Pražské jaro 1968 a probuzení občanské společnosti V.

Poslední pokračování série o probuzení a rozvoji občanské společnosti během Pražského jara je věnován církvím. Hlavně nejsilnější katolické, ale také českobratrské, řecko-katolické a pravoslavné. Slovo má Herbert Brynda.

Rok 1968 byl pro katolickou církev rokem nebývalé svobody, shodou okolností měla na přelomu šedesátých let katolická církev k dispozici velmi vzdělané a výrazné osobnosti, které prošly mnohdy strastiplnými životními cestami: válkou, vězněním, tvrdou manuální prací. Podle historika Jaroslava Cuhry z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd měly politické změny po lednu 1968 především na katolickou církev blahodárný vliv:

"Podle mého soudu je rok 1968 pro katolickou církev nesmírně významný a dalo by se říci, že po roce 1989 málo doceněný. Na začátek lze říci, že katolická církev reagovala s určitým zpožděním, které bylo dáno tím, že útlak byl do ledna 1968 prakticky nezměněný a ani nějaké výrazné změny neočekávaly a katolická církev nebyla připravena, že se pro ni otevře prostor."

První aktivity se objevily až na konci února března, kdy vznikla petice třiaosmdesáti vězněných katolíků, kteří napsali Alexandru Dubčekovi dopis, v němž se hlásili k probíhajícím změnám. Rovněž se rozběhla velká petiční akce za uvolnění prostoru pro činnost církví. Tuto petiční akci, na které se podílel i tehdejší pražský biskup Tomášek, podepsalo téměř sto tisíc lidí. K nejdůležitější změně ve vztahu státu a církví, tedy i katolické církve, došlo magistra Cuhry v březnu 1968:

"Důležité pro církev obecně a pro katolickou církev zejména byla změna v takzvaném Sekretariátu pro věci církevní, což byla státní instituce hlídaná komunistickou stranou, která dohlížela na to, aby se církve dusily, aby zde nebyl žádný svobodný prostor. V polovině března 1968 byl z funkce vedoucího sekretariátu odvolán Karel Hrůza - člověk, který církvím mnoho uškodil, a vystřídala ho socioložka Erika Kadlecová, která měla zkušenost s tehdy velice módním dialogem mezi marxismem a křesťanstvím. Ačkoliv to byla přesvědčená marxistka, byla si vědoma toho, že církve nepředstavují nějaké zásadní nebezpečí pro vývoj socialismu, pro reformu socialismu. Takže církvím a katolické církvi se postupně otevíral prostor pro svobodu tisku, pro svobodnější vyučování náboženství a hlavně proto, aby se i laici mohli účastnit, mohli diskutovat, mohli přicházet s iniciativami. Takovým hlavním výrazem toho bylo založení Díla koncilové obnovy, což byl pokus přenést závěry II. Vatikánského koncilu do československého prostředí. Dílo koncilové obnovy bylo oficiálně založeno na začátku května 1968 na Velehradě, což byla veliká sláva. Tehdy se bohoslužby účastnili téměř všichni biskupové a to i ti, kteří neměli takzvaný státní souhlas k výkonu duchovenské služby i biskupové, kteří byli vysvěceni tajně."

Mezi ně - jak připomíná Jaroslav Cuhra - patřil i dnešní slovenský kardinál Korec. Období do srpna 1968 bylo v katolické církvi ve znamení horečnaté aktivity dohnat dvacetiletou ztrátu; nešlo však o snahu vrátit poměry do období 1945-48, nýbrž roli katolické církve nově definovat.

