Andělíku rozkochaný

01-03-2020

V cyklu Hity klasické hudby dnes nahlédneme do dávné historie, abychom se v ní pokusili vyhledat předchůdce současné populární hudby. První historický nález se jmenuje Andělíku rozkochaný a je to píseň stará šest století. Už ve své době zněla poněkud výstředně, jinak než většina tehdejších liturgických skladeb a i dnes působí trochu nezvykle. Její melodie by na dnešního člověka asi těžko působila jako hit. A také, asi těžko by si ji zapamatoval na první poslech.

Ve třináctém, čtrnáctém století byla v Evropě příhodná doba na tvorbu takovýchto písní, jako ta, co právě zazněla. Jednalo se většinou o takzvanou dvorskou lyriku. Byly to písně milostné, o lásce, o smrti, o statečnosti, vypravující různé příběhy a neštěstí. Samozřejmě, že tyhle písně vznikaly i v Čechách. Ale píseň Andělíku rozkochaný se poněkud liší od tehdejšího trendu. Jaroslav Krček, foto: Tereza Kopecká, Wikimedia CC BY-SA 2.5Jaroslav Krček, foto: Tereza Kopecká, Wikimedia CC BY-SA 2.5 Oproti ostatním písním, dodnes zachovalým v notových záznamech, které k nám přišly ze Západní Evropy, z Německa a hlavně dál z Francie a ještě dříve z Akvitánie, se tato česká písnička vymaňuje z dobové konvence. Tím, že je melodicky jednodušší, vlastně promlouvá k lidem přirozeněji a upřímněji. Nutno ovšem říci, že těch písní asi bylo mnoho a je trošku smutné, že se nám z té doby jich zachovalo v notovém zápisu tak málo…

I tak skrovné dědictví je dílem šťastné náhody. Uchovalo se díky tomu, že v té době existoval takzvaný Vyšehradský sborník Tomáše Štítného ze Štítného. To je vzácná sbírka textů, která pochází z roku 1396. Píseň Andělíku rozkochaný je tam zapsaná se dvěma anonymními lidovými tanci.

Velký význam pro rekonstrukci této písně má také Pohankova kniha České hudební dějiny v příkladech, kde je notový záznam této středověké písně otištěný novodobým, moderním způsobem. A od té doby, tedy od padesátých let minulého století, se Andělík dočkal mnoha dalších úprav, literáti a hudebníci se dodnes předhánějí v různých rozborech a důkazech, že se jedná o nesmírně kvalitní dílo své doby.

K těmto odborníkům můžeme zařadit i skladatele, kteří se ujímají této melodie, aby ji pro nás upravili. Především velkého odborníka na tento druh středověké hudby Jaroslava Krčka. Jeho nádherná úprava české středověké hudby se jmenuje: Dřevo se hudbou odívá, což je analogie s podobnou písní té doby: Dřevo se listiem odievá (Dřevo se listím odívá).

Doba minesengrů

Vilém IX. zvaný Trubadúr, foto: Wikimedia Commons, public domainVilém IX. zvaný Trubadúr, foto: Wikimedia Commons, public domain Vraťme se od moderní nahrávky do doby minesengrů, středověkých autorů světských písní. Nebo také trubadúrů, kteří jsou historicky ještě před nimi. Tito básníci, skladatelé, muzikanti a zpěváci v jedné osobě, se zrodili v jedenáctém století v někdejší Akvitánii, tehdy velmi kultivované a velmi bohaté jihozápadní části dnešní Francie.

Jejich řečí byla okcitánština, románský jazyk příbuzný francouzštině a katalánštině. Právě z okcitánštiny pochází i jejich název. Trobar v jazyce jihu Francie znamená tvořit a trobador je pak tvůrce. Nejznámějším trubadúrem, prvním, kterého historie zná jménem, je sám akvitánský vévoda Vilém IX. zvaný Trubadúr. Církev ho podle tehdejších měřítek považovala za člověka smilného a nemravného a exkomunikovala ho za prostopášný život. Z jeho tvorby se do dnešních dnů dochovalo jedenáct veršovaných skladeb opěvujících smyslovou lásku a zbožňovanou ženu. Později, asi v polovině 12. století, se dvorské umění rozšířilo i do Německa, kde se zpívané lyrice začalo říkat minnesang.

Foto: Codex Mannese, public domainFoto: Codex Mannese, public domain

Středověká píseň v současnosti

Do českých zemí pronikla trubadúrská poezie později, až někdy ve třináctém století a za posledních Přemyslovců se pěstovala také na českém královském dvoře. Nadšeným příznivcem dvorských představení byl král Václav I. O německé veršování v duchu minnesangu se pokoušel i Václav II. A také Lucemburk Václav IV. diktoval písařům německy příběhy, které mu pak zpívali slavní minesengři.

Kunhuta a Záviš, foto: Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884 / Wikipedia, public domainKunhuta a Záviš, foto: Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884 / Wikipedia, public domain I tak, přes zájem a přízeň panovníků, bylo v té době mnohem více písní náboženských, než světských. To bylo dáno nejenom zbožností, ale také gramotností tehdejší populace. Proto je pravděpodobné, že autorem nejznámější české světské středověké písně byl patrně rovněž klerik. Možná veselý, možná smutný, ale rozhodně zamilovaný klerik.

Jeho dílem je nejrozsáhlejší dvorská milostná píseň českého středověku Již mnie všie radost ostáva. (Už mne všechna radost opouští). Možná, že tím autorem byl jistý Záviš ze Zap, který byl důvěrníkem a snad i zpovědníkem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Mimochodem, podle Aloise Jiráska, v mládí rovněž veselého klerika.

Nemalým problémem jak přiblížit středověkou hudbu dnešním posluchačům je volba a způsob interpretace. Často se tohoto nesnadného úkolu ujali renomovaní interpreti nanejvýše povolaní, kteří prosluli na operních pódiích. Mezi nimi byl Ivo Žídek, který disponoval takovou výrazovou škálou, že mohl pojmout i tuto složitou historickou píseň.

Cyklus Hity klasické hudby vznikl na základě projektu Lukáše Hurníka a Bohuslava Vítka Hit tisíciletí vysílaného v minulosti na stanici Českého rozhlasu Vltava. Audioverzi načetli Lubica Bergmanová a Jan Bumba.

01-03-2020