Náš host: Od filosofů nemohou politici čekat patenty

22-07-2006

Dnes je hostem Kaleidoskopu poprvé představitel humanitních věd, ředitel Filosofického ústavu Akademie věd České republiky Pavel Baran. Samotný ústav vznikl v roce 1990 obnovením toho původního, který normalizátoři zrušili coby hnízdo kontrarevoluce v roce 1970.

Pavel Baran, foto: AutorPavel Baran, foto: Autor Pane řediteli, dovolím si položit provokativní otázku. Potřebuje vůbec Česko filosofy? Touží po nich široká veřejnost?

"Domnívám se, že ta otázka není provokativní a že se na ni dá odpovědět velmi snadno. Česká republika filosofy má a ohlédneme-li se do její nedávné i dávnější minulosti, nepochybně se shodneme na tom, že v rámci české kultury filosofie vyznanou roli sehrávala. Asi nemá smysl dlouze připomínat Masaryka. Přece jenom ale, zejména v tom kontextu vysílání Radia Praha, je to osobnost, na kterou bychom nikdy zapomenout neměli. Zvláštní osobnost, která v sobě dokázala spojit jak státnickou a politickou moudrost, tak mimořádnou, a zdůrazňuji filosofickou a sociologickou erudici."

Pojďme k jiné ožehavé otázce. Česká republika vydává na vědecký výzkum stále více peněz, i když to ještě není tolik, jako ve většině zemí západní Evropy, o Spojených státech či Japonsku nemluvě. Necítíte ale tak trochu diskriminaci v tom, že politici by raději dávali finanční prostředky hlavně do přírodních věd, a to ještě především do aplikovaného výzkumu, který takříkajíc přináší viditelné, hmatatelné výsledky, takže taková věda si na sebe ´vydělá´ a hmotný užitek z toho mívá i stát. Na druhou stranu peníze pro humanitní vědy možná z pohledu politiků žádný užitek nepřináší.

"Za tu otázku je třeba poděkovat. Na jedné straně je zřejmé, že tlak na podporu zejména aplikovaného výzkumu pociťujeme obecně vzato i v akademii, konkrétně v naší oblasti věd. To je samozřejmě pravda. Na druhé straně si ale myslím, že v rámci akademie jsou prostředky rozdělovány velmi rozumně a racionálně tak, že je podporována i naše oblast humanitních a sociálních vědních disciplín. To, co nám vadí víc, je někdy taková trošku přezíravá dikce právě ze strany těch rozhodujících orgánů, které o finančních prostředcích rozhodují, ať už na úrovni parlamentu nebo vlády nebo těch, kdo připravují podklady pro rozhodování. Co nám ale vadí nejvíce, je to, že způsoby hodnocení výsledků vědecké práce jsou založeny na metodách, které víceméně diskriminují tzv. humanitní vědy. Uvedu příklad. Preferovány jsou samozřejmě patenty a jiné, jak jste říkal, hmotně aplikovatelné výsledky. Ta bodová škála je tam nastavena relativně vysoko. Položme si ale otázku: když se někdo zabývá v rámci studia české literatury nebo obecně národní kultury třeba národním obrozením, tradicemi národního písemnictví, je na tom možné získat nějaký patent? Třeba na nové interpretaci Babičky od Boženy Němcové? To je přirozeně přitažené za vlasy. Ten příklad jsem ale zvolil záměrně. Mám-li odpovědět a odpověď dokončit, domnívám se, že i naše obory a disciplíny nabízejí své aplikace. A ty aplikace já vidím, řekněme, v permanentní potřebě kultivace veřejného prostoru. Takovou potřebu ale nezměříme tak snadno. Nemáme takové nástroje nebo metody, kterými bychom byli schopni prokázat, že teď už máme k dispozici nějaký ten lék na ten či onen neduh společnosti, a že za deset let budeme mít další. Přesto si myslím, že odpověď na ty nejtradičnější otázky dění kolem nás nebo dokonce v nás, tím rozumíme společnost nebo jednotlivce, humanitní disciplíny dávají nebo se je pokoušejí dávat. Nebo je dokonce nedávají a mnoho jistého zpochybňují, ale to jsou právě také odpovědi, to jsou právě také diagnózy, ke kterým koneckonců je třeba přihlížet. Moje odpověď je tedy taková, diskriminaci necítíme, ale na druhé straně nepochybně nejsme spokojeni s tím, jakými metodami jsme jako vědci s ohledem na výstupy naší práce leckdy poměřováni."

Veřejnost a politici chtějí od vědců odpovědi. Vy už jste řekl, že se snažíte hledat takříkajíc klasické odpovědi, ale že odpověďmi bývají někdy i otázky. Nemělo by být úkolem filosofů především kladení otázek?

"Ano. My jsme schopni také odpovídat, ale leckdy ty naše odpovědi přece jenom tu dikci klasické odpovědi nemají. Rozhodně už nemají a dávno nemají dikci nějakého jednoduchého receptu, podle kterého by ten či onen odpovědný činitel, ať už na úrovni obce nebo města či dokonce státu, byl schopen rychle a účelně jednat. Domnívám se, že to snad nikdo - až na výjimky - od našich oborů a disciplin nečeká. Nicméně právě v konfrontaci s těmi prakticky aplikovatelnými výsledky zejména technických, ale i přírodních věd to jako určitý handicap může být pociťováno. Je ale koneckonců našim úkolem, nás, kteří se v těch oborech pohybujeme, velmi trpělivě vysvětlovat, proč místo některých velmi jednoduchých odpovědí a jednoduchých řešení nabízíme naopak otázky, které vedou spíše k zamyšlení, možná - doufejme - k hlubšímu zamyšlení nad podstatou probíhajících jevů a procesů ve společnosti, v člověku, v přírodě, v kultuře, čili proč leckdy nabízíme více otázek než jednoduchých odpovědí. A ještě jedna poznámka. Nemyslím si ani, že bychom dnes byli schopni nebo že by bylo třeba, abychom se dnes stylizovali do role nějakého svědomí národa, tak jak tomu bylo třeba v šedesátých letech minulého století. Taková pozice byla spojována nebo ji bylo možné vidět ve spojení s tehdejší strukturou společnosti a se systémem bipolárně rozděleného světa. Myslím, že dnes je otázka svědomí individualizovaná, podstatně je subjektivnější záležitostí, než tomu bylo tehdy. Nicméně ta permanentní potřeba ptát se, o co tady vlastně jde, jaký je smysl existence člověka, společnosti, národa, nadnárodní pospolitosti, multikulturní pospolitosti, globalizujícího světa, ta potřeba tady nepochybně zůstává a možná ještě více narůstá."

22-07-2006