v dobrém nebo špatném smyslu, se objevovaly i jinde, jenže o sto let později. To je ta anomálie, na kterou jste se mě ptal. Uvědomme si, že ten, kdo do něčeho jde první, má mnohem těžší podmínky. Když začal s obrodou náboženského života - to bylo původně posláním Husa a jeho skupiny - o sto let později Luther a velké německé oblasti, tak to bylo něco jiného. Proti husitům stála celá okolní Evropa. Je něco jiného dělat revoluci v Čechách a něco jiného v 16. století v Německu."

František Šmahel, foto: Martina SchneibergováFrantišek Šmahel, foto: Martina Schneibergová Co vás, pane profesore, jako mladého člověka ovlivnilo víc, četba Palackého nebo Pekaře?

"Palacký byl pro mě zjevením. Zjevením proto, jak psal, spíše než, co psal. To se pak stalo i s Pekařem, když jsem ho s velkým zpožděném pro sebe objevil. Ten mě také víc zaujal, jak tu látku podával, než to, co obhajoval. Palacký i Pekař byli více než historiky, oni byli mluvčí velkých národních skupin, určitých proudů. Zvláště Palacký hrál v českých dějinách zcela výjimečnou roli. Jako politik i jako představitel českého života, české myšlenky. Takovou pozici už historik v naší době nemůže mít. Kladl jsem si otázku, proč se na věci dívali tak, jak se dívali, když ty prameny mám před sebou. Rozdíl byl v tom, že Palacký za prameny skutečně šel. V Třeboni jsem se například dva měsíce probíral těmi samými listinami, které měl v rukou už Palacký, a učil jsem se na tom, co on z nich vyčetl. I po Palackém jsem něco našel, protože každá generace čte ty prameny jinak. Pekař četl víceméně jen prameny, které byly publikované, on byl hlavně historik 17. a 18. století. K velké knize o Žižkovi přistoupil proto, že se chtěl postavit proti převládající husitské tradici. A teď jsme u velmi důležitého bodu. Jestliže každou revoluci budeme posuzovat jenom potom, když vypukne, přes potoky krve a další revoluční procesy, tak předem to vytváří negativní pohled na tu dobu. Jestliže ale vezmu i to, co předcházelo, najednou to vypadá jinak. To u Pekaře chybí, zatímco Palacký to zkoumal v celém rozsahu, a proto mohl dospět k názoru, byť přehnanému, že husitský je jeden z vrcholných projevů českého ducha. U Pekaře to nebylo. Ten se zabýval válečníkem Žižkou a duchovno šlo stranou. Můj přístup jako historika je, že se snažím stát jakoby nad dějinami. A to je to nejhorší. Pak začínáte mnoha věcem rozumět. Ne samozřejmě všemu."

14-10-2006