Volby a předvolební kampaně za Rakousko-Uherska

28-05-2006

V Česku vrcholí předvolební kampaň, volby jsou za dveřmi. Martina Lustigová pro vás při této příležitosti připravila speciální historickou rubriku o tom, jak se volilo za Rakousko-Uherska. Dozvíte se nejen o volebním systému a jeho proměnách, ale také například o tom, zda tehdy mohly volit ženy, jak probíhala volební kampaň a jak se manipulovalo s volebními výsledky.

Jak říká historik Luboš Velek, počátkem 60. let 19. století bylo volební právo cíleně nastaveno jako privilegium majetných nebo vzdělaných vrstev: "Byla to taková zásada klasických liberálů 19. století, kteří vázali politické právo na majetek, neboť argumentovali tezí, že o politice, to znamená o rozdělování daní, mají rozhodovat jenom ti, kteří daně platí, respektive ti, kteří platí většinu těch daní. To znamená, že největší podíl na politice a na rozdělování hmotných statků měli mít právě ti nejbohatší, kteří teoreticky platili jejich největší část." Teprve od 80. let začaly být do politiky vtahovány širší vrstvy obyvatelstva, přesto ale až do začátku 20. století bylo volební právo omezeno na movitější vrstvy. Velkou změnu přinesla reforma z let 1906-1907. "Ta reforma znamenala rozšíření volebního práva na veškerou mužskou zletilou populaci, která splňovala některé podmínky, jako například beztrestnost, atd. Ale můžeme tady hovořit o zavedení všeobecného, rovného a přímého volebního práva. To znamená v podstatě systému, který známe dnes."

Jak to vlastně bylo s volebním právem žen? "Kdybych to řekl obecně, tak ženy volební právo neměly. Ve všech volebních zákonech se totiž hovoří o voličích. Je to trochu lingvistický problém, protože ať už to bylo česky volič nebo německy Wähler, tak se tím samozřejmě automaticky nerozumělo, že to je muž nebo žena, protože to slovo bylo použito v takovém tom obecném rámci nebo smyslu, který se vysloveně nevztahoval k nějakému pohlaví. A mohla se tím teoreticky rozumět i žena. To je jeden problém. Druhý problém je, že v některých případech ženy volit mohly, byly to ovšem takové specifické oblasti - například ve šlechtě nebo v řadách takzvaných velkostatkářů se stávalo, že majitelka nějakého velkostatku volit mohla, ovšem nemohla volit sama, potřebovala k tomu jakéhosi prostředníka - právního zástupce, kterého zplnomocnila. A já to teď možná trochu zkarikuji, v podstatě žena to volební právo měla, ale byla nesvéprávná k tomu, aby volební lístek strčila do urny, to za ni musel udělat nějaký ten muž. Kdybychom se podívali z té exkluzivní aristokratické nebo velkostatkářské společnosti mezi ostatní vrstvy obyvatelstva, tak i tam se setkáváme spíše s výjimečnými situacemi, kdy ženy volily. Například jeden z českých politiků Karel Mattuš vzpomíná, že v 60.-70. letech byl svědkem toho, kdy rozzuřené živnostnice, řemeslnice, které byly většinou zřejmě ovdovělé, ale provozovaly živnost po svém manželovi a platily daně a z toho titulu plátce daní měly možnost volit, prostě vtrhly do volební místnosti a komisi v podstatě násilím donutily, aby je nechala odvolit."

Vlajka Rakousko-Uherska v letech 1786-1867Vlajka Rakousko-Uherska v letech 1786-1867 A jak vypadal vlastní volební akt? "Byla volební urna, byl nějaký klobouk, atd. Existovala volební komise, která měla dohlížet na řádný průběh voleb, měla sčítat hlasy. Důležitou věcí bylo, že volební akt byl z velké části v režii samosprávy, to znamená obcí, měst a volených orgánů, které stály v čele těchto korporací, těchto měst, případně obcí. Občané projevovali o volební dění velký zájem, volby byly takovým svátkem občanů, vzbuzovaly velkou pozornost. Na druhé straně zákony vlastní průběh voleb dlouho příliš neupravovaly, takže se tam od počátku objevuje řada takových možná až patologických jevů, které z našeho dnešního pohledu k volbám vlastně jakoby nepatří."

Česko dnes prochází bouřlivou předvolební kampaní. Jak vypadala taková předvolební kampaň v 19. století? "Od 90. let se ve volební kampani zcela běžně objevují tendence ničit, bourat, rozbíjet schůze volebních soupeřů. Pochopitelně je to doba, kdy neexistoval rozhlas, neexistovala televize, takže předvolební kampaň byla omezena buď na tisk, který byl vlastně jediné médium 19. století, nebo na předvolební schůze, to znamená na jakousi mluvenou agitaci. Vzhledem k tomu, že volební právo bylo omezeno ve volebním okrese na stovky, maximálně tisíce voličů, tak byla velká šance, že se každý kandidát mohl se svými voliči osobně znát a být s nimi v nějakém kontaktu." Připomeňme, že tehdy platil většinový volební systém - v daném obvodu kandidovali jednotlivci a vazba politika k jeho voličům byla užší.

Během kampaní se, jak už bylo zmíněno, objevují i tendence rozbíjet schůze. "Velmi často to dělají třeba agrárníci, kteří najmou nějaké čeledíny a pošlou je s násadami od lopat do schůzí mladočechů a skončí to nějakým krveprolitím. Často se tam jako takový nevypočitatelný element objevují ženy, byť třeba neměly volební právo, tak tam prostě vtrhly a schůzi rozbily. Samozřejmě v okamžiku, kdy se to tam začalo prát mezi sebou, zakročila policie."