"Jedním z velkých vítězství roku 1968 je zrušení kolaborantského Mírového hnutí katolického duchovenstva, organizace, která působila jako pátá kolona v církvi a která si osobovala právo mluvit jménem církve, přičemž na to neměla žádné právo. Po srpnu 1968 nenastal v církevní oblasti nějaký zásadní přelom. Dílo koncilové obnovy nezískalo schválení, ale na druhou stranu na místní úrovni působila celá řada skupin ve stejném duchu. Byla naděje, že se podaří obsadit biskupské stolce, dokonce někteří biskupové se vrátili do svých funkcí; pozdější kardinál Trochta se na začátku srpna vrátil do Litoměřic, takže jisté naděje přežívaly. Zlomem byl začátek léta 1968, kdy byla Erika Kadlecová zbavena místa vedoucí toho sekretariátu a vrátil se tam opět Karel Hrůza, který s novými slovy a úsměvy zahájit stejnou politiku jako před tím. U katolické církve to šlo přibližně do začátku roku 1970, pak už následoval návrat nikoliv k předlednové, ale k politice konce 50. let. Bylo to velice ostré období. Nikoliv zavíráním, ale reglementací ve všech oblastech; to, co bylo možné v polovině 60. let - jako ekumenické diskusní kroužky v Jirchářích, kde scházeli katolíci, evangelíci a marxisté - zmizelo. Některé věci byly na začátku 70. let absolutně nemyslitelné. Zdůrazňuji, že pro katolickou církev to bylo období nesmírného intelektuálního vzrůstu. Nepodařilo se naplnit všechny představy: neobnovily se řeholní řády, ale ten intelektuální kvas byl nesmírně silný a dnes když čtete tehdejší dokumenty, tak jsou živé dosud,"

říká historik Jaroslav Cuhra. Kromě církve jako instituce se probouzeli i věřící a ke katolické církvi se v průběhu jara 1968 rázem hlásily tisíce lidí:

"Myslím, že sebeidentifikace s katolickou církví byla poměrně výrazná. Je samozřejmě rozdíl podle krajů, ale v Praze, na Moravě a zvláště na Slovensku to bylo skutečně lidové hnutí. Tím, že dvacet let museli příslušnost k církvi skrývat nebo omezovat, tak se to probudilo docela v hodně lidech."

V Československu však nepůsobila jen katolická církev, podle Jaroslava Cuhry snad ještě progresivněji než katolíci vystupovali evangelíci:

"Výraznou roli hrála Českobratrská církev evangelická; ta vystoupila prakticky jako první, v únoru 1968 dopisem Národnímu shromáždění, ve kterém vyzývala k úpravě zdeformovaných vztahů. Vůbec se čeští evangelíci účastnili celé řady akcí, snažili se prosadit celou řadu změn: výuku náboženství, možnost duchovní služby ve věznicích nebo vysílání bohoslužeb televizí."

Zajímavě a velmi dynamicky se vyvíjela situace na Slovensku a to hlavně ve vztahu k pravoslavné církvi. Proč, vysvětluje magistr Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd:

"V roce 1950 byla zrušena řecko-katolická církev, což je větev katolické církve, a řečtí katolíci byli po svém zrušení násilně začleněni do pravoslaví. Na Slovensku vzniklo velké hnutí za obnovu řecko-katolické církve, která se i v polovině roku 1968 podařila. To ovšem znamenalo, že pravoslaví ztratilo jak drtivou většinu svých věřících, tak začalo ztrácet majetek, který získalo převodem. Na Slovensku docházelo k velkým rozbrojům, pravoslavná církev nebyla polednovým vývojem nijak nadšená, docházelo dokonce i k osobním střetům, došlo k vraždě jednoho řecko-katolického faráře, když se pohádali o kostel nebo o faru a podobně. Takže pro pravoslavné to nebyl nijak radostný rok."

Některé další menší církve se v roce 1968 kojily falešnými nadějemi, že dostanou zpět zabavený majetek, nebo že alespoň budou moci vystupovat legálně, neboť mnohé z nich - často označované za sekty - byly buď sloučeny s jinými nebo fakticky působily mimo zákon. Náboženskému životu v roce 1968 však jednoznačně dominovalo dění v katolické církvi a v církvích evangelických.