„Věrnost českému státu je pro nás povinností samozřejmou“

11-10-2014

Historické obzory nás tentokrát zavedou do doby, kdy Československo a později je české země procházely nelehkým obdobím. Do doby mnichovské zrady a následné nacistické okupace. Mezi těmi, kdo spolu s republikou prožívali osudové časy, byli i příslušníci české šlechty. Ti, kteří s nacistickým režimem spolupracovali, ale také ti, kteří stáli na zcela opačné straně. Tentokrát se budeme věnovat právě těm druhým jemnovaným.

K tématu se vztahyje výstava Ve znamení tří deklarací..., která je k vidění na Novoměstské radnici v Praze do 26. října 2014K tématu se vztahyje výstava Ve znamení tří deklarací..., která je k vidění na Novoměstské radnici v Praze do 26. října 2014 "Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti. Považujeme za svou povinnost uchovati dědictví svých otců. Země koruny české byly pohromadě tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí."

Ukázka, kterou jsme slyšeli, byla jen částí jedné z deklarací české šlechty, kterou členové mnoha rodů vyjadřovali věrnost Československé republice. Tehdy jej přednesl František Kinský z Kostelce nad Orlicí, my jsme jej slyšeli v podání Františka Kinského, současného představitele rodu.

Vystoupení šlechticů bylo o to hodnotnější, že nová republika s aristokracií příliš dobré vztahy neměla. Deklarace byly celkem tři, seznámit se s nimi a jejich signatáři můžete na výstavě Ve znamení tří deklarací, která právě v těchto dnech probíhá v pražské Novoměstské radnici. Jedním z autorů výstavy je ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra, který přiblížil první z deklarací, se kterou v roce 1938 přišli představitelé šlechty za prezidentem Edvardem Benešem.

Zdeněk Hazdra, foto: Šárka Ševčíková / Český rozhlasZdeněk Hazdra, foto: Šárka Ševčíková / Český rozhlas "V těchto dnech blížícího se mnichovského rozhodnutí, konkrétně 17. září 1938 se na Pražský hrad dostavila dvanáctičlenná delegace zástupců šlechtických rodů, kteří reprezentovali významné šlechtické rodiny. Ústy Františka Kinského deklarovali odhodlání bránit nedělitelnost českého státu, jeho historických hranic právě proti hrozícímu nebezpečí, které přicházelo z nacistického Německa. Bylo to prohlášení, které bylo sepsáno Karlem VI., knížetem ze Schwarzenbergu. Jeho obsah je nesen v tzv. zemské rovině. Šlechta vnímala svou vlast v určitém historickém rámci bez ohledu na národnost tzn. v českém prostoru se to týkalo zejména české a německé národnosti. Pro šlechtu ten prostor daný historickými hranicemi českého státu, jak se v průběhu dějin zformovaly, měl zůstat nedotknutelný. Šlechta především usilovala o nedělitelnost těchto zemí, což veřejně deklarovala, současně vyjádřila také podporu úsilí československé vlády a loajalitu českému národu v nelehké situaci."

S dalším prohlášením a vyjádřením podpory přišla šlechta v lednu 1939. Tehdy už ale její zástupce přijímal Emil Hácha jako prezident tzv. II. republiky, okleštěného útvaru, jehož neslavné trvání se počítalo na měsíce.

Foto: archiv Českého rozhlasu - Radia PrahaFoto: archiv Českého rozhlasu - Radia Praha "V podstatě tato veřejná aktivita šlechty, která se považovala za českou, její představitelé se cítili být Čechy, vrcholí v září 1939 třetí deklarací. Jejím autorem byl František Schwarzenberg, který pracoval v prezidentské kanceláři u Emila Háchy, a který 6. října 1939 originál tohoto prohlášení Háchovi předal. Tato deklarace nikoliv náhodou nese přívlastek národnostní. Zde zaznamenáváme určitý posun oproti zemskému vnímání vlastenectví. 82 signatářů pocházejících z 33 rodů usazených na českém území našlo a vyjádřilo odvahu přihlásit se k češství v situaci, kdy nacističtí okupanti považovali veškerou šlechtu v českých zemích za německou. Pro okupanty to byli všechno Němci. A tehdy se objeví přibližně třetina rodů, jejichž příslušníci říkají: Ne, my jsme Češi. Nalezneme mezi nimi zástupce rodů, které můžeme považovat původem české, jako byli Lobkovicové, Černínoví, Kinští atd., ale také rody, které se v průběhu staletí v českých zemích usadily a zdomácněly tady, což je například případ Schwarzenbergů."

Tento projev loajality k českému národu nenechali nacisté bez odezvy a perzekuce na sebe nedaly dlouho čekat. Na statky signatářů statky byla uvalena nucená správa a někteří z nich se ocitli v koncentračních táborech.

Autorka výstavy Dita Jelínková, foto: archiv Ústavu pro studium totalitních režimůAutorka výstavy Dita Jelínková, foto: archiv Ústavu pro studium totalitních režimů Bylo už zmíněno, že okupanti automaticky považovali šlechtice za Němce, nicméně oni sami to takto jednoznačně neviděli a přihlásit se k německé národnosti přes nátlak úřadů často odmítali, jak připomíná autorka výstavy Dita Jelínková.

"Byly vůči nim používány různé formy hrozeb a výhružek. Nejvíce majetkových hrozeb, tedy uvalení nucené správy na jejich statky nebo konfiskace velkostatků ve prospěch říše. Bylo také často vyhrožováno poněmčením daného regionu. Stejně tak někteří, jako např. Alois Podstatský-Lichtenstein, byli vystaveni i hrozbám osobní likvidace, kdy jim bylo hrozeno tím, že pokud se nepodvolí, skončí v koncentračním táboře apod."

To byl třeba případ Hugo Salm-Reifferscheidta z Rájce, který se německému nátlaku bránil a obrátil se proto o pomoc i na prezidenta Háchu. Nicméně nakonec podlehl, přihlásil k německé národnosti, po celou válku ale odmítal podepsat vstup do NSDAP a snažil podporovat české rodiny, jejichž členové byli vězněni, a spolupracoval i s odbojem. Přesto se po válce stal osobou státně nespolehlivou, ačkoli se za něj obyvatelé Rájce přimlouvali.

Ani ti, kteří po celou dobu okupace věrně stáli na straně českého národa a nikdy nepřijali ani německou národnost, si po válce nemohli oddechnout. Blížil se únor roku 1948 a nová vlna perzekucí, před níž řada z těch, kteří i v nelehkých dobách zůstali věrni vlasti svých předků, volila odchod do exilu.

11-10-2014