Zneužívání chemických látek Státní bezpečností a údajné pokusy na vězních

1.února jsme si připomněli 15 let od zákazu Státní bezpečnosti. V dnešních Historických obzorech vás seznámíme s tím, jak komunistická Státní bezpečnost zacházela s politickými vězni. Poodkryjeme nejen vyšetřovací metody StB, ale i dosud nepříliš známé zneužívání chemických látek při výsleších. Zastavíme se i u dnes tolik diskutované kauzy vykmanovské nemocnice.

Svazky StBSvazky StB Státní bezpečnost vznikla bezprostředně po skončení druhé světové války. Podle historiků se v tom, jak zacházet s odpůrci režimu, poučila z nacistických metod. Kromě toho mohla čerpat i z bohatých zkušeností sovětské NKVD. Praktiky StB neměly žádnou zákonnou oporu ve stávajícím právním řádu země.

Jak StB s politickými vězni zacházela? Na to vzpomíná Mirko Šťastný, který byl sám komunistickým režimem vězněn: "Státní bezpečnost používala dva druhy výslechů. První výslech byl ten, co byl v Bartolomějské ulici, kde se s námi, lidově řečeno, nemazlili a o nějaký kopanec, facku a krev z nosu nebyla nouze. A druhá taková záležitost byla potom na Pankráci, tam nás úplně zesměšňovali a prakticky duševně týrali. Používali všechny možné metody, které zřejmě převzali od Gestapa. Na mé osobě to nezkoušeli, ale vím třeba o tom, že používali elektrického proudu." StB při výsleších lidi běžně bila, znemožňovala jim spánek, nutila je chodit po cele...

Mezi metody, které Státní bezpečnosti na přelomu 40. a 50. let pomáhaly při výsleších, patřilo i používání různých chemických látek. V Praze byla v dubnu 1948 při ministerstvu vnitra zřízena speciální chemická laboratoř, kterou vedl Josef Sumbal. V laboratoři měly být vyvíjeny chemické látky, které by pak bylo možné orálně nebo nitrožilně podávat vězňům. Pod vlivem těchto látek měli vězni vypovídat. Některé látky byly údajně získávány špionážní cestou ze západu, užívání jiných bylo okopírováno od nacistů, na další se zase snažili přijít přímo v pražské laboratoři. O jaké látky vlastně šlo? "Jedná se o atropin, skopolamin, evipan - to jsou látky při nichž se člověk podvolí, dostane se do takového stavu, kdy pak má odpovídat pravdivě - podle představ StB pravdivě - na otázky, které jsou mu kladeny," říká historik Tomáš Bursík z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Skopolamin způsobuje halucinace a útlum organismu, atropin vedle toho i nezadržitelnou chuť k smíchu. U atropinu i skopolaminu je důležité přesné dávkování, protože obě látky mohou člověka zabít. "Pod vlivem těchto látek ztrácí člověk zábrany a schopnost odporu. Na druhé straně však zůstává při vědomí a stále si uvědomuje, co říká."

Seznamy StBSeznamy StB Kdy Státní bezpečnost skopolamin nasazovala? "Skopolamin sám o sobě už byl dáván vyšetřovancům jakoby v dalším stádiu vyšetřování, když z nich nemohli nic dostat."

Státní bezpečnost samozřejmě materiály o zneužívání chemických látek a o jejich podávání vězňům buď nevedla nebo je zničila. Přesto je podle Tomáše Bursíka možné dohledat případy, v nichž byl skopolamin prokazatelně použit. "Vím o tom, že tato látka byla píchnuta bývalému tajemníkovi prezidenta Beneše doktoru Sýkorovi, který údajně měl podle představ StB zcizit část Benešova archivu a ukrýt ho. Potřebovali z něj dostat, kde se to nalézá, proto byl použit skopolamin."

Státní bezpečnost čekala, že z vězňů, kterým bude podán skopolamin, dostane všechny informace, které bude potřebovat. Výsledky používání skopolaminu ji ale zklamaly. Nejenže podávání chemických látek k ničemu nevedlo, ale skopolamin byl navíc velmi nebezpečný například pro lidi s nemocným srdcem, kteří mohli na následky užití skopolaminu zemřít. Od 50. let začíná Státní bezpečnost od používání skopolaminu upouštět.

Jaké byly další osudy chemické laboratoře, která spadala pod ministerstvo vnitra? "Josef Sumbal odchází z této laboratoře v březnu roku 1949. Ve svých výpovědích ze začátku 50. let hovoří o tom, že tato chemická laboratoř byla údajně zavřena a že už se dále nic nevyrábělo a vrátili se tam ke standardním pokusům se zkoumáním písma, papíru a dalších věcí. Z archivních dokumentů ale dále vyplývá to, že ta laboratoř, možná v jiné podobě, možná někde jinde, nevím, fungovala dále. Údajně dál byly zkoumány jedovaté plyny, které mohly být aplikovány. Z těch dalších byly vyzkoušeny látky, které by účinkovaly třeba krátkodobě - při únosu agenta přes hranice nebo při jeho uspání. V rámci laboratoře se to zkoušelo na krysách. Ale pořád se bavíme o záměrech. Dost bych pochyboval, že tyto látky pak byly někde aplikovány v praxi."

