Pražské jaro 1968 a probuzení občanské společnosti I.

03-08-2003

Blíží se doba, kdy si připomeneme již 35. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, která krvavě potlačila československý model cesty k socialismu, takzvané Pražské jaro. Během tohoto období - necelých osmi měsíců - prodělala československá společnost výrazné změny. Snad nejhodnotnějším výrazem obecného uvolnění bylo probuzení a rozvoj občanské společnosti. O svá práva se hlásily národnostní menšiny, vznikly na státu nezávislé odbory, etablovala se politická hnutí, stávající strany Národní fronty se snažily přizpůsobit méně dogmatickému ovzduší a obnovení své činnosti ohlásila s KSČ "sloučená" sociální demokracie. Po celý srpen se bude Herbert Brynda v historické rubrice zabývat právě tímto fenoménem.

Státní znak ČSSRStátní znak ČSSR V lednu 1968 vystřídal Antonína Novotného ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandr Dubček. Tato personální a v mnoha ohledech symbolická změna je považována za počátek obrodného procesu KSČ i československé společnosti. Čecha Antonína Novotného, který se příliš netajil svými protislovenskými názory, vystřídal v čele strany Slovák Alexandr Dubček. K předním úkolům nového dubčekovského vedení patřilo vyřešit nové státoprávní uspořádání československého státu; v této souvislosti se začalo hovořit o federativním uspořádání.

"Slováci se dlouhodobě, už od roku 1918, necítili v Československu jako ve svém státě. Právě demokratizační proces v roce 1968 otevřel tuhle otázku znovu, stejně jako ji otevřel rok 1938, stejně jako ji otevřel rok 1918. Z novinových článků i z vystoupení slovenských delegátů v Národním shromáždění je znát základní slovenský pocit, že se v Československu cítí jako nájemníci, ne jako plnoprávní občané svého státu, ale jako nájemníci. Tato otázka se zvláště odrážela na stránkách Kultúrneho života, což byl časopis Slovenského svazu spisovatelů, podobně jako to byly v českých zemích Literární noviny, později Literární listy. V Kultúrnem životě se tato otázka dost často objevovala,"

říká historik Jiří Hoppe z Ústavu soudobých dějin Akademie věd a dodává, že české požadavky po demokratizaci a slovenské po státoprávním uspořádání od sebe nelze oddělovat:

"Ono to obojí spolu souviselo. Češi, kteří měli co dělat se Slováky, měli slovenské přátele nebo část rodiny žila na Slovensku, tak si už hned od počátku, od ledna 1968, uvědomovali, že není možné pokračovat v tehdejším tzv. asymetrickém modelu československého státu, že je potřeba změnit politický systém směrem k federaci, což byl dlouhodobý požadavek ze slovenské strany. Pohyb občanské společnosti v Čechách a na Slovensku byl tudíž zákonitě posunut jinam, protože pro Slováky byla nejdůležitější a nejstěžejnější otázkou zrovnoprávnění s dominantním a větším českým národem. Pro český národ, který v Československu získal svou státnost a měl tyto otázky vyřešeny a cítil se jako státotvorný národ bez jakýchkoliv omezení, byly požadavky demokratizace a demokracie na prvním místě."

Československé státoprávní uspořádání bylo nakonec vyřešeno zákonem o federaci z 28. října 1968 s platností od ledna následujícího roku. Důležitým bodem přípravy federace bylo ustavení České národní rady, kterou Národní shromáždění zvolilo v červnu a jejímž předsedou se stal Čestmír Císař. Se svými požadavky se hlásily také národnostní menšiny. Všechny požadovaly záruky politické, kulturní a hospodářské rovnoprávnosti a přiměřené zastoupení ve státních orgánech. Jejich emancipační požadavky obecně upravil zákon o postavení národností rovněž z 28.října 1968. Kromě toho měla každá menšina vlastní požadavky. Ukrajinci chtěli vytvořit Radu Rusínů, polská menšina prosazovala u vlády ustavení sekretariátu pro národnostní menšiny a Cikáni požadovali uznání za menšinu a nově vzniklý Svaz Cikánů-Romů právo vydávat svůj tisk. Jiří Hoppe však považuje za nejzajímavější aktivitu Němců:

"V českých zemích žilo v té době přes sto tisíc bývalých Sudetských Němců, nyní československých občanů německé národnosti. Tito lidé neměli od konce války možnost založit ani kulturně-osvětový spolek a právě Pražské jaro pro ně otevřelo možnost hlásit se o svá národnostní práva; v létě 1969 pak byl založen Německý kulturně-osvětový spolek."

Společenské a zájmové organizace se probouzely o něco později - poměry se začaly měnit také v odborech. S personálními změnami v Ústřední radě odborů přišly i decentralizační změny v nižších odborových orgánech a - jak připomíná Jiří Hoppe - šířila se tendence utvářet organizace mimo jednotné odbory:

"Nejzajímavější kapitolou v sociálně-ekonomické oblasti je určitě založení první a poslední nezávislé odborové organizace v letech 1948-89. Organizace se jmenovala Federace lokomotivních čet a založili ji strojvůdci z tehdejšího nádraží Praha-střed a v krátké době, už během dubna května 1968 sdružovala 23 tisíc československých železničářů. A to nejen z českých zemí, ale i ze Slovenska. Federace lokomotivních čet měla jako jediná z organizací založených na zelené louce v roce 1968 československý rozměr. Federace původně nepočítala s tím, že by stála mimo ROH, naopak počítala s tím, že se zařadí do systému ROH jako samostatný svaz, aby měla možnost prosazovat vlastní zájmy, ale po mnoha peripetiích a jednáních na Ústřední radě odborů k dohodě nedošlo. To znamená, že ROH je nepřijalo do svých řad a Federace lokomotivních čet byla nucena vzít osud do svých rukou a vzniknout jako samostatná nezávislá odborová organizace. Tato organizace rušila dosavadní komunistický odborový model, který se dá vyjádřit heslem 'Jeden závod, jedna odborová organizace', tím, že v jedné organizaci - Československých drahách - pracovaly dvě odborové organizace. Samozřejmě, že to nemělo dlouhé trvání a na jaře 1969 byla Federace lokomotivních čet administrativně zrušena."

03-08-2003