Mirek Plavec

I astronom Mirek Plavec proslavil českou vědu. Nejlépe to vystihl profesor Petr Harmanec, ředitel Astronomického ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy: "Mirek Plavec založil jednu ze tří skupin na světě, které se zabývaly výměnou hmoty ve dvojhvězdách. A protože měl velký cit pro fyziku, mohl tento proces nejlépe popsat a ostatní inspirovat, ukazovat jim cestu. V Americe zaspali a začali se o něj zajímat až později - až jim to on přinesl."

To datum si Mirek Plavec pamatuje přesně - 31. července 1938. Toho dne si přečetl v Českém slově článek docenta Františka Linka Co nového na nebi v srpnu 1938. Později napsal: "Na obloze měl být vidět Jupiter. Ale bylo zataženo, proto jsem ho nezahlédl, zato tam prosvítala spousta krásných hvězd, které mne uchvátily. A druhý den jsem se dočkal i toho Jupitera. Od té chvíle mě začaly zajímat hvězdy. Když to bylo možné, jezdil jsem do Prahy na petřínskou hvězdárnu. Okukoval jsem dvojhvězdy, hvězdokupy a mlhoviny, ale starší amatéři mi vysvětlili, že jejich pozorování je složité, abych se o to raději nepokoušel."

Mirek se narodil 7. října 1925 v Sedlčanech. Nacistická okupace způsobila u Plavců pohromu. Otce, který byl vedoucí na finančním úřadě, zatklo gestapo, protože se dvěma dalšími odvážně podepsal petici za propuštění kolegy, bývalého důstojníka. Zemřel v koncentráku.

Na jaře 1943 se Němci rozhodli, že na Sedlčansku a Neveklovsku zřídí velké cvičiště pro své elitní oddíly SS. Civilní obyvatelstvo se muselo vystěhovat. Mirek přemluvil maminku, aby se přestěhovali do Ondřejova, do místa, kde je známá hvězdárna. A pak si zařídil, že mohl oběma astronomům, kteří tam pracovali, docentům Guthovi a Linkovi, vypomáhat. Maminka jim uklízela. Chlapec však měl ztížené dojíždění do gymnázia. Denně šlapal pět kilometrů do Senohrab, kde nasedl na vlak do Benešova. A odpoledne zase zpátky.

Po maturitě, už v září 1945, se přihlásil na přírodovědeckou fakultu. A rodina se zase stěhovala, tentokrát do Prahy. Úroveň astronomie na Karlově univerzitě byla pořád mizerná. Studenti si našli nový vynikající zdroj informací. Plavec vzpomínal: "Mou nejlepší univerzitou byla Lidová hvězdárna na Petříně. Dr. Bohumil Šternberk tam každou sobotu přednášel o významných výsledcích světové astronomie - většinou o astrofyzice hvězd."

Na hvězdárně působil Plavec a další studenti jako lektoři. Měl tam i první konflikt s marxistickou ideologií. Někteří komunisté mu vyčítali, že jeho přednášky jsou málo politické. "Ale my se tady scházíme, abychom si pověděli něco o astronomii," bránil se. Dogmatici odpovídali: "Všechno je politika, soudruhu!"

Na Petříně se naučil mluvit k veřejnosti. A také tam potkal svou ženu, posluchačku radiotechniky Zdeňku Bazikovou. Koncem roku 1949 dostudoval. Avšak místo na hvězdárnu měl jít dr. Plavec učit matematiku a fyziku někam do pohraničí. Nedostatek učitelů řešil komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý rozkazem. Naštěstí si všichni hvězdáři našli obezličku, jak se tomu vyhnout. Plavec nastoupil v lednu 1950 jako asistent do Ústavu geodetické astronomie Českého vysokého učení technického v Praze, který řídil Emil Buchar. Učil budoucí zeměměřiče sférickou astronomii.

Nakonec se Plavec, stejně jako ostatní, na státní hvězdárnu do Ondřejova přece jenom probojovali. A tam také dostali byt. Ale pracovní podmínky tam nebyly růžové - jak později vzpomínal: "Mohli jsme se zabývat pouze pozorováním meteorů a studiem pohybu meteorických rojů ve sluneční soustavě. Žádné jiné možnosti jsme neměli."

