Pražská filosofická fakulta za normalizace

Jak je možné, že se jedno z někdejších intelektuálních center pražského jara během několika málo let proměnilo v bezproblémové pracoviště normalizačního Československa? Právě tato otázka stojí na počátku knihy Náměstí Krasnoarmějců 2, na které pracoval kolektiv mladých historiků a která se nedávno dostala na pulty knihkupectví. Snažili se zmapovat období po roce 1968 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, tedy na nejstarší české vysoké škole.

Foto: časopis Univerzity Karlovy iForumFoto: časopis Univerzity Karlovy iForum "Kniha se věnuje normalizaci na jedné konkrétní instituci, na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň to není tak, že by byla dějinami fakulty. Spíše to jsou dějiny těch učitelů nebo studentů, co tady studovali a dějiny dilemat, kterými procházeli."

říká historička a jedna z autorek knihy Katka Volná. První otázku asi vzbudí název knihy - Náměstí Krasnoarmějců 2. Tak totiž původně zněla adresa fakulty, dnes má náměstí příznačně zcela jiné jméno - Náměstí Jana Palacha. Pro poznání doby normalizace na zdejší fakultě se přitom musíme vrátit do roku 1968. V roce vpádu armád Varšavské smlouvy na fakultě zavládly relativně svobodné poměry. V rámci rehabilitací umožnily i návrat některých významných osobností, které byly vyloučeny po únoru 1948. Patřil mezi ně mimo jiné literární historik a kritik Václav Černý, filosof Jan Patočka nebo historik Zdeněk Kalista. I přes vytváření nových institucí si ale i v tomto období udržela na fakultě rozhodující moc komunistická strana. Po roce 1968, kdy byla fakulta centrem reformních snah, ale přišlo vystřízlivění. Z historických pramenů ale můžeme soudit, že nástup normalizace na pražské filosofické fakultě probíhal poměrně dlouho. Tehdejší moc svého cíle dosáhla až zhruba v polovině 70. let, zatímco jinde začínaly prověrky už v roce 1970. Tento rok nebyl v rámci fakulty tolik rozhodující, popisuje Katka Volná.

Václav Ráb (děkan v letech 1973 - 1986) a bohemista Jaroslav Tax, foto: časopis Univerzity Karlovy iForum / Archiv Univerzity KarlovyVáclav Ráb (děkan v letech 1973 - 1986) a bohemista Jaroslav Tax, foto: časopis Univerzity Karlovy iForum / Archiv Univerzity Karlovy "Na fakultě byl přelom to, když se ti lidé, ti pedagogové museli rozhodnout, co s nimi bude dál. Měli dost času na to se rozmyslet, protože tady trvalo dlouho, než se utvořilo zdravé jádro, které začalo provádět konsolidační proces a které začalo sepisovat takovou tu sebemrskačskou analýzu, která hodnotila v uvozovkách "špatné chování" fakulty v roce 1968. Mohli si to rozmýšlet docela dlouho a potom museli sepsat ten dodatek k životopisu, takový zvláštní typ dokumentu, kde v podstatě nejen že zhodnotili co dělali a museli popsat, co dělali, ale museli se tak nějak přihlásit k tomu režimu. Pokud se nepřihlásili k tomu, že souhlasí se vstupem a že rozumí tomu, co se tady děje a že s tím budou nadále s tím souznít, tak bylo jasné, že tady nemůžou působit. To myslím bylo hodně zlomové, protože to vlastně znamenalo přehodnotit a přepsat trochu svůj vlastní životopis."

„Zdravé jádro strany" - jak se nazývala skupina osob, o které se normalizovaná fakulta opírala - muselo odolávat hned dvěma protichůdným tlakům. Na jedné straně se vymaňovalo z osobních vazeb vůči pracovníkům fakulty, které bylo nutné potrestat. Na druhé straně se snažilo mírnit své horlivé nadřízené. Ve hře totiž stále byla i možnost zrušení fakulty jako celku v její tehdejší podobě. Autorům knihy Náměstí Krasnoarmějců 2 ale nešlo jen o zobrazení toho, jak fungovaly represe. Šlo především o zobrazení jednání, které používali jak studenti, tak i akademici v 70. letech. Co se týče pramenů, jako hlavní zdroj sloužil historikům archiv místní KSČ, který se zachoval za docela zajímavých okolností.

Kolegium děkana FF UK (v čele děkan Antonín Vaněk) v roce 1988, foto: časopis Univerzity Karlovy iForum / Archiv Univerzity KarlovyKolegium děkana FF UK (v čele děkan Antonín Vaněk) v roce 1988, foto: časopis Univerzity Karlovy iForum / Archiv Univerzity Karlovy "U nás se podařilo zachovat skoro kompletní archiv stranické organizace KSČ na filosofické fakultě. Když jsme to procházeli a dávali do kartonů, tak jsme vlastně naplnili 185 kartonů, které jsme opravdu papír od papíru prošli a vlastně je strašný zázrak, že se to podařilo, protože to byla doba, kdy se tyto věci naopak spíše skartovaly nebo někam zavážely. Tady se to stalo tak, že historik Josef Petráň v roce 1989 ještě zapečetil dveře kádrového oddělení a dveře do místnosti, kde sídlila stranická organizace. Rozhodli se, že nic z toho nikomu nevydají a odvezou to do mimopražského depozitáře v Lešeticích. To se taky stalo. My jsme až v roce 2005 nebo 2006 zjistili, že něco takového existuje a že existují nezpracované materiály z doby normalizace z působení té stranické organizace."

