Vzácný rodinný archív toskánských Habsburků - jeho dramatický osud a složitá cesta do Čech

05-01-2003

V minulém roce jsme vás při objasňování záhady kolem zmizelých negativů fotografa Františka Drtikola pozvali do Státního ústředního archívu v Praze na Chodovci. Dnes tam v následující rubrice zavítáme s Evou Petržílkovou ještě jednou. Dozvíte se o spletité historiii vzácného rodinného archívu toskánských Habsburků.

Osudy toskánské větve Habsburků jsou u nás často opomíjené. Více pozornosti se totiž věnuje větvi d'Estů, z níž pocházel proslavený František Ferdinand. Přesto právě životní příběhy toskánských Habsburků jsou velmi zajímavé a často mají překvapivě úzký vztah k českému prostředí. Dokladem toho je vzácný rodinný archív této šlechtické větve. Je uložen ve Státním archívu v Praze na Chodovci a jeho kurátorkou je paní dr. Eva Gregorovičová....

"Nejenom lidé mají své osudy, ale také jejich písemnosti - jejich produkce, kterou tady po sobě zanechávají. Jako příklad bych uvedla osud rodinného archívu habsbursko-lotrinské sekundogenitury, která od roku 1737 vládla v Toskánsku až do roku 1859. Roku 1837 umírá poslední medicejský velkovévoda Jan Gaston a nastupuje František Štěpán Lotrinský, kterého budete všichni znát jako slavného manžela ještě slavnější císařovny Marie Terezie. Tento František Štěpán Lotrinský získal Toskánsko a on tam vlastně v podstatě nevládl až do roku 1756, kdy nastupuje po jeho smrti na toskánský trůn první z těchto Habsburků - a to je Petr Leopold."

Ten byl pak znám jako Leoplod II., který po smrti Josefa II. roku 1790 nastoupil ve Vídni na trůn. Když odsud odcházel, zanechal zde po sobě syna Ferdinanda III.. Sebou si pak vzal svého staršího syna Františka, který byl později znám jako císař František I. Zajímavé je to, že osud Ferdinanda III. byl nejen velmi dramatický ale také úzce spjatý s českým prostředím...

"Za napoleonských válek musel Ferdinand III. odejít, vzdát se Toskánska a očekával, že mu Napoleon jako takovou jakousi reciprocitu za tu ztrátu dá takovou náhradu. A tak mu v roce 1853 dal Salzbursko, kterého se potom musel Ferdinad vzdát a složitými cestami získal kolem roku 1808 panství v Čechách. Byla to první taková stopa, kterou tu můžeme najít a byl to Ostrov - bývalé šlikovské panství, byl to Ostrov u Karlových Var."

Toto panství drželi toskánští Habsburkové i po roce 1814, kdy proběhl Vídeňský kongres, který jim vrátil Toskánsko - to jim pak patřilo až do roku 1918. Pevná pozice toskánských Habsburků ale byla po napoleonských válkách otřesena....

"Protože v té první polovině 19.století v Evropě vzniká silné revoluční hnutí, nacionalismus kvete a všechny tyto rozdrobené státy se snaží jaksi se sjednotit a vytvořit vlastní monarchii. K tomu bylo v Itálii tzv. období resorgimenta - Garibaldi, Vitorio Emanuelle, savojský rod - to byli představitelé, kteří Itálii sjednotili. A toskánští Habsburkové, jak my jim tak říkáme, museli vlastně vyklidit pole. A tak v roce 1859 odchází a už se do Toskánska nikdy nevrací. Odešli do Vídně, v témže roce se poslední toskánský velkovévoda Leopold II. vzdává trůnu. Ale oni odcházeli aniž si vzali cokoliv sebou. Nechali ve Florencii ve svém sídelním městě a ve svých palácích veškeré své bohatsví, které měli uložené ve svých uměleckých památkách, knihách ale i ve svých písemnostech, které stačili za to jedno století vytvořit."

Toskánská prozatimní vláda pak vytvořila komisi, která po důkladném rozboru rozdělila písemnosti na archiválie státní povahy - ty zůstaly ve státním archívu ve Florencii, a na písemnosti osobní povahy, které byly poslány Ferdinandovi III. do rakouského Salzburku a Leopoldovi II. do Čech na Brandýs...

"Kolem první světové války Ferdinand IV. z toho Salzburku převezl archív na Ostrov, druhá část archívu zůstala v Brandýse a rok 1918 znamenal konec těchto majitelských práv habsburského dómu v novém českém státě. Což bylo také potvrzeno mezinárodními dohodami Saint-Germainskou mírovou smlouvou a Československá republika postátnila nejenom majetky, ale i to, co v nich zůstalo - to znamená i písemnosti. A tento rodinný archív, který teda byl této toskánské větve - částečně uložený v Ostrově nad Ohří a částečně v Brandýse, skončil potom ve speciálně vybudovaném archívu - Československo- zemědělském archívu, který byl vybudován při ministerstvu zemědělství v roce 1919."

