U Náprstků se představují emancipované ženy za posledních sto let

08-06-2019

Co mají společného slavná spisovatelka s mladičkou traktoristkou? Zakladatelka hokejového klubu s medičkou, která nemohla vykonávat lékařské povolání? Nebo emancipovaná novinářka a přítelkyně Franze Kafky s tajně vysvěcenou katoličkou? Jejich příběhy přibližuje současná výstava v Náprstkově muzeu v Praze, která připomíná století ženské emancipace v českých zemích. Všechny je nechává promluvit vlastním hlasem.

Bohuslava Rajská, foto: Martina SchneibergováBohuslava Rajská, foto: Martina Schneibergová "Mnoho vlast naše drahá v ruce moje vložila. Ošetřovati mám jí nejmilejšího syna, vyvolence jejího. V cizině opatrovati, bdíti nad spokojeností a životem onoho. Povelela mi pěstovati dítky jeho a jim býti matkou. Cítím velikost své úlohy,"

napsala v dopise svému nastávajícímu manželovi Františku Ladislavu Čelakovskému Bohuslava Rajská. Jde o jednu z 25 žen, jejichž příběh výstava nazvaná Vlastním hlasem představuje. Mladá, krásná a vzdělaná žena, blízká přítelkyně Boženy Němcové, která se ve svých 25 letech vydala na samostatnou dráhu učitelky, je příkladem toho, jak se v dobových podmínkách poloviny 19. století emancipace nezdařila. Bohuslava Rajská podlehla nátlaku vlastenecké společnosti a v roce 1844 se provdala za ovdovělého, o osmnáct let staršího básníka, aby pro něj a jeho čtyři děti vytvořila spokojené domácí zázemí. K učitelské ani literární práci se už nikdy nevrátila. Dostála tak přesně roli, kterou dlouhé 19. století ženám přisuzovalo. Ne nadarmo je také hned v úvodu výstavy vystavena dětská kolébka a šněrovačka.

Anna Bayerová na portrétu od Jana Vilímka z roku 1889, volné díloAnna Bayerová na portrétu od Jana Vilímka z roku 1889, volné dílo "Tam nejde o ženskou šněrovačku jako takovou. Ženská šněrovačka v podstatě znamenala jakousi normu ženskosti, pojetí ženského těla. A zároveň byla spojena s pasívním pojetím ženskosti,"

vysvětluje jedna za autorek této výstavy Jitka Gelnarová. Právě proti pojetí ženy, jejímž úkolem je výhradně péče o rodinu a domácnost, však další ženy v 19. století bojovaly. A inspirovala je k tomu i činnost Amerického klubu dam, který v budově dnešního Náprstkova muzea v roce 1865 založil po svém návratu z amerického exilu Vojta Náprstek. Přednášky v Americkém klubu dam navštěvovala i první česká medička Anna Bayerová:

„Právě sem, do dnešního Náprstkova muzea, docházela do Amerického klubu dam, kde se rodily snahy o ženskou emancipaci. Tady se také dívky poprvé z různých zahraničních časopisů dozvídaly o ženách, které už vykonávají nějaké povolání. Tady se dozvídaly o prvních lékařkách, prvních právničkách nebo i o prvních starostkách ve Spojených státech. Můžeme předpokládat, že i Anna Bayerová si četla tyto časopisy, dozvídala se o prvních lékařkách a nechala se jimi inspirovat. A s Bohuslavou Keckovou se rozhodly, že půjdou studovat medicínu do Švýcarska. Anna Bayerová studovala v Bernu, Bohuslava Kecková v Curychu a staly se pak prvními českými lékařkami."

Její cesta k lékařské praxi však nebyla nijak jednoduchá. Rakouské úřady jí studium medicíny ve Švýcarsku nechtěly uznat, trvaly na tom, že Anna Bayerová musí znovu složit maturitu. To pro ni bylo ponižující. Dlouho proto pracovala jako lékařka v zahraničí a svou praxi si v Praze mohla otevřít až v r. 1914, tedy více než třicet let po své promoci. To další členka Amerického klubu dam Ludmila Bozděchová byla úspěšnější. Chtěla pracovat jako telegrafistka na poště a se svou žádosti se v roce 1871 obrátila rovnou k samotnému císaři:

Ludmila Bozděchová, repro foto z knihy Vlastním hlasem (Národní Muzeum, 2019)Ludmila Bozděchová, repro foto z knihy Vlastním hlasem (Národní Muzeum, 2019) "Můj úmysl jest prositi o nějaké místo při c. a k. Státním telegrafu v Praze, čemuž dle přiložených vysvědčení vyhověno býti může. Cíle mých snah a tužeb však jen tenkráte dosáhnouti možno, když Vaše císařské a královské Veličenstvo nejmilostivěji vyřknouti ráčí, že ženy při státních telegrafech a poštách jako úřednice dovoleno zaměstnati."