V letech 1949-1959 zveřejnil o meteorech 14 studií a dvě monografie. Na podzim 1954 vyslal ústav malou delegaci na sympozium do britského Jodrell Banku. Za Čechy tam přišel profesor Zdeněk Kopal, který přednášel v Manchesteru. A Plavce získal pro dvojhvězdy. Vedení Astronomického ústavu Československé akademie věd však nemělo o hvězdnou astronomii zájem. Vždyť by muselo přijmout na tento obor několik lidí a přiškrtit peníze ostatním.

Teprve příchod docenta Luboše Perka v roce 1956 z Brna do Prahy, kde založil skupinu pro dynamiku hvězd, situaci změnil. Plavec si ho chválil: "Sebevědomý, ale rozvážný způsob, jakým si Perek počínal, ulomil mnohé nejhorší hroty, ke kterým jsem já předtím spíše přispíval. A tak jsem mohl od března 1958 přejít do stelárního oddělení a pomalu začít budovat v Ondřejově astrofyzikální skupinu."

Proč Plavce zajímaly právě dvojhvězdy? Vysvětloval: "Osamocené hvězdy nejsou sdílné, zejména nám neprozradí nic o své hmotnosti, což je jejich nejdůležitější vlastnost, protože určuje celý její život - její jasnost, teplotu i konec. U dvojhvězd můžeme z rychlosti jejich obíhání okolo společného těžiště odvodit hmotnost. Avšak mnohé obíhají okolo sebe celá léta, desetiletí a staletí - tak dlouho čekat nemůžeme. Musíme se proto věnovat takovým dvojhvězdám, u kterých trvá jeden oběh jenom několik dnů."

Když se v letech 1958-1959 vysílala Rozhlasová univerzita nazvaná Do blízkého a vzdáleného vesmíru, byl Plavec jedním z jejích hlavních řečníků. Tahle univerzita přitáhla mnoho lidí k astronomii a k přírodním vědám. Potom vydal knihu pro nejširší veřejnost Člověk a hvězdy. Se Zdeňkem Horským napsal historii astronomie Poznávání vesmíru. Bylo to jeho koníček, jak přiznal: "Dobrý popularizátor dělá vynikající službu i své vědě. Ukazuje veřejnosti, jak je věda zajímavá, vzrušující a třeba i užitečná. Tím přispívá k tomu, aby společnost vědu podporovala a nezavrhovala ji. Podobné nadání, i když trochu jiné, musí mít člověk, který chce předávat poznatky na vysoké úrovni studentům na univerzitě."

Také na odbornou veřejnost Plavec nezapomínal. Vydal monografii Meteorické roje a později přispěl do sborníku Radioastronomie. Snažil se dodržovat latinské heslo středověkých učenců - "Nulla dies sine linea". Česky bychom řekli "Ani den bez řádky" - tedy že každý den něco napíše anebo přečte. Mirek Plavec v sobě spojoval několik talentů. Byl výborný vědec, výborný učitel i výborný popularizátor. A takových není mnoho.

Začátkem září 1966 vybuchla na konferenci o dvojhvězdách v Uccle na předměstí Bruselu bomba, kterou nikdo nečekal. Hned tři týmy současně přednesli revoluční pohled na přenos hmoty - Bohdan Paczynski z Polska, Rudolf Kippenhahn a Alfred Weigert ze Spolkové republice Německo a Plavec z Československa. A dospěly k tomu, aniž o sobě věděly.

Profesor Harmanec vysvětluje: "Ukazovalo se, že vlastnosti některých dvojhvězd neodpovídají stávající teorii o hvězdném vývoji, že totiž hmotnější hvězdy se vyvíjejí a zvětšují svůj rozměr rychleji než hvězdy méně hmotné. Objevily se dvojhvězdy, které si vyměňují hmotu ve formě proudu plynu, ale ten plyn přetékal od složky méně hmotné ke hmotnější, ačkoliv se čekalo, že tomu bude naopak. Fred Hoyle a Ian Crawford přišli s hypotézou, kterou žertovně nazvali 'pes požírá psa'. Pozorování to potvrzovala a mělo to i fyzikální logiku." Dr. Grygar, který náhodou v Holandsku pobýval na stáži, to označil za zjevení.