Nyní otevřeme další kapitolu osudů odpůrců komunistického režimu. V souvislosti se zacházením s politickými vězni se v současné době na stránkách denního tisku objevují články o fungování vykmanovské nemocnice při jáchymovských dolech. V tisku je tamní lékař Bohuslav Čížek viněn z nekalých pokusů na vězních a je líčen dokonce jako "český Mengele". Jak doopravdy vykmanovská nemocnice pracovala? To je otázka pro Tomáše Bursíka: "Vězeňská nemocnice Vykmanov byla vybudována v polovině 50. let, v podstatě jako nemocnice pro vězně. Mluvíme o době, kdy je na vrcholu těžba uranu, všichni mluví o další atomové zbrani, o možné třetí světové válce. Sovětský svaz tlačí na co největší množství dodávaného uranu z Československa V bývalém Státním ústředních archivu, dnešním Národním archivu, byl nalezen dokument z počátku 60. let, podle něhož byla do nemocnice poslána komise, aby prošetřila údajné případy používání různých látek na vězních. Já zatím mohu pouze spekulovat, co vedlo k tomu, že tam byla tato komise poslána, jestli to nebyly nějaké osobní antipatie, vazby, atd. Údajně tam ale měly být takové věci, že vězňům byla odebírána míšní tekutina, žluč, údajně se tam měly zkoumat houby,... Ten případ prošetřoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Případ byl uzavřen a odložen, protože se pokusy na vězních neprokázaly."

Ve vykmanovské nemocnici, ve které pracovali i samotní vězni s lékařským vzděláním, se prováděl výzkum působení radioaktivity na tělo člověka a zjišťovalo se, jak dlouho člověk může pracovat na radioaktivním pracovišti - podle vykmanovských výzkumů to bylo 7 let. Na výzkumech se podíleli i lékaři-vězni, výsledky jejich bádání si ale přivlastnil komunistický režim, který je prezentoval ústy svých odborníků jako svoje závěry.

Do vykmanovské nemocnice se jako politický vězeň dostal i Karel Plocek. Jak on vidí vykmanovskou nemocnici? "Na tom JAVu, tam byli stažení špičkoví lékaři z řad odsouzených. Tam byly skutečně kapacity. Sami bachaři a poskoci okolo nich, když měli něco v rodině, tak je táhli na JAV, aby jejich rodinné příslušníky ošetřovali naši mukli."

Karel Plocek podle svých slov patřil k těm vězňům, kteří byli vybráni pro jakési pozorování: "Když nás tam přivedli, tak nám odebrali krev. Že prý musí zjistit, jak jsme na tom. A pak nám dávali různé testy... Já si z toho pamatuju jeden: jeden den jsme od rána do večera jedli tavené sýry. Museli jsme močit do pětilitrových láhví, které byly označené po jednom deci a to se muselo odevzdat. Asi tak kolem páté šesté hodiny večer nás zavolali do umývárny, tam byly žlaby natočené ledovou vodou, do které jsme si museli na půl hodiny ponořit ruce. A pak nám na nehtech sčítali bílé skvrny, které tam naskákaly. Tak to byl jeden z takových pokusů. Jinak nám za těch asi deset dní dvakrát nebo třikrát brali krev a nějak ji posuzovali. Myslím, že nám dávali i nějaké injekce, ale to už přesně nevím. Ale každopádně nám brali krev, když jsme odcházeli." Měly ty pokusy, které na vás ve Vykmanově prováděli, nějaké důsledky? "Nemůžu říct, že by to mělo nějaké důsledky. Dokonce bych asi věřil tomu, co říkali kluci, že to bylo jenom kvůli zjišťování působení radioaktivity na lidi."

A doktor Čížek? Byl opravdu tím, za koho jej vydává současný tisk? Co na to historik Tomáš Bursík? "Vůbec bych si netroufal mluvit o doktoru Čížkovi jako o českém Mengelovi. V žádném případě ne. Političtí vězni naopak zdůrazňují, že to byl člověk, který jim naopak velmi pomáhal. Nezjistil jsem nikdy žádného politického vězně, který by si na podmínky tam stěžoval." Čížek prý dokonce nechával unavené vězně na oddělení, aby mohli načerpat síly.

Jak je vidět, problematika politických vězňů a zacházení s nimi je stále živá a bude trvat ještě řadu let, než se historikům podaří jednotlivé případy uzavřít.