Uctivé žádosti Ludmily Bozděchové Jeho c. a k. Veličenstvo ráčilo vyhovět. Směla tak jako první česká telegrafistka pracovat na poště. Podle Jitky Gelnarové to ale mělo háček. I na poštovní úřednice se totiž vztahoval celibát:

„O učitelkách je to známo, ale třeba i poštovní úřednice podléhaly celibátu. To znamená, že jakmile se provdaly, okamžitě ztrácely nárok na své místo. Bylo to vnímáno jako buď, anebo. Buď se bude žena věnovat roli manželky, matky a hospodyně, nebo se bude věnovat profesi ve veřejném prostoru."

Poznámky Karly Máchové k její řeči při kandidatuře do českého sněmu, foto: Eva Dvořáková, Český rozhlasPoznámky Karly Máchové k její řeči při kandidatuře do českého sněmu, foto: Eva Dvořáková, Český rozhlas Za práva pracujících žen se na konci 19. století brala například bývalá učitelka a pozdější vůdkyně ženského dělnického hnutí, sociální demokratka Karla Máchová. Vydávala mimo jiné i Ženský list, s jehož prvními čísly jí pomáhala její přítelkyně Charlotta Masaryková. Podíl žen v dělnických profesích ke konci 19. století výrazně vzrostl:

„V roce 1880 už taky máme 30 procent žen, které musejí pracovat mimo domácnost. Živí se jako dělnice, nádenice nebo posluhovačky. Pracují ve velmi těžkých podmínkách. Jejich plat je nižší než plat mužů. Pracují deset i dvanáct hodin denně, bylo to ještě před uzákoněním osmihodinové pracovní doby. Zároveň se od nich ale stále čeká, že budou plnit povinnosti manželky a matky. Mnoho z nich je vdaných a jsou to i matky. A to v době, kdy neexistuje téměř žádná mechanizace domácnosti. Zároveň to jsou ženy, které v době neexistující antikoncepce mají hodně dětí. Právě tuto situaci dvojího břímě, té druhé směny Karla Máchová řešila. Ona opravdu bojovala za tyto ženy a za zlepšení jejich životních a pracovních podmínek."

To jsou jen některé z příběhů žen 19. století, které výstava v Náprstkově muzeu přibližuje. Nechybí tu ani sama Božena Němcová nebo Eliška Krásnohorská, propagátorka ženského tělocviku Klemeňa Hanušová, malířka a sochařka Marie Luisa Kirschner nebo baronka Sidonie Nádherná, která kolem sebe na zámku ve Vrchotových Janovicích soustředila literáty a další umělce. V roce 1914 však dlouhé 19. století náhle skončilo, vypukla 1. světová válka. A v ní se úloha žen v rodině i ve společnosti rychle změnila:

Portrét Františky Plamínkové, Langhans Studio Praha 1921Portrét Františky Plamínkové, Langhans Studio Praha 1921 "Ženy pracovaly v pozicích, které do té doby byly vnímány jako mužské, zároveň ale na jejich emancipaci stála tehdejší společnost. Na jejich práci stál z velké části i válečný průmysl."

Muži po tisících odcházeli na frontu, zde byli často zraněni nebo umírali, a jejich místo musely nahradit ženy. K tomu se během války musely vyrovnávat se stále větším nedostatkem potravin a základních životních potřeb. V tomto každodenním boji obstály a získaly sebevědomí. Po válce jim tak už nebylo možné vrátit se k roli ženy 19. století. Navíc ústava nové Československé republiky muže a ženu zrovnoprávnila. Stále přitom však platil občanský zákoník z roku 1811, který ženu podřizoval muži. Tento rozpor se snažily v letech první republiky odstranit političky jako Františka Plamínková:

"Patrno, že ženy nesmí upokojiti se zdáním politické svobody a že se musí neúchylně domáhati uplatnění všech jejích složek v životní praxi. Zatím jsme od ideálu velmi vzdáleni. Nechci soudit, zda jest to důsledek všude se projevující reakce nebo nemyslivosti. Obě příčiny jsou však nebezpečím pro zdravý vývoj mladého státu. Nechť si nikdo nemyslí, že je věc méně vážná, protože jde o ženy. Jde o princip, o občany. A těm všem v pravé demokracii nutno měřiti stejně."