Krátce po sovětské invazi v srpnu 1968 dostal docent Plavec pozvání od kolegů z kanadské Viktorie na čtyřměsíční stáž a další pobyt v Pensylvánii. Odletěl tam až 1. května 1969. Za šest týdnů ho následovala manželka s dětmi. S tím, že by se nevrátili, nepočítali. Avšak už na podzim se zavřely hranice a začínalo pronásledování některých lidí. Přesto se chtěli koncem roku vrátit. Vůbec jim nedocházelo, co se doma děje. Přátelé je v dopisech různými náznaky varovali. I když nechávali doma blízké příbuzné, rozhodli se, že se nevrátí. Za Pražského jara se angažovali a najednou si uvědomovali, že by se jejich děti kvůli tomu nedostaly na žádnou školu. Mohla se opakovat padesátá léta. A je mohli soudruzi vyhodit. Jenže co budou dělat, čím se budou živit?

Na jaře 1970 se ozval profesor Daniel Popper z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Zval Plavce, aby na této prestižní škole přednášel. "Pro americké astronomy se stal Plavec zvěstovatelem nové pravdy," upozorňuje Grygar: "U nich se výměnou hmoty mezi dvojhvězdami jako klíčového jevu jejich vývoje a proměnnosti dosud nikdo nezabýval. Až přišel český kolega a začal je to učit."

Inženýrka Plavcová nechtěla zůstat doma u plotny. Byla odjakživa výborná programátorka. Na katedře astronomie ji s chutí přijali. Neměli tam totiž nikoho, kdo by rozuměl počítačové technice tak hluboce jako ona. Na amerických univerzitách hodnotí posluchači své přednášející neustále. Jejich hodnocení jsou tajná a vedení fakult k nim s velkou vážností přihlíží. Vždyť ti mladí lidé za své vzdělání platí, mají tedy právo, aby je učili nejlepší kantoři. Plavce studenti několikrát vyhlásili nejlepším profesorem roku.

Profesor Plavec zůstal velkým vědcem a stratégem i za mořem. Profesor Harmanec říká: "V Americe inspiroval řadu projektů družicové astronomie. Když slavil pětasedmdesátiny, uspořádali v Los Angeles jeho žáci konferenci o těsných dvojhvězdách - přijel výkvět americké astronomie."

Dr. Grygar doplňuje: "Uvědomil si, že musí rozšířit pozorování dvojhvězd o další spektrální obor. Doporučil, aby se sledovaly rovněž v ultrafialovém světle." Patřil mezi inspirátory sestrojení a vypuštění družice pro výzkum hvězd v ultrafialovém světle - International Ultraviolet Explorer. Tato družice, která pracovala od ledna 1978 do září 1996, byla nejdéle fungující a současně nejproduktivnějším astronomickým přístrojem na oběžné dráze.

Mirek Plavec (vpravo) převzal Nušlovu cenu za rok 2000, na snímku s manželkou a Jiřím Grygarem, foto: ČTKMirek Plavec (vpravo) převzal Nušlovu cenu za rok 2000, na snímku s manželkou a Jiřím Grygarem, foto: ČTK Po celou dobu exilu zůstával Plavec s většinou svých kolegů, kteří zůstali doma, ve spojení - stejně jako ostatní vědci, kteří utekli z Československa. Když vyjížděli na stáže a konference na Západ anebo aspoň do Jugoslávie, vyměňovali si s ním dopisy a vzkazy. Jiní na takovou opatrnost nedbali a psali si s ním bez omezení. Jeho práce nesměli čeští a slovenští astronomové ve svých studiích citovat. Avšak ve druhé polovině sedmdesátých let se i tohle omezení vytratilo.

Po sametové revoluci jezdili Plavcovi do rodné země každé dva tři roky. Naposled tady byli na mezinárodním astronomickém kongresu v létě 2006. Opravdu naposled. Mirek Plavec zemřel ve středu 23. ledna 2008.

Astronomů, kteří odešli po sovětské okupaci do exilu, bylo mnoho. Docent František Link se zabydlel v Paříži. Docent Zdeněk Švestka v Holandsku. Dr. Ivan Hubený v americké Arizoně. Dr. Zdeněk Sekanina je dnes v kalifornské Laboratoři proudového pohonu, slavné JPL. Dr. Luboš Kohoutek zakotvil v Hamburku. Dr. Zdeněk Kvíz až v Austrálii, kde také zemřel. Co jméno, to v astronomickém světě pojem. Škoda, že nemohli zůstat doma.