Nedílnou součástí knihy Náměstí Krasnoarmějců jsou i rozhovory. Interview zahrnují jak profesory tak i studenty, kteří na fakultě v té době studovali. Rozhovory mohly doplnit obraz, který nabízejí archivní materiály, nebo ho někde i zcela nahradit.

Karel Galla (vlevo, děkan v letech 1970 - 1973) na snímku z odhalení Leninovy busty v Karolinu, foto: časopis Univerzity Karlovy iForum / Archiv Univerzity KarlovyKarel Galla (vlevo, děkan v letech 1970 - 1973) na snímku z odhalení Leninovy busty v Karolinu, foto: časopis Univerzity Karlovy iForum / Archiv Univerzity Karlovy "Nejdříve jsme hovořili s pamětníky, kteří byli naši známí. Byli to lidé, kteří zde buď studovali a nebo učili. Postupně se to vlastně rozšiřovalo a nakonec je to tak, že v té knize evidujeme 57 rozhovorů, přičemž většina z nich je nestrukturovaných. Je to tak, že jsme se sešli a jednou nebo dvakrát jsme si popovídali, dělali jsme si z toho zvukový záznam nebo poznámky, nebyly to řízené rozhovory. Zároveň tam bylo dvacet rozhovorů, které jsou řízené a strukturované, ty se týkají kapitoly a studentech, která je vlastně specifická pro tu naši knihu, protože k té ne že by nebyly ty archivní materiály, ze kterých bychom mohli vycházet, ale oni ještě nejsou přístupné, protože ty nejsou součástí toho stranického dokumentárního materiálu. To jsou věci v personálních spisech a ty ještě vlastně někdy přístupné nejsou. Pro kapitolu o studentech jsme dělali ty rozhovory řízené a dělali to Marta Edith Holečková a Klára Pinerová a měly svůj vlastní svět v tom, jak to budovali a jak skládali tu kapitolu o studentech."

Jako určitá nová šance, jak zůstat na fakultě, bylo vyjít co nejvíc vstříc požadavkům tajné policie - Státní bezpečnosti, píší historikové v knize. Spolupráce je ale v mnoha případech stále zahalena tajemstvím, protože ani po pádu komunismu v roce 1989 se mnoho lidí s detaily spolupráce nesvěřovalo ani v rodině svým blízkým. Státní bezpečnost se vždy soustředila na jednotlivce a měla řadu taktik, jak k sobě lidi přiblížit a přesvědčit je.

Prezentace knihy Náměstí Krasnoarmějců 2, foto: časopis Univerzity Karlovy iForumPrezentace knihy Náměstí Krasnoarmějců 2, foto: časopis Univerzity Karlovy iForum "Téma StB je prostě strašně citlivá záležitost a díky tomu se k tomu velmi špatně sbírají třeba ty pamětnické ohlasy. Málokdo s vámi chce hovořit o tom, jak si ho volali na StB a co tam všechno říkal. Samozřejmě v tom je to složité. Prošli jsme celou řadu spisů jak lidí, kteří byli ke spolupráci donuceni, tak i lidí, kteří byli sledováni svými kolegy a nebo jenom na které různí studenti něco hlásili. Já osobně jsem na té kapitole o StB dělala a uvědomuji si, že to poznání v této oblasti je hodně torzovité, i když jsme prošli řadu těch materiálů a strašně špatně se z toho něco skládá právě tím, že k tomu chybí slovník, rozškálování toho, jak hovořit o míře spolupráce. My v té kapitole zkoušíme vytvořit určitou typologii jednání, kterou ti pedagogové a studenti vůči StB volili a snažíme se tam dát nějaká kritéria, pomocí kterých se to dá popisovat."

Mladí historikové zkoumající normalizaci při zkoumání dění na fakultě věděli, že osudy lidí za normalizace nebyly černobílé. Jednotlivé osobnosti tak nelze dělit na "kariéristy, oddané stoupence vládnoucí ideologie či naopak hrdinné oponenty," píší autoři. Kompromisy s vládnoucí mocí museli dělat do určité míry všichni, kdo v té době na vysokých školách působili nebo studovali. Také Katka Volná, že závěry výzkumů z pražské filosofické fakulty lze zobecnit.

"Myslím, že to má obecnější platnost, že to není příběh jedné fakulty a lidí na té fakultě, ale ta dilemata se musela nutně podobat. Samozřejmě když zkoumáte jednu instituci, tak se o tom dovíte hodně. Předpokládám, že to v řadě případech bylo podobné a že ten přesah je. To také záleží na tom, jak to nyní bude kriticky zhodnoceno a uchopeno."