"Zlý muž" Metternich zajistil Evropě desítky let míru

22-06-2019

Na karikatuře z revolučního roku 1848 odnáší knížete Metternicha čert. Nechvalně o něm píše i Marxův Manifest Komunistické strany. Odpůrci měli Metternichovi za zlé utlačování národů nebo rostoucí moc tajné policie. Rakouský kancléř přitom dokázal vyjednat evropským zemím, rozvráceným napoleonskými válkami, dlouhé období míru. Jaký tedy doopravdy byl Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže Metternich a hrabě z Kynžvartu?

Život knížete Metternicha, foto: Martina SchneibergováŽivot knížete Metternicha, foto: Martina Schneibergová

Kancléř MetternichKancléř Metternich Podle Jana Kahudy z Národního archivu v Praze Metternicha k jeho skvělé diplomatické kariéře předurčil rodinný původ:

"Kancléř Metternich pocházel ze starého šlechtického rodu Metternichů, který je připomínán už od 12. století. Tento rod se sám deklaroval od Karla Velikého. Pověst mluví o muži, který byl na dvoře Karla Velikého a jmenoval se Metter. A při nějakém spiknutí o něm měl říct Karel Veliký Metter nicht. To znamená, že ten muž se spiknutí neúčastnil. A z toho údajně vznikl Metternich."

Rod Metternichů patřil přitom po staletí k nižší šlechtě. Kancléřovi předkové se v Porýní zabývali prodejem vína. Původní metternichovské vinice se prý dochovaly dodnes, i když jejich rodu už dávno nepatří. Metternichové se však věnovali i politice. Bylo mezi nimi několik kurfiřtů a arcibiskupů v Trevíru a Mohuči. Sloužili také jako diplomaté a úředníci.

"Od 18. století to už byla velmocenská politika spojená s habsburským rodem. A tady už se dostáváme ke kancléři Metternichovi, protože jeho otec František Jiří byl exponentem habsburské politiky. Byl vysokým diplomatem a úředníkem, jednu dobu byl místodržícím v Nizozemí. Měl celou řadu podobným funkcí, takže jeho syn měl "našlápnuto" k diplomatické kariéře."

Jan Kahuda, foto: Ondřej TomšůJan Kahuda, foto: Ondřej Tomšů Sám Klemens se narodil roku 1773, a jak odpovídalo jeho urozenému původu, dostal vynikající vzdělání. Jeho domácím učitelem byl známý osvícenec a filantrop Johann Friedrich Simon. Mladý šlechtic pak studoval na univerzitách ve Štrasburku a v Mohuči. K dějinným paradoxům určitě patří, že ve Štrasburku ve stejné době studoval i budoucí císař Napoleon. Metternich ve svých pamětech dokonce zmínil, že měli společného učitele šermu. Jinak ho ovšem považoval za "parvenu", tedy člověka nízkého původu. V Mohuči ovšem Klemens potkal muže, který měl na jeho názory a budoucí politické působení rozhodující vliv.

"To byl politolog a historik, který zastával teorii politické rovnováhy. A to pak byla základní myšlenka metternichovské politiky."

Eleonora KounicováEleonora Kounicová Kromě urozeného původu a vynikajícího vzdělání však k tomu, aby se uplatnil v diplomacii, mladý šlechtic potřeboval i talent. A ten Klemens podle Jana Kahudy rozhodně měl:

"Metternich od počátku jevil velice bystré nadání pro diplomacii. Tvrdí se, že byl dokonalý psycholog. Měl schopnost se vcítit do druhého člověka. Počátkem 90. let 20. století se jedna rakouská historička pokusila o psychologický portrét Metternicha. Vycházela přitom z dochovaných svědectví, ať už jeho, nebo jeho současníků. A tvrdí, že to byl velice charismatický člověk. Dokázal na lidi působit přirozenou autoritou a schopností s nimi vést dialog."