První republika přesto přinesla pro uplatnění žen mnoho změn. Lékařky, právničky, středoškolské profesorky ani umělkyně už nebyly doslova bílou vránou jako za mocnářství. Dokazují to i ženy zařazené na výstavě Vlastním hlasem. Vedle novinářky Mileny Jesenské, která se přátelila s Franzem Kafkou, tu jsou například automobilová závodnice Eliška Junková nebo mladá skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová. Málo známý je však příběh německy hovořící sochařky Mary Duras, která byla žačkou Jana Štursy a jejíž plastiky se úspěšně prosadily na výstavách v Paříži, Berlíně i v Benátkách. A objevem výstavy je aristokratka Markéta Podstatzká-Lichtenstein, která se aktivně věnovala lednímu hokeji:

Markéta Podstatzká-Lichtenstein, repro foto z knihy Vlastním hlasem (Národní Muzeum, 2019)Markéta Podstatzká-Lichtenstein, repro foto z knihy Vlastním hlasem (Národní Muzeum, 2019) "Hraběnka žila na zámku v Telči a tam také založila hokejový klub. Stala se jeho předsedkyní i mecenáškou. Byl to mužský hokejový klub, ve kterém si ale i ona někdy zahrála. Ona tedy opravdu byla i hokejistka."

Je třeba dodat, že klub se jmenoval SK Telč, jeho členové nosili svetry s pětilistou růží a místo na stadionu se hrálo na zamrzlém rybníce. A paní hraběnka také v Telči v roce 1939 hostila soustředění čs. hokejové reprezentace. Idylu první republiky však opět přerušila válka. A tu na výstavě připomíná příběh volyňské Češky Jiřiny Somolové - Predmerské. Ta jako první vstoupila do čs. vojenského praporu a i se svým dvouletým synem se dostala do Buzuluku. Účastnila se i bojů na Dukle.

"Volyňské Češky se do válečných operací zapojily poměrně významně. dokonce jedna z nich, Marie Ljajková, byla na frontě jako ostřelovačka. Jiřina Somolová – Předmerská působila na frontě jako zdravotnice a spojařka. A my ji tu máme zachycenou prostřednictvím její uniformy. Tehdy ženy na sovětské frontě nosily britské battledressy, tedy pánské uniformy."

Zlata Medunová, foto: Magdaléna Daňková, Národní muzeumZlata Medunová, foto: Magdaléna Daňková, Národní muzeum Po 2. světové válce ovšem došlo k další proměně úlohy ženy ve společnosti. Zvláště po únoru 48 se emancipace žen stala součástí oficiální ideologie komunistického režimu. Ženy se tak objevovaly na propagandistických plakátech jako dělnice, rolnice, milicionářky, budovatelky a údernice, které jsou zahleděny k zářným zítřkům. Jednou z nich byla i nejmladší traktoristka v Československu, šestnáctiletá Zlata Medunová:

"Byla to dívka, která se ve čtrnácti nebo patnácti letech rozhodla, že se stane traktoristkou. Přihlásila se do traktoristického kurzu. Existuje dokonce její knížka z počátku 50. let, která se jmenuje Traktoristka. A ona v ní popisuje, s čím se potýkala na pracovišti, s předsudky, které tam stále byly. Píše o tom, jak na ně reagovala. Byla to pro ni ještě větší výzva, aby dokázala, že tuto práci může jako žena dělat."

Každodenní život žen však vypadal jinak než na údernických plakátech. Spíš ho přibližuje další exponát výstavy, totiž figurína čtyřruké socialistické superženy, která zvládá nejen svou práci a občanské povinnosti, ale i domácnost a péči o dítě. A jsou tu i zcela rozdílné příklady emancipovaných žen: tajně vysvěcená katolička Ludmila Javorová, socioložka a zakladatelka gender studies Jiřina Šiklová nebo filmová scénáristka, režisérka a výtvarnice Ester Krumbachová.

V r. 2019 by se zdálo, že proces ženské emancipace je po sto letech od přiznání volebního práva ženám dávno završen. Jak ale výstava Vlastním hlasem ve svém závěru ukazuje, diskriminace žen nabývá na začátku 3. tisíciletí dalších podob:

Foto: Barbora NěmcováFoto: Barbora Němcová "Poslední zeď, kterou tam máme, jsme koncipovali jako zeď průchozí. A pomocí plakátů a transparentů jsme tam alespoň naznačili ta základní témata, která se týkají postavení ženy v současné společnosti. To, s čím se ženy stále potýkají. Jsou to například sexismus v reklamě, násilí na ženách, řešíme i otázku slaďování rodinného a pracovního života. To se dnes ve veřejném prostoru velmi artikuluje, zároveň je tato otázka ale stále hodně spojena se ženami. Od žen se očekává, že budou slaďovat, od mužů už tolik ne. Zabýváme se tam i tématem omezování reprodukčních práv žen, které je v současnosti stále silnější ve veřejném prostoru,"

dodává jedna z autorek výstavy Jitka Gelnarová. Výstava Vlastním hlasem, která přibližuje století ženské emancipace, potrvá v pražském Náprstkově muzeu až do konce letošního roku.

Za poskytnutí nahrávek hlasů jednotlivých osobností z Výstavy Vlastním hlasem děkujeme Náprstkovu muzeu v Praze. Hlas Bohuslavě Rajské propůjčila Vanda Hauserová, žádost Ludmily Bozděchové císaři četla Sofie Adamová a Františku Plamínkovou představuje Iveta Dušková.

08-06-2019