Císař František Josef I.Císař František Josef I. Zajímavé jsou i moderní metody politického boje. Luboš Velek upozorňuje na postavu hraběte Vojtěcha Sternberga, který se ucházel o voličské hlasy na Královéhradecku. "Přestože se pohybujeme v době vypjatého českého nacionalismu a vzedmutých česko-německých sporů, tak na Královéhradecku tento Sternberg bez větších problémů vítězí, přestože s voliči si jaksi moc nepopovídal. Důvodem mimo jiné byla taková nečestná volební kampaň, kdy si své hlasy kupoval. Říkalo se, že jeden hlas stál pět korun. A takhle dokázal nakoupit stovky hlasů voličů. Druhý důvod, který vedl k jeho vítězství, byly moderní prostředky volební kampaně. On se jako jeden z prvních na Královéhradecku projíždí automobilem, což tehdy byla věc naprosto nevídaná, která obyvatelstvo fascinovala. Byl to tzv. Sternbergův volební ´vehicl´. A on nejenom že se tam tím chlubí a projíždí se po prašných cestách, ale když vidí, že někdo jde od vesnice k vesnici, tak svým voličům zastaví a povozí je. Pochopitelně ostatní kandidáti, kteří na nějaký volební ´vehicl´ neměli peníze a neměli řidičské oprávnění, mohli jenom závidět."

Ze začátku 20. století jsou známé také tzv. uzenkové mandáty - tento termín je spojován s agrárním politikem Karlem Práškem. "On byl obviňován z toho, že získává volební hlasy tím, že bezprostředně před volbami korumpuje voliče tím, že je uplácí předvolebním gulášem, pivem, že jim každému koupí tu tzv. uzenku, a prostě tím, že jim takhle vychází vstříc, že je pohostí a osloví tímto způsobem. A tak získává jejich voličskou podporu." Mělo takové, řekněme, uplácení voličů smysl? Velká část voličů chodila k volbám nerozhodnuta. Koneckonců dlouhá léta mohli v zásadě volit mezi dvěma stranami. Řada voličů tedy k volbám nešla nebo nechávala rozhodnutí až na den voleb a nechávala se ovlivnit těsně před hlasováním. Strany se dokonce snažily voliče vůbec k urně dostat: "Máme například doloženo, že na Jindřichohradecku v 90. letech 19. století politické strany organizují svážení voličů k volební urně. Strany si rozdělily město podle ulic do jednotlivých rajonů, zaplatily povozy a nutily voliče, aby si sedli do toho vozu a odvezli je přímo k volební urně. Samozřejmě velmi často to troskotalo, protože ti korteši - to byli takoví agitátoři, které si strany najímaly - byli poslaní do háje, atd. Myslím, že řada voličů daleko více než dnes byla nerozhodnuta a rozhodovala se až na poslední chvíli." To souviselo také s tím, že politické strany neměly podrobně propracované volební programy, nebo s tím, že strany měly velmi malý vliv na řízení politiky.

Pro volby v 19. století byly typické manipulace. Hovoří se nejen o nátlaku, ale dokonce o volebním terorismu. Do 80. let v tom figurovala vláda, která se snažila podporovat své kandidáty - voličům vyhrožovala, záměrně je mátla - sedlákům například stačilo pohrozit, že bude znovu zavedena robota nebo syna odvedou na vojnu a grunt zkrachuje. Aristokraty zase například navštěvoval někdo z císařské rodiny a vysvětloval, kterého kandidáta by panovník rád v parlamentu viděl. Volebních podvodů se ale nezříkaly ani občanské strany: "Před volbami si zaplatí v blízkosti volební místnosti tzv. volební kancelář - mohl to být salónek v hostinci, mohl to být vůz tažený koňmi polepený volebními plakáty zaparkovaný před tím Wahllokalem, jak se tehdy říkalo. A tam seděli ti agitátoři, ti volební korteši. Tam voličům radili, koho mají volit, jak mají volit, kdo má jaký program. Důležité bylo, že jim pomáhali vyplnit volební lístky, což nebylo v 19. století až tak jednoduché. Ale také tam těmi volbami manipulovali, protože měli zjištěno, kdo volební právo má, ale momentálně se třeba nezdržuje v místě bydliště nebo zemřel, ale nebyl vyškrtnut z volebních seznamů, atd. A najímali si nevoliče - většinou dělníky, kteří volební právo sami neměli - a dávali jim tzv. legitimační lístky k volbě. Řekli jim: ty se teď jmenuješ tak a tak, půjdeš tam a budeš volit tuto stranu, hodíš tam tento lístek. Pochopitelně bylo potřeba ty dělníky trochu zkultivovat, takže ve volební kanceláři dostali cylindr, frak, brejličky, a šli, odvolili, vrátili se do volební kanceláře, vrátili tam ty půjčené propriety a dostali nějaký peníz. Toto falšování voleb tím, že tam jsou posíláni fiktivní voliči, bylo velmi častým jevem. Každé volby potom provázely desítky procesů s těmi zadrženými podvodníky. A samozřejmě na druhé straně byly desítky, ne-li stovky případů, kdy se je odhalit nepodařilo," říká Luboš Velek. Snahy kultivovat volební prostředí se objevují se zavedením všeobecného volebního práva. Tehdy bylo zakázáno hoštění a uplácení voličů před volbami.

28-05-2006