A ke kariéře budoucímu ministru zahraničí a kancléři nepochybně pomohl i výhodný sňatek:

"To byl na počátku asi sňatek z rozumu. Eleonora Kounicová pocházela z velice významného rodu Kouniců, spjatého už po generace s rodem Habsburků a se státní politickou habsburské monarchie. Její dědeček byl kancléř Marie Terezie a jeden z tvůrců tereziánské politiky. Byla to rovněž nevěsta velice bohatá, která Metternichovi umožnila i po stránce majetkové v podstatě nezávislý život. Metternichové totiž nebyli nijak bohatí, sám Metternich celý život zápasil s obrovskými dluhy. Určitě to byl krok promyšlený, nicméně bych rovněž řekl, že podobně jako u Metternichových rodičů i jeho vztah s Eleonorou Kounicovou byl velmi intenzívní. Byla to velice vzdělaná, chytrá a bystrá žena a on se jí svěřoval a informoval ji. Podobný vztah pak už neměl s žádnou ze svých dalších manželek. Možná i z důvodů generačních, protože ty dvě další manželky byly mnohem mladší než on. Opravdu se dá říct, že s první manželkou sdílel řadu zásadních informací, které byly velice zajímavé."

Marie Louisa a NapoleonMarie Louisa a Napoleon I díky sňatku s Eleonorou Kounicovou byla Metternichova diplomatická kariéra velmi strmá. Zastával rovnou ty nejvyšší vyslanecké posty. Císařským velvyslancem v Drážďanech se stal už ve věku 28 let. Poté působil v Berlíně a nakonec v Paříži, což bylo v diplomacii považováno za vrchol. Bylo to v době napoleonských válek, kdy Rakousko prohrávalo, mocnářství se ocitalo na dně, došlo i na státní bankrot. Přesto je Metternich svým působením vždy dokázal vrátit do hry. K jeho největším úspěchům patřilo vyjednání sňatku mezi Napoleonem a dcerou rakouského císaře Marií Louisou. I zde se osvědčil jeho cit pro psychologii. Podle Jana Kahudy dobře věděl, že císař Napoleon touží po tom dostat se i formálně na úroveň ostatních panovníků. A jednou z možností byl právě sňatek s členkou tradičního panovnického rodu.

"Druhá věc byla přesvědčit císaře a Marii Louisu, aby do toho šli. Tam ale byly zase tak silné páky, že jim Metternich dokázal nastínit, že je to jediná možnost, aby byl stát zachován v tom rozsahu, v jakém byl, a aby nebyly nějaké sankce."

Roku 1809 se Metternich stal rakouským ministrem zahraničí a o pět let později, od podzimu roku 1814 do léta roku 1815, hostil v rakouské metropoli Vídeňský kongres. Ten po porážce Napoleona rozhodoval o novém uspořádání v Evropě, vznikla zde i tzv. Svatá aliance mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem. Pro Metternicha to byla jeho hvězdná hodina:

Vídeňský kongres, zdroj: Public DomainVídeňský kongres, zdroj: Public Domain "To, že se kongres konal ve Vídni, bylo Metternichovo velké vítězství. Dávalo se tím svým způsobem najevo, že je to země, která má zásadní vliv a podíl na Napoleonově porážce. Na druhé straně se Metternich pokoušel, a to poměrně úspěšně, aby Francie nebyla ponížena. Víme i z historie, že když je nějaká velmoc ponížena, tak se to za nějakou dobu vrátí. Tady se situace vyřešila odstraněním a internací Napoleona, jinak se ale z hlediska postavení Francie v podstatě téměř nic nezměnilo. Samozřejmě některé územní zisky byly anulovány, ale Francie nebyla pokořena. A to bylo základní krédo Metternicha a jeho politiky. To bylo velmi důležité. On si uvědomoval, že jak by došlo k nějakému přeskupení sil, tak to bude časovaná bomba."