V padesátých letech došlo následkem politických událostí v roce 1948 k velkým změnám v archívnictví. Byl vytvořen jednotný archívní systém, roztříštěné archívy byly sloučeny v roce 1954 ve Státní ústřední archív. O dva roky později do něj vplouvají archívní celky ze zemědělského a lesnického sektoru a dostává se sem i zmíněný rodinný archív toskánských Habsburků...

"Tento rodinný celek dnes my měříme, jako archiváři, archívní materiál na běžné metry. Takže tento rodinný archív má dnes kolem 130ti běžných metrů, má zhruba třináct částí, a týká se jednak produkce písemností, které vyprodukovali ti jednotliví velkovévodové: Tak první část je věnována Petru Leopoldovi, jsou to jeho významné relace, je jich tady 42 rukopisů, které jsou vybaveny krásnými mapami a plány, které se týkají jeho inspekčních cest, které po roce 1765 podnikal po Toskánsku. Potom tady máme část písemností Ferdinada III. - toho jeho druhorozeného syna, ve které je především nesmírně zajímavá korespodence s Napoleonem Bonapartem. Pak tady máme velkou část rodinných písemností, které se týkají prvorozeného syna Ferdinanda III. - a to je ten poslední toskánský velkovévoda Leopold II., který si koupil ten Brandýs. Další část se potom týká jeho syna - to je Ferdinand IV., který měl svůj dvůr v Salzbursku."

Mezi poklady archívu najdeme i cenné písemnosti jiného charakteru - např. sbírku map a plánů, která obsahuje kolem dvou tisíc nádherných rukopisných map ze 17. a 18. století. Jsou zde i obrovské sbírky fotografií a listin, mezi nimiž je např. zlaté rouno pro jednoho z toskánských Habsburků a také písemnosti týkající se Leopoldových synů...

"Jako je významná osobnost, cestovatel, geograf a spisovatel - a to byl Ludvík Salvátor, který léta pobýval na Mallorce a můžeme říct, že zcestoval celý svět a vždycky nám zanechal písemné svědectví v podobě různých krásných knih, které doprovázely rytiny a ty rytiny jsou pro nás zajímavé tím, že ty rytiny dělali naši významní umělci - třeba i Quido Mánes. A další pozůstalostí je třeba taková malá pozůstalost také zvláštní osobnosti - Jana Orta. To byl Jan Nepomuk, který vystoupil po smrti Rudolfa Habsburského z tohoto dómu a byl v postatě zatracen - nesměl se nikdy do Rakouska vrátit."

Osud rodinného archívu toskánských Habsburků je podle dr. Gregorovičové opravdu spletitý. Ještě předtím než v padesátých letech zakotvil v pražském ústředním archívu, projevila totiž o něj velký zájem i italská strana:

"Již ve třicátých letech, kdy na podnět jednoho významného würzburského badatele Antona Chrousta, který studoval tyto materiály přímo v Ostrově nad Ohří a potom, když studoval ve Florencii, tak tam jaksi připomněl v tomto státním archívu, že část písemností, podle něho státního charakteru, je v Čechách. Takže tato causa byla pak řešena - případné vydání tohoto archívu, byla řešena na ministerstvu zahraničních věcí Československé republiky a pro vypuknutí války nebyla dořešena. Další "objevitel" tohoto archívu pro italské prostředí byl profesor Salvestrini v polovině 60tých let, který si tady ty materiály studoval a po návratu do Itálie prezentoval toto bohatství jakožto národní majetek italský a chtěl, aby se tento majetek navrátil. Což vlastně podle různých úzů, které jsou používány v této oblasti, nelze. Jednou je to majetek našeho státu, ke kterému jsme měli právní podklady a těžko ten majetek se může předávat dál."

Přesto československá strana v šedesátých letech Italům vyhověla. Byla vytvořena společná česko-italská komise archivářů a historiků, která posuzovala význam archívu pro obě strany.

"Chtěli jsme tento rodinný archív jaksi vyměnit za nějaký bohemikální celek, který by měl úzký vztah k českým dějinám a byl stejně významný. Ale než došlo k této situaci a k tomuto řešení, vtrhla k nám jaksi ruská okupační moc a opět vlastně takovýmhle násilným činem byla tato situace zastavena."

Proto bylo pak v sedmdesátých letech dohodnuto, že se vytvoří tzv. mírová cesta. To znamená, že podle práva zůstanou materiály v Československé republice. Byla podepsána kulturní dohoda mezi oběma zeměmi, v jejímž rámci dodnes dojíždějí italští archiváři k nám a rodinný archív toskánských Habsburků zkoumají a vydávají inventáře, na kterých pak česká strana participuje. Naopak čeští archiváři jezdí do Říma, kde zkoumají bohemikální vatikánské písemnosti ve vztahu k českým dějinám. Paní dr. Eva Gregorovičová zase navštěvuje státní archív ve Florencii. Zde bádá v písemnostech, které zde ještě zůstaly a mají vztah právě k rodinnému archívu toskánských Habsburků. Obě země tak společně přispívají k jeho lepšímu uspořádání, ale i k objasnění řady historických událostí.

05-01-2003