Dobová karikatura knížete Metternicha od J. GrädneraDobová karikatura knížete Metternicha od J. Grädnera Vídeňský kongres byl ovšem nejen politickou, ale i společenskou a kulturní událostí. Provázely ho koncerty a bály, díky kterým je nazýván i tančícím kongresem. A krásný, charismatický a společenský Metternich u žádné z velkých akcí nechyběl. Už ovšem jako dědičný kníže, tento titul získal jako projev vděku císaře za své zásluhy. A roku 1821 se stal i rakouským kancléřem, tedy nejvyšším úředníkem v zemi. Až do revolučního roku 1848 dokázal Rakousku zajistit desítky let míru. Měl přitom poměrně liberální názory, například na uspořádání národnostním poměrů v rakouské říši. Ty ovšem prezentoval spíš ve svých článcích, v politické praxi se držel spíš konzervativních tradic. Odmítal tak například národně osvobozenecké hnutí v jednotlivých zemích Evropy. V roce 1848 však kníže Metternich na své funkce dobrovolně rezignoval a odešel do exilu v Anglii.

"Metternich na rozdíl od jiných svých souputníků a i své manželky, která velice protestovala proti tomu, aby abdikoval a vzdal se svých pozic, tu situaci hned na začátku revoluce ve Vídni vyhodnotil velice správně. Ihned rezignoval a odešel do exilu. Vydržel v exilu tři roky a počkal si na dobu, kdy ho bude celá Vídeň prosit, aby se vrátil. V tomto směru se ukázalo, že i ve vysokém věku byl skutečně stratég a vizionář. Až do závěrečného období, když dokázal vždycky nahlédnout podstatu věci."

Zámek Kynžvart, foto: Zdeněk Trnka, archiv ČRoZámek Kynžvart, foto: Zdeněk Trnka, archiv ČRo Kníže Metternich za sebou zanechal i silnou "českou stopu". Přestavěl a zvelebil rodový zámek Kynžvart v západních Čechách. Barokní sídlo do pohodlného a současně reprezentativního zámku ve stylu vídeňského klasicismu přestavěl italský architekt Pietro Nobile za "pouhých" 900 tisíc zlatých. To dnes představuje částku téměř jedné a čtvrt miliardy korun. Peníze si Metternich půjčil od bratří Rothschildů, za což tito bankéři židovského původu získali dědičný titul rakouských svobodných pánů. Na zámku Kynžvart kníže Metternich pobýval velmi často, a to až do své smrti v roce 1859. Kromě Kynžvartu však zvelebil i panství v Plasích, kde nechal dokonce postavit rodinnou hrobku. A k českým stopám patří i jeho dlouholetý vztah s Vilemínou Zaháňskou, tedy paní kněžnou z Babičky Boženy Němcové. Spekulovalo se i o tom, že by právě Klemens Metternich mohl být skutečným otcem slavné spisovatelky, to se však nijak nedokázalo.

Rakev knížete Metternicha, foto: Jiří Paclík, Wikimedia Commons, Public DomainRakev knížete Metternicha, foto: Jiří Paclík, Wikimedia Commons, Public Domain A na závěr otázka pro historika Jana Kahudu z Národního archivu v Praze. Byl tedy kníže Metternich tím pověstným zlým mužem či hrobařem Evropy?

"Určitě to nebyl zlý muž Evropy, i když byl ve vrcholných politických funkcích téměř padesát let. Pochopitelně řadu kroků, které udělal, nemůžeme chápat pozitivně, to je samozřejmé. Například cenzuru, konzervativismus, sledování tajnou policií atd. To jsou atributy spíše státně bezpečnostní, které přicházejí s Metternichem i do politické praxe habsburské monarchie. Na druhé straně ale v soukromí i v politickém životě to byl překvapivě člověk velice liberální, otevřený řadě nových podnětů, a to i v oblasti vědecké. A i v oblasti politiky dokázal vnímat své oponenty. Samozřejmě to bylo zčásti pragmatické, aby je ovlivnil, přesvědčil nebo dokázal odstranit. Určitě bych ale neřekl, že to byla negativní postava evropské historie. To v žádném případě."

22